Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1986/2003Usnesení NS ze dne 26.10.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1986.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1986/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. M., zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. Ř., zastoupenému advokátem, pro částku 500.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 15 E 1060/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2003, č. j. 20 Co 818/2002-30, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.950,- Kč k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení z 9. října 2001, č. j. 15 E 1060/2001-6, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí. S odvolacím argumentem povinného, že ten se v době doručování vykonávaného titulu (směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně z 29. 5. 2001, č. j. 5 Sm 41/2001-14) ve svém bydlišti nezdržoval, že tedy toto rozhodnutí nemohlo být doručeno uložením na poště a že tak ani nemohlo nabýt vykonatelnosti, se odvolací soud ve vykonávacím řízení vypořádal závěrem, že v nalézacím řízení Krajský soud v Brně usnesením ze 4. 3. 2002, č. j. 5 Cm 15/2002-45, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 20. 3. 2003, sp. zn. 7 Cmo 84/2003, námitky povinného proti směnečnému platebního rozkazu jako opožděné odmítl; protože je exekuční soud pravomocnými usneseními nalézacích soudů obou stupňů „podle § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán,“ uzavírá se v napadeném rozhodnutí, je podkladový směnečný platební rozkaz formálně vykonatelný (§ 251 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř./). S odvolací námitkou věcné nesprávnosti vykonávaného titulu se odvolací soud v napadeném usnesení vypořádal závěrem, že zabývat se touto otázkou soudu nařizujícímu výkon rozhodnutí nepřísluší.

V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný (stejně jako v odvolání) opětovně namítá, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu ve svém bydlišti nezdržoval a že „vyrozumění o uložení zásilky soudu nebylo ve schránce nalezeno.“ Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn 7 Cmo 84/2003 z 20. 3. 2003, jímž bylo potvrzeno usnesení č. j. 5 Cm 15/2002-45 ze 4. 3. 2002, kterým Krajský soud v Brně jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (jejž považoval za doručený uložením na poště) jako opožděné odmítl, povinný dne 23. 6. 2003 napadl žalobou pro zmatečnost. Vykonávaný podkladový titul, směnečné námitky proti němuž soud věcně neprojednal, povinný i nadále považuje za věcně nesprávný a dovozuje, že případná exekuce, protože „práva bylo zneužito ve prospěch oprávněného,“ by byla „úkonem v rozporu s dobrými mravy.“ Kromě toho, protože se exekuční soudy obou stupňů nezabývaly souvislostí mezi řízením u Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Sm 41/2001-14, v němž byl k žalobě oprávněného ze 17. 1. 2001 vydán vykonávaný směnečný platební rozkaz, a (dosud trvajícím) řízením sp. zn. 12 C 1203/2000, zahájeným u Okresního soudu Brno-venkov dne 22. 12. 2000 k návrhu povinného a jeho manželky (a týkajícím se také rozestavěné nemovitosti, jíž se v předmětném exekučním řízení „chce oprávněný takto zmocnit“), je podle názoru povinného vykonávací řízení stiženo vadou. V závěru dovolání povinný navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů „s tím, aby v tomto (tj. vykonávacím) řízení bylo pokračováno až po projednání žaloby pro zmatečnost a zejména po ukončení zahájeného řízení 12 C 1203/2000 OS Brno venkov.“

Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel (jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v dané věci nejde.

I když totiž dovolatel – v konečném důsledku – brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového směnečného platebního rozkazu, činí tak námitkami skutkovými. V tomto směru dovolání obsahuje pouze jeho nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že povinný své tvrzení o pobytu u matky v době doručování vykonávaného směnečného platebního rozkazu neprokázal. Nesprávnost skutkových zjištění však lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž ovšem je – může-li být dovolání přípustné jen v důsledku obdobného užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) – důvodem k založení přípustnosti dovolání (stejně jako namítnutá vada řízení, kterou dovolatel spatřuje v tom, že se soud nezabýval souvisejícím sporem sp. zn. 12 C 1203/2000) nezpůsobilým.

O rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož výkon rozhodnutí, a tedy i jeho nařízení, je institutem práva procesního. V souladu s ustálenou judikaturou je rovněž závěr odvolacího soudu, že zabývat se otázkou případné věcné nesprávnosti vykonávaného titulu exekučnímu soudu nepřísluší. K dovolací námitce rozporu navrženého výkonu a tedy i napadeného rozhodnutí s dobrými mravy srov. 7. a 8. odstavec odůvodnění usnesení z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67, kde Nejvyšší soud vysvětlil, proč nelze návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout s poukazem na ustanovení § 3 občanského zákoníku.

Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné (aniž se mohl zabývat /§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./ vadou řízení podle § 229 odst. 3 o.s.ř. /tedy nesprávným postupem soudu, jímž je v průběhu řízení účastníkovi odňata možnost jednat před soudem/, spočívající v „doplnění dokazování rozhodnutím vrchního soudu“ bez nařízení jednání) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. věty první o.s.ř. právo na náhradu nákladů účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty spočívají v částce 4875,- Kč představující sazbu odměny advokáta (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, bod 6., § 12, odst. 1, písm. a/, bod 1., § 14 odst. 3, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) – sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru