Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 184/2004Usnesení NS ze dne 20.01.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.184.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 184/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné A. H., zastoupené advokátem, proti povinnému M. S., zastoupenému advokátkou, pro částku 190.049,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 15 Nc 7514/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2003, č. j. 20 Co 156/2003-20, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 3. 10. 2002, č. j. 15 Nc 7514/2002-10, kterým okresní soud nařídil podle svého vykonatelného rozsudku z 23.3.1999, č. j. 6 C 666/97-22, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 16.5.2002, sp. zn. 38 Co 510/99, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Své potvrzující rozhodnutí odvolací soud odůvodnil ustanovením § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), tedy že v odvolání proti usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nelze namítat skutečnosti jiné než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Odvolací soud měl všechny předpoklady materiální i formální vykonatelnosti exekučního titulu za splněné a námitky povinného směřující k věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí hodnotil jako uplatnitelné pouze v nalézacím řízení, v řízení exekučním naopak irelevantní.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“); za otázku zásadního právního významu považuje „okolnost, že postupem odvolacího soudu byl obsahově připuštěn nezákonný postup soudního exekutora směřující k vymožení pohledávky, která nemá oporu v platném právním titulu.“ V dovolání vyjadřuje přesvědčení, že – bez ohledu na zásadu formálnosti, jíž je ovládáno exekuční řízení – výkladem odvolacího soudu došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Podle jeho názoru se totiž „právní důvod, z něhož se oprávněná domáhala svých nároků, příčil platným právním předpisům a v každém případě byl v rozporu s dobrými mravy. Pokud nyní odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, připustil tak uspokojení nároku, který nemá vůbec oporu v platném právu.“ V závěru pak povinný odkazuje na své dovolání (resp. na jeho doplnění z 18. 3. 2003) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 16.5.2002, sp. zn. 38 Co 510/99, ve kterém, stejně jako v odvolání, namítá absolutní neplatnost smlouvy, na základě níž soudy obou stupňů nyní vymáhanou částku žalobkyni (zde oprávněné) přiznaly, a tedy nesprávné právní posouzení věci v nalézacím řízení.

Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání „nevyhověl“.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru