Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2019/99Usnesení NS ze dne 28.06.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2019.99.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2019/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České obce sokolské se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd 450 - Tyršův dům, proti žalovaným 1/ D. P. a 2/ Tělovýchovné jednotě S. B., o určení neplatnosti hospodářské smlouvy, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 249/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 1999, č. j. 10 Co 1224/98 - 65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud (poté, co nepřipustil změnu žaloby, aby bylo určeno, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí je druhá žalovaná) potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o určení neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 12. 6. 1991, na jejímž základě druhá žalovaná převedla na žalovaného prvního nemovitosti, které jsou předmětem (jiného) řízení o restituční nároky podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. Výsledek sporu oba soudy založily na závěru, že žalobkyně nedoložila naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jímž je úspěch žaloby podle § 80 písm. c/ o. s. ř. podmíněn.

Přípustnost včas podaného dovolání žalobkyně (za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) vyvozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.; odkázala na tomu odpovídající návrh, jemuž odvolací soud nevyhověl, a vyslovila názor, že napadený rozsudek je po právní stránce zásadního významu, neboť podobný spor „dosud řešen nebyl\". Obšírně pak zdůvodnila, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména v závěru, že naléhavý právní zájem na určení dán není.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\").

Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. - připouští.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, nebyly dovolatelkou v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.

Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.

Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ , § 239 odst. 1, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Právě podmínku, aby napadený rozsudek byl rozsudkem po právní stránce zásadního významu, dovolatelka nedoložila.

Samotný argument, že daný spor je ojedinělý, ji naplnit - jak se podává z uvedeného výkladu - nemůže.

Polemika, vedená s odvolacím soudem o tom, kdy je či není dán naléhavý právní zájem na určení práva nebo právního vztahu (na určení, že právní úkon je neplatný), ke splnění podmínky zásadního významu rozhodnutí nevede rovněž, neboť není samozřejmého důvodu k závěru, že odvolací soud uplatnil právní názor nesprávný resp. rozporný s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolatelka nedokládá - přesvědčivě - proč již vedený restituční spor není adekvátním rámcem ochrany jejích nároků na navrácení vlastnických práv, zejména jestliže podle standardních právních názorů, jež Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil (viz kupř. rozsudek ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněný pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další), není pro identifikaci povinné osoby zásadně rozhodné, kdo je vlastníkem, nýbrž komu svědčí kritéria právního nástupnictví organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. (§ 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže vyjádřila obavu, že i úspěch v restitučním sporu by ji nutil k podání další (druhé) žaloby proti prvnímu žalovanému, pak nelze pominout, že druhým sporem je i tento.

Spolehlivého podkladu pro úsudek, že význam dovoláním otevřených otázek (důsledků ustanovení § 2a zákona č. 247/1991 Sb. pro určení neplatnosti právního úkonu, „právní problematiky zápisu poznámky podle § 9 odst. 1 písm. b/ zákona č. 265/1992 Sb.\", poučovací povinnosti ohledně průkazu naléhavého právního zájmu, a připuštění resp. nepřipuštění změny žaloby) přesahuje vlastní rámec daného sporu, resp. že jejich případné posouzení je způsobilé ovlivnit dosavadní - obecnou - rozhodovací praxi soudů, tedy není.

Nelze-li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl, je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným, pak dovolání přípustné není, a Nejvyšší soud je nemohl než odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř.; žalovaným, jež by ve smyslu těchto ustanovení měli právo na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. června 2001

JUDr. Vladimír Kurka,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru