Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1919/2005Usnesení NS ze dne 26.10.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1919.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1919/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T. J., zastoupeného advokátem, proti povinnému V. J., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro 315.000,- Kč s příslušenstvím a 18.724,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. E 191/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2005, č. j. 25 Co 738/2004-241, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka oprávněného zanikla započtením. Dle názoru odvolacího soudu se povinný svým podáním pokouší nepřípustně zpochybnit exekuční titul. Odvolací soud taktéž rozsáhle poukázal na ustálenou judikaturu ve věci dopadu zániku pohledávky započtením do fáze exekučního řízení.

Povinný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších právních předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel dovozoval ze závěru, dle kterého akt započtení nastává, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému účastníkovi projev směřující k započtení; účinky započtení poté směřují do minulosti, k okamžiku setkání pohledávek. Za této situace mělo být řízení o výkonu rozhodnutí odvolacím soudem zastaveno, neboť – dle názoru dovolatele – ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. míří na změnu právního stavu od okamžiku vydání exekučního titulu do doby rozhodování v exekuční věci, čemuž pak odpovídá jím učiněný projev započtení pohledávky realizovaný v době po vydání exekučního titulu. Tuto okolnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu. Dovolatel rovněž pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu spočívající v poukazu na nepřípustné zpochybňování správnosti exekučního titulu. Podle jeho závěru není exekuční titul zpochybňován, jestliže došlo po jeho vydání ke změně skutkového stavu spočívající v realizovaném projevu započtení pohledávek.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předcházející fázi řízení sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 25 Co 404/2003-221 usnesení soudu prvního stupně, avšak toliko z důvodu neúplného zjištění skutkového stavu. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

O nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem zakládajícím otázku po právní stránce zásadního významu jde leda tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc způsobem vybočujícím z ustálené soudní praxe projevující se v obdobných případech nebo jestliže by se mohl dovolací soud neztotožňovat s dovoláním napadenými právními názory v otázkách, jež nejsou rozhodovány dosud jednotně.

O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná. Odvolací soud při přezkumu správnosti prvostupňového rozhodnutí aplikoval názory standardní a v soudní praxi ustálené, přičemž řádně a přesvědčivě poukázal na relevantní publikovanou soudní judikaturu. Dovolatel se zásadně mýlí ve výkladu aplikace § 268 odst 1 písm g/ o.s.ř. Jak již přiléhavě odvolací soud poukázal, je ve Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněném pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 188, vyjádřen soudní praxí jednotně zastávaný právní názor, že „námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda tato vzájemná pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí, jež je podkladem soudního výkonu, nebo až po jeho vydání. Zánik působí sice kompenzační projev, avšak nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají. Setkala-li se pohledávka přiznaná oprávněnému vykonávaným rozhodnutím s pohledávkou povinného až po vydání vykonávaného rozhodnutí, bude na místě zastavit výkon rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Došlo-li však k setkání pohledávek před vydáním vykonávaného rozhodnutí, bude na místě zastavit výkon rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., protože slovní vyjádření důvodu zastavení soudního výkonu rozhodnutí uvedené pod písmenem g/ téhož ustanovení ani jiné důvody na tento případ nedopadají, a z hlediska důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. je nerozhodné, zda skutečnosti, o které povinný opírá tvrzený nárok, nastaly před nebo po vydání vykonávaného rozhodnutí.“ Optikou těchto závěrů proto nelze přisvědčit prvnímu právnímu názoru dovolatele, významný je zde okamžik zániku vykonávaného nároku v důsledku námitky započtení a nikoli okamžik kompenzačního projevu.

Nelze však přisvědčit ani druhému oponentnímu názoru dovolatele. Stěžejním principem exekučního řízení je právní zásada, dle které věcná správnost vykonávaného rozhodnutí, jímž je vykonatelné rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, nemůže být v řízení o jeho výkonu jakkoli zpochybněna (srov. též, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 7/2004, poř. č. 62 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000, poř. č. 4). Uvedeným závěrům tak zjevně odporuje – opětovný - pokus dovolatele uplatnit započtení své neexistentní pohledávky (o jejíž neexistenci již bylo pravomocně rozhodnuto v nalézacím řízení prvostupňovým, odvolacím a posléze i dovolacím soudem, pročež ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2004 ve věci sp.zn. 20 Cdo 1570/2003 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005 pod poř. č. 58 nejsou a nemohou být významné ani jeho předcházející kompenzační projevy) vůči pohledávce oprávněného, která je vymáhána v předmětném vykonávacím řízení.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26.října 2005

JUDr. František Ištvánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru