Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1865/2001Usnesení NS ze dne 26.09.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1865.2001.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 647/02


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1865/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. G., a B) M. O., proti žalovaným 1) J. M. a 2) D. M., 3) J. L. a 4) Z. L., o určení právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 356/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5.4.2001, č.j. 40 Co 275/98-261, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení právního vztahu.

Žalobci (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkli, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že se ztotožnili se závěry odvolacího soudu.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné není, jelikož existence zde vyjmenovaných vad řízení, způsobujících zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla v dovolání namítána a neplyne ani z obsahu spisu.

Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání dovodit nelze, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. není k založení přípustnosti dovolání použitelné proto, že odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (odstavce 1/) a žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinili (odstavec 2/).

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání se situací, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Soud prvního stupně skutečně rozhodoval v dané věci dvakrát; jeho v pořadí první rozsudek ze dne 30.11.1995, č.j. 8 C 356/93-117, v části, jíž bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky označených nemovitostí, odvolací soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu jednání.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a podmínky jeho přípustnosti proto není přiléhavé pojímat extenzívně. Jeho logickou a pozitivněprávně vyjádřenou základnou je princip diformity (srov. § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); dovolání je namístě tehdy, když rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího se obsahově liší, a tento rozpor si žádá rozhodce třetího; odlišnost se zjevuje v tom, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil odvolací soud obsah právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil odlišně či nikoli (srov. R 52/1999).

Citované ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vystihuje situaci, kdy princip diformity (jakožto východisko pro založení přípustnosti dovolání) se může uplatnit než zprostředkovaně, jelikož v důsledku vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího (§ 226 o.s.ř.) jsou jejich po sobě jdoucí rozhodnutí naopak navzájem konformní. O diformitu v tomto pojetí nejde ale již tehdy, jestliže v dřívějším rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak; je třeba splnit i podmínku, že pozdější (potvrzené) rozhodnutí je přímým důsledkem závazného právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí. Autonomie soudu prvního stupně musí být natolik potlačena, že pro pozdější rozhodnutí je určující nikoli jeho původní právní názor, ale právní názor odvolacího soudu; mezi tímto závazným právním názorem a pozdějším rozhodnutím musí být vztah příčinné souvislosti.

Neuplatnil-li se naopak - v konkrétním případě - takový vztah, kupř. proto, že se pro změnu skutkového základu ani právní názor odvolacího soudu uplatnit nemohl, nebo proto, že ve zrušovacím rozhodnutí se odvolací soud omezil toliko na pokyny procesní povahy, aniž by názor, rozhodný pro právní posouzení věci vůbec vyjádřil, nemohou být ani tehdy, když soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozhodnutí dřívějším, podmínky přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. splněny.

Obdobně je tomu v posuzované věci.

Jestliže odvolací soud zrušovacím usnesením uložil soudu prvního stupně orientovat řízení směrem, jehož základnou mělo být (a také bylo) nové rozsáhlé dokazování, jehož právní zhodnocení nemohlo být ani předjímáno, nelze mít za to, že by jeho právní názor byl pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně určující; v právním posouzení věci (vzhledem k nově získané skutkové základně) soud prvního stupně tím předem omezen nebyl. Tak je tomu zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno pro nedostatek skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jehož se odvolací soud také v daném případě dovolal.

Podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, proto v daném případě splněna není.

Dovolání tím není přípustné ani z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1, věta první, o. s. ř.) nelze považovat ty, které se pojí s vyjádřením žalovaných k dovolání, jež svým zaměřením vztah k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání) nikterak neosvědčilo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru