Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1936/2010Usnesení NS ze dne 02.09.2011

HeslaÚroky
Výkon rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1936.2010.1
Dotčené předpisy

§ 112 obč. zák.

§ 110 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1936/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu práce v Ostravě, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 30. dubna 3130/2c, proti povinnému V. V., zastoupenému Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, pro 15 110,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 1350/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2009, č. j. 66 Co 516/2009-38, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2009, č. j. 66 Co 516/2009-38, se v části výroku, jíž byl potvrzen výrok usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2009, č. j. 91 E 1350/2005-24, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí pro 19% úroky z prodlení, počítané z vymáhané jistiny za dobu od 26. 8. 1995 do zaplacení, ruší; ve stejném rozsahu se ruší i výrok usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2009, č. j. 91 E 1350/2005-24, a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti části výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2009, č. j. 66 Co 516/2009-38, jíž byl potvrzen výrok usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2009, č. j. 91 E 1350/2005-24, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí pro 15 110,- Kč spolu se 17% úroky z prodlení z částky 20 000,- Kč za dobu od 28. 4. 1995 do 25. 6. 1995 a s 19% úroky z prodlení z částky 20 000,- Kč za dobu od 26. 6. 1995 do 25. 8. 1995, se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 3. 2009, č. j. 91 E 1350/2005-24, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že důvod k zastavení výkonu rozhodnutí není dán, neboť výkonu rozhodnutí nebrání skutečnost, že pro tutéž pohledávku je veden výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinného a že od září 2007 mají být srážky realizovány ve prospěch oprávněného. Zároveň dospěl k závěru, že právo vymáhat pohledávku není promlčeno, neboť od 7. 11. 2001, kdy bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného na základě téhož exekučního titulu, dochází ke stavení běhu promlčecí doby, která od tohoto data neběží. Desetiletá promlčecí doba stanovená v § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), tak s ohledem na § 112 odst. 1 obč. zák. neuplynula.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud bylo v minulosti na základě shodného exekučního titulu vedeno jiné vykonávací řízení (zde srážkami z důchodu povinného, vedené pod sp. zn. 91 E 1129/2001), došlo ke stavení promlčecí doby ve vztahu k jinému pozdějšímu výkonu rozhodnutí. Podle názoru povinného výkon rozhodnutí srážkou z důchodu nestavěl promlčecí dobu ve vztahu k tomuto vykonávacímu řízení. Přijetím názoru odvolacího soudu by bylo zcela znemožněno uplynutí promlčecí doby. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), neboť otázku promlčení úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí, posoudil odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval závěrem odvolacího soudu, že vymáhaná jistina a její příslušenství (včetně úroků z prodlení, splatných až po právní moci exekučního titulu, tj. po 25. 8. 1995) není dosud promlčeno, a tak není dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků); a tak tomu je i v souzené věci.

Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Podle § 110 odst. 3 obč. zák. platí, že úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.

Z ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. tak vyplývá, že v tříleté promlčecí době se nepromlčuje právo na úroky z prodlení a opětující se plnění, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu za dobu do právní moci rozhodnutí, zatímco právo na úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu (nebo po jejich písemném uznání), se promlčují po třech letech. Z hlediska promlčení je proto třeba zvlášť posuzovat právo na úroky z prodlení (mající povahu opětujících se dávek - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006) do právní moci rozhodnutí soudu, jímž úroky byly přiznány, a zvlášť právo na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci tohoto rozhodnutí (srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 10. 2. 1971, sp. zn. 6 Cz 145/70, uveřejněný pod číslem 42/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou použitelné i v současné době, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 610/2010).

Exekučním titulem v projednávané věci je platební rozkaz Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 1995, č. j. 68 Ro 1236/95, který povinnému ukládá zaplatit oprávněné 20 000,- Kč se 17% úroky od 28. 4. 1995 do 25. 6. 1995 a s 19% úroky od 26. 6. 1995 do zaplacení a dále mu ukládá zaplatit státu za soudní poplatek 800,- Kč. Platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti 25. 8. 1995.

Podle tohoto exekučního titulu byl usnesením ze dne 24. 1. 2006, č. j. 91 E 1350/2005-5, nařízen (k návrhu oprávněné ze dne 29. 11. 2005) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 15 110,- Kč spolu se

17% úrokem z prodlení z částky 20 000,- Kč za dobu od 28. 4. 1995 do 25. 6. 1995,

19% úrokem z prodlení z částky 20 000,- Kč za dobu od 26. 6. 1995 do 17. 1. 1996,

19% úrokem z prodlení z částky 19 600,- Kč za dobu od 18. 1. 1996 do 12. 2. 1996,

19% úrokem z prodlení z částky 19 400,- Kč za dobu od 13. 2. 1996 do 21. 5. 1996,

19% úrokem z prodlení z částky 19 100,- Kč za dobu od 22. 5. 1996 do 21. 2. 1997,

19% úrokem z prodlení z částky 18 700,- Kč za dobu od 22. 2. 1997 do 19. 2. 2002,

19% úrokem z prodlení z částky 16 040,- Kč za dobu od 20. 2. 2002 do 19. 3. 2002,

19% úrokem z prodlení z částky 15 110,- Kč za dobu od 20. 3. 2002 do zaplacení.

Ze spisu se dále podává, že v souzené věci je na návrh oprávněné pro tentýž její nárok od 7. 11. 2001 dosud rovněž veden výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (důchodu) povinného, čímž došlo u tohoto pravomocně přiznaného práva ke stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.). Právě skutečnost, že promlčecí doba od podání návrhu na výkon rozhodnutí neběží, umožňuje oprávněné podat na základě téhož exekučního titulu návrh na výkon rozhodnutí jiným způsobem, předvídaným k vymožení peněžité částky v ustanovení § 258 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. názor vyjádřený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 58/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2270/2008).

Lze tedy uzavřít, že právo na zaplacení pravomocně přiznané jistiny včetně úroků z prodlení, splatných do právní moci exekučního titulu (25. 8. 1995), není dosud promlčeno, neboť desetiletá promlčecí doba (§ 110 odst. 1 obč. zák.), jež od 7. 11. 2001 v důsledku zahájení dřívějšího řízení o výkon rozhodnutí neběží, dosud neuplynula. Naopak tříletá promlčecí doba u úroků z prodlení splatných po právní moci platebního rozkazu uplynula 25. 8. 1998, a proto jsou 19% úroky z prodlení z částky 20 000,- Kč od 26. 8. 1995 již promlčeny, a to „jako celek“, tedy do zaplacení.

Jelikož odvolací soud otázku promlčení pravomocně přisouzených úroků z prodlení splatných po právní moci exekučního titulu nesprávně právně posoudil a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž (zčásti) uplatněn po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které bylo (částečně) zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v odpovídající části i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolání proti části výroku napadeného usnesení odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí pro 15 110,- Kč spolu se 17% úroky z prodlení z částky 20 000,- Kč za dobu od 28. 4. 1995 do 25. 6. 1995 a s 19% úroky z prodlení z částky 20 000,- Kč za dobu od 26. 6. 1995 do 25. 8. 1995, není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu (dovolací soud neshledal, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť soudní praxe je v posouzení otázek, na nichž uvedený závěr spočívá, již po léta ustálena); Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, včetně dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru