Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2081/2020Usnesení NS ze dne 11.08.2020

HeslaZástavní právo
Exekuce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2081.2020.1
Dotčené předpisy

§ 73a o. s. ř.

§ 109 odst. 1 písm. c) IZ.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2081/2020-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné IT credit, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta č. 205, proti povinné FORTIS Bohemia, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Čerčanská č. 633/20, identifikační číslo osoby 48592161, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 14, Davidovičova č. 1675/4, pro zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 1119/2019, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2020, č. j. 14 Co 58/2020-171, takto:

Dovolání povinné se zamítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 6. 3. 2020, č. j. 14 Co 58/2020-171, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 13. 1. 2020, č. j. 64 EXE 1119/2019-135, tak že exekuce vedená podle exekučního příkazu

ze dne 17. 5. 2019, č. j. 189 EX 649/19-16, zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinné, se nezastavuje. Odvolací soud zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný notářský zápis JUDr. Romana Hochmana

ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. NZ 226/2016, N 249/2016, na jehož základě byla ve prospěch oprávněné nařízena exekuce zřízením exekutorského zástavního práva, které bylo zřízeno exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. et Mgr. Jiřího Leskovjana, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4, ze dne 17. 5. 2019, č. j. 189 EX 649/19-16, na nemovitostech povinné, a to pozemků parc. č. 295, zahrada, parc. č. 296, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 36, Radotín, garáž, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, v katastru nemovitostí pro obec Praha, k. ú. Radotín, na LV č. 329, s tím, že pro pořadí exekutorského zástavního práva je rozhodující den 1. 4. 2019, že dne 5. 4. 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení povinné, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 5111/2019 a že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. MSPH 91 INS 5111/2019-A-58, byl zjištěn úpadek povinné a na její majetek byl prohlášen konkurz. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 16/2011, který řešil otázku možnosti zřízení soudcovského (exekutorského) zástavního práva v konkurenci § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, dovodil, že soudní exekutor může i po zahájení insolvenčního řízení proti povinné vydat exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva, proto v projednávané věci není dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, neboť vydání exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva zahájené insolvenční řízení nebránilo. 1.

2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, zda zřízením exekutorského zástavního práva podle § 73a odst. 10 exekučního řádu dochází k provedení exekuce ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Dovozuje, že exekuce zřízením exekutorského zástavního práva je provedena právní mocí exekučního příkazu, avšak v projednávané věci byl exekuční příkaz vydán a nabyl právní moci až po zahájení insolvenčního řízení proti povinné, proto byl exekuční příkaz vydán v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Odvolací soud se však touto námitkou povinné nezabýval a pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 16/2011, avšak pominul, že toto rozhodnutí se zabývalo otázkou možnosti zřízení soudcovského zástavního práva a nikoliv exekutorského zástavního práva, které bylo zřízeno v projednávané věci. Odvolací soud rovněž pominul, že zákonná úprava umožňuje nařízení, avšak nikoliv provedení exekuce vedené na majetek dlužníka. Pověření k provedení exekuce tedy v projednávané věci mohlo být exekučním soudem vydáno, nicméně soudní exekutor nemohl po datu 5. 4. 2019, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, exekuci fakticky provádět a tedy po tomto datu vydaný exekuční příkaz nemohl nabýt právní moci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soud změnil tak, že se potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně.

3. Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že „nesprávné jsou úvahy povinného o údajné neexistenci zajištěné pohledávky v důsledku tvrzené neplatnosti úvěrové smlouvy.“ Přitom odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. 4VSPH 1722/2019-A-90.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky uspokojení pohledávky věřitele ze zajištění na základě exekutorského zástavního práva vzniklého po zahájení insolvenčního řízení, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu v úplnosti vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné není důvodné

5. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) části věty před středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, dále též jen „ins. zák.“, platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení.1.

2. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.

3. Podle ustanovení § 248 odst. 2 ins. zák. nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41 nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce.

4. K otázce možnosti dosáhnout v insolvenčním řízení uspokojení pohledávky věřitele ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení se Nejvyšší soud vyslovil (ve vztahu k soudcovskému zástavnímu právu) již v usnesení ze dne 30. 11. 2011,

sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2018, ve kterém dovolací soud dovodil použitelnost těchto závěrů i ve vztahu k zadržovacímu právu). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v § 41 ins. zák., nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu. Nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 248 odst. 2 insolvenčního zákona).

5. Tamtéž Nejvyšší soud pokračoval, že soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení zástavního práva na nemovitostech na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva na nemovitostech rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu § 157 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, završen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Ke vztahu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a c) a ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona lze v této souvislosti doplnit, že první z označených ustanovení pouze nedovoluje „nabytí“ a „uplatnění“ zajištění v insolvenčním řízení, kdežto (pozdější) prohlášení konkursu na majetek dlužníka činí takto „nabytá“ zajištění neúčinnými v rovině práva hmotného (nedovoluje jejich prosazení ani mimo rámec insolvenčního řízení). Závěr, podle kterého věřitel nenabyl právo na uspokojení přihlašované pohledávky v insolvenčním řízení ze zajištění, jestliže rozhodnutí soudu, jímž toto zajištění vzniklo (rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka), nabylo právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, by se ovšem nezměnil, ani kdyby úpadek dlužnice v této věci byl řešen jinak než konkursem.1.

2. Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani ve vztahu k exekutorskému zástavnímu právu. Jejich použitelnost plyne nepřímo již ze samotného rozhodnutí ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, kdy dovolací soud vysvětlil, že zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech je (v intencích § 258 odst. 1 o. s. ř.) též způsobem výkonu rozhodnutí (stejně jako je způsobem provádění exekuce zřízení exekutorského práva na nemovitostech, pro jehož provádění se ustanovení upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech použijí přiměřeně; srov. § 69a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekučního řádu/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Vliv účinků zahájení insolvenčního řízení na možnost nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce týkající se majetku ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiného majetku, který náleží do majetkové podstaty, přitom postihuje úprava obsažená v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, umožňující nařízení, leč nikoli provedení, výkonu rozhodnutí nebo exekuce vedeného na takový majetek.

3. Dovolací soud dodává, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) věty první ins. zák. je v poměrech řízení o návrhu na zřízení exekutorského zástavního práva na nemovité věci ve smyslu ustanovení § 73a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, nezbytné vykládat s přihlédnutím ke specifické povaze tohoto řízení. Řízení o návrhu na zřízení exekutorského zástavního práva totiž nesměřuje ke skutečné realizaci (k prodeji a zpeněžení předmětné nemovité věci), ale pouze k zajištění pohledávky zřízením zástavního práva na této nemovitosti. Zápovědí „provedení exekuce“ ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. se přitom (i s přihlédnutím k § 248 odst. 2 ins. zák.) sleduje takové „provedení“ exekuce, jež přímo směřuje k realizaci (k jeho postižení za účelem následného prodeje a zpeněžení) dotčené majetkové hodnoty, nikoliv však to, že by zahájení insolvenčního řízení mělo být na překážku vzniku zástavního práva, aniž by věc, na níž zástavní právo nově vázne, měla být prodána a zpeněžena. Zástavní právo získané po zahájení insolvenčního řízení je však v rámci insolvenčního řízení neúčinné (§ 248 odst. 2 ins. zák.).

4. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení

§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.1.

2. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 8. 2020

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru