Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1929/2005Usnesení NS ze dne 02.11.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1929.2005.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1929/2005-65

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, proti povinné R. Š., zastoupené advokátem, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro 9.993,- Kč a 29.809,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 77 E 437/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2005, č. j. 19 Co 290/2004-26, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, maje za to, že odvolání povinné není důvodné. Odvolací soud se neztotožnil s názorem povinné, podle kterého platby částečného invalidního důchodu poukázané na postihnutý účet představují dávky nepodléhající výkonu rozhodnutí, a to s poukazem na skutečnost, že částečný invalidní důchod je jinou kategorií, než peněžité dávky sociální péče a jednorázové dávky státní sociální podpory nepodléhající výkonu rozhodnutí specifikované v ustanovení § 317 odst 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).

Povinná ve včasném dovolání – za použití výkladového pravidla zakotveného v § 41 odst. 2 o.s.ř. – obsahově namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka vytýká závěru odvolacího soudu, podle kterého peněžní prostředky na postiženém účtu plynoucí z částečného invalidní důchodu představují pohledávku podléhající výkonu rozhodnutí. Vadu řízení pak spatřuje v postupu odvolacího soudu, kdy tento měl na základě obsahu podaného odvolání nařídit jednání mající za účel objasnit namítané skutečnosti. Dovolatelka současně také brojí proti způsobu nabytí vědomosti oprávněné o postiženém bankovním účtu.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání namítla, že během soudního řízení nedošlo ze strany soudů obou stupňů k jakémukoliv jejímu zvýhodňování, přičemž návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl důsledkem neuhrazení předepsaného pojistného a penále povinnou. Současně také uvedla, že číslo účtu povinné bylo zjištěné zákonem předvídaným způsobem, a to za použití § 38 odst. 3 písm. g/. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 21/1992 Sb.“).

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z toho plyne, že namítané vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Otázka, jejíž řešení odvolacím soudem nabídla dovolatelka k přezkumu, znaky uvedené v § 237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje. Při posuzování věcných předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu odvolací soud uplatnil názory standardní, resp. nevybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Předně je nutné konstatovat, že námitky dovolatelky jsou ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí nerozhodné. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu totiž soud zkoumá, zda exekuční titul, jehož výkon je navrhován, byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován způsobem vhodným (§ 264 o.s.ř.) a zda vymáhané právo není prekludováno. Soud se tedy v této fázi řízení nezabývá tím, zda-li v návrhu označený bankovní účet skutečně patří povinnému či nikoliv, popř. jakého charakteru jsou peněžní prostředky na tomto účtu shromážděné. V tomto směru soud při nařizování výkonu rozhodnutí vychází toliko z tvrzení oprávněného. Skutečností, zda-li jsou na účtu povinného uloženy peněžní prostředky, které nemohou být výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu postiženy, se tak soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zabývat, neboť v tomto stadiu vykonávacího řízení nemůže zkoumat (a ani zjistit), jaké prostředky jsou na účtu složeny (viz. Kurka, V., Drápal L., : Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, str. 439). Zároveň také platí, že je čistě věcí oprávněné, jakými zákonnými prostředky zjistí existenci majetku, práv či jiných ocenitelných hodnot povinné, které by byly způsobilé k postihnutí nuceným výkonem rozhodnutí; zvolí-li tedy oprávněná postup předjímaný ať již občanským soudním řádem (§§ 259 a násl.), zákonem č. 21/1992 Sb. nebo jiným zákonným prostředkem (obchodní rejstřík, katastr nemovitostí apod.), soud nemůže tento postup (vyjma případných souvisejících trestněprávních aspektů) jakkoli přezkoumávat či hodnotit.

Nad rámec právě uvedeného se jeví vhodným poukázat na to, že na pohledávky na částečný invalidní důchod lze obecně vést výkon rozhodnutí a nejsou označeny za nepodléhající výkonu ani v § 317 odst. 2 o.s.ř.

Ve věci pak nebylo třeba odvolacím soudem nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/o.s.ř.), a to ani proto, že by odvolací soud měl potřebu zjišťovat skutečnosti dokazováním.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pak nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinna s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru