Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 199/2004Usnesení NS ze dne 24.01.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.199.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 199/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí (exekuce) oprávněného H. H., zastoupeného advokátem, proti povinné P., a. s., pro 1.432.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 14615/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, č.j. 29 Co 251/2003-20, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 20. 5. 2003, č.j. 13 Nc 14615/2003-13, zastavil (exekuční) řízení a rozhodl o jeho nákladech. Soud prvního stupně uzavřel, že oprávněný, i když byl o nezbytnosti doložit nástupnictví poučen, neprokázal způsobem uvedeným v § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), že na povinnou přešla nebo byla převedena povinnost, jejíž vymožení požaduje (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 21 C 127/89, jako osobu povinnou označuje P. P., s. p.). Uvedené pochybení pokládal za nedostatek návrhu na nařízení exekuce, jehož důsledkem je zastavení exekučního řízení (§ 39 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.).

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně „změnil“ tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že oprávněný nedoložil (a ani netvrdil v tomto směru rozhodné okolnosti), na podkladě jakých skutečností se povinná stala právním nástupcem P., s. p., tedy nesplnil procesní povinnost, kterou mu ukládají ustanovení § 256 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), popřípadě § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. Odrazem nesplnění uvedené procesní povinnosti je podle odvolacího soudu zamítnutí návrhu (pro nedostatek věcné legitimace povinné).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž namítá, že zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) pro neprokázání přechodu vymáhané povinnosti je možný „pouze v případě, že stav dokumentace v řízení znemožňuje pokračování řízení ve věci samé.“ Soudu prvního stupně současně vytýká, že „buď ztratil nebo nedostatečně zohlednil doklady, které byly k původní verzi připojeny …“ Přechod práv a povinností byl – argumentuje dovolatel – příslušnými státními orgány i soudy „zanedbán“ natolik, že více než „17 přechodů subjektivity a pasivní legitimace dovoluje závěr o machinacích s právy a povinnostmi odpovědného subjektu.“

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí, tedy zda odkázal na ustanovení § 219 nebo § 220 o.s.ř., není sama o sobě významná; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999 pod č. 52, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, totiž že oprávněný nedoložil k tomu způsobilými listinami přechod (převod) povinnosti ze subjektu označeného v exekučním titulu na povinnou. Okolnost, že odvolací soud – vycházeje ze shodného závěru – návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zamítl, představuje toliko formální „změnu“ usnesení soudu prvního stupně, který z týchž důvodů řízení zastavil. Usnesení odvolacího soudu je tudíž potvrzujícím rozhodnutím a přípustnost dovolání – oproti očekávání dovolatele – podle § 237 odst. 1 písm. a/ není dána.

Dovolatel se rovněž mýlí, opírá-li přípustnost dovolání o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud totiž nepřezkoumával usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o.s.ř.), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.).

Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po stránce právní. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Oprávněný – jak se podává z obsahu dovolání – nenamítá, že odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, jinými slovy, nevytýká – ve vztahu k jím předloženým listinám v daném exekučním řízení – mylné posouzení otázky přechodu (převodu) povinnosti z exekučního titulu. Za regulérní námitku v tomto směru nelze mít tvrzení, podle něhož je „dokumentace“ postačující pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti povinné, ani tvrzení o ztrátě či nedostatečném zohlednění (blíže nespecifikovaných) dokumentů.

Absence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. znamená, že tu není prostor pro vyhodnocení napadeného rozhodnutí jako zásadně právně významného; odtud současně vyplývá závěr, že podmínky přípustnosti dovolání nejsou dány ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2005

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru