Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1827/2000Usnesení NS ze dne 28.11.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1827.2000.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1827/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města H. proti povinným 1) J. B. a 2) L. B., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 43 E 1677/98, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 13 Co 1545/99- 38, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 26. 1. 1999, č. j. 43 E 1677/98-4, nařídil - podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 3. 6.1999, č. j. 28 C 218/96-60, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 13 Co 912/98 a sp. zn. 13 Co 913/98 - výkon rozhodnutí vyklizením povinných z bytu specifikovaného ve výroku usnesení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením k odvolání prvého povinného (za něž považoval podání ze dne 16. 2. 1999, byť bylo označeno jako odvolání druhé povinné) usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. Dospěl k závěru, že v dané věci jsou splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí; námitky uplatněné v odvolání neshledal opodstatněnými s odůvodněním, že v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí.

Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podali oba povinní (zastoupeni advokátem) včas dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. namítajíce, že řízení je postiženou vadou podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Naplnění uvedené vady spatřují především v tom, že odvolací soud odňal druhé povinné možnost realizovat její procesní práva v odvolacím řízení tím, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které podala svým jménem, posoudil jako odvolání prvního povinného. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýkají nesprávnost při ustanovení opatrovníka druhé povinné dle § 29 odst. 2 o. s. ř. Namítají, že pro postup podle uvedeného ustanovení nebyly dány předpoklady, neboť soud vycházel z lékařské zprávy staré více než dva roky, a neučinil před ustanovením opatrovníka „jiná opatření“. Poukazují též na to, že usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí bylo opatrovnici druhé povinné doručeno ještě v době, kdy usnesení o jejím ustanovení nebylo v právní moci. Navrhli, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 12. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, nikoliv měnícím. Protože nejde o žádný z případů vyjmenovaných v uvedeném ustanovení pod písmeny b) až f), není dovolání podle § 238a o. s. ř. přípustné.

Z hlediska ustanovení § 239 o. s. ř. nelze shledat dovolání přípustným, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího usnesení přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a návrh na připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku nebyl učiněn (odstavec 2).

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení lze dovoláním napadnout (každé) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém), jsou-li zde vady řízení, jejichž taxativní výčet je obsažen v § 237 odst. 1 o. s. ř., které pro svou závažnost působí zmatečnost řízení, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že v dovolání je výslovně namítána vada dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a jiné vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává, zabýval se dovolací soud posouzením, zda řízení je namítanou vadou postiženo.

Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv a povinností, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování (srov. též rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovými čísly 27 a 49). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel danou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Odnětí možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) se musí týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 19/1998, pod pořadovým číslem 139). V dané věci se dovolací námitky týkají toliko zkrácení procesních práv druhé povinné, a proto se uvedené vady (takto obsahově konkretizované) prvý povinný úspěšně dovolávat nemůže. Protože z obsahu spisu se nepodává, že by prvému povinnému byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, zabýval se dále dovolacím soud posouzením důvodnosti uplatněných dovolacích námitek ve vztahu k druhé povinné.

Důvod zmatečnosti je v dovolání spatřován především v tom, že odvolací soud nejednal s druhou povinnou jako s účastnicí odvolacího řízení, neboť její odvolání posoudil jako odvolání prvního povinného.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 1), odvolací soud posoudil podání ze dne 16. 2. 1999 (viz č. l. 6 spisu), označené jako „Odvolání proti výkonu rozhodnutí .... o vyklizení bytu“, opatřené jménem a příjmením druhé povinné, jako odvolání prvního povinného. Přesto (jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 2 a 3) přezkoumal z podnětu tohoto odvolání usnesení soudu prvního stupně jako celek, tedy nejen ve vztahu k prvému povinnému ale i ve vztahu ke druhé povinné a vypořádal se i s námitkami, obsaženými v odvolání. Také z výroku usnesení odvolacího soudu - jež je pro posouzení případné újmy na právech účastníka řízení rozhodující - vyplývá, že potvrzující výrok se týká obou povinných - srov. dikci: „Usnesení okresního soudu se potvrzuje“ (nikoli tedy, že se potvrzuje toliko ve vztahu k prvému povinnému); tomu také odpovídá odůvodnění tohoto výroku na str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu, kde se uvádí, že „...napadené usnesení v celém rozsahu ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil“.

Z uvedeného je zřejmé, že ke zkrácení procesních práv druhé povinné v odvolacím řízení nedošlo.

Naplnění vady upravené v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nelze spatřovat ani v dovolací námitce směřující proti ustanovení opatrovníka druhé povinné.

Podle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř., pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také účastníku, který byl stižen duševní poruchou, nebo který není schopen se srozumitelně vyjadřovat.

V dané věci byl druhé povinné ustanoven opatrovník usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 28. 7. 1999, č. j. 43 E 1677/98-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1999, č. j. 13 Co 1015/99-23. K ustanovení opatrovníka okresní soud přistoupil na základě zjištění o jejím zdravotním stavu, které čerpal z lékařské zprávy ze dne 13. 7. 1997 (obsažené ve spise Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, sp. zn. 28 C 218/96) z níž vyplývá, že druhá povinná je plně invalidní pro zde specifikované duševní onemocnění, že jde o onemocnění trvalého rázu a že změnu nelze očekávat. Dále vycházel z obsahu protokolu o výslechu druhé povinné (viz č. l. 15 spisu), z něhož se podává, že tato nechápala otázky soudu. Se zřetelem k obsahu lékařské zprávy i ke konkrétnímu chování druhé povinné v řízení v dané věci, lze mít tudíž důvodné pochybnosti o její procesní způsobilosti. Okresní soud proto nepochybil, pokud druhé povinné ustanovil podle § 29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka (což ostatně konstatoval i odvolací soud ve svém usnesení, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka potvrzeno).

Rovněž tak nelze shledat důvodnou dovolací námitku, že usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí bylo opatrovnici povinné doručeno „ještě v době, kdy usnesení o jejím ustanovení nebylo pravomocné“, neboť ve smyslu ustanovení § 171 odst. 2 o. s. ř. je usnesení o ustanovení opatrovníka vykonatelné okamžikem, kdy bylo doručeno.

Z uvedeného je zřejmé, že řízení není vadou podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postiženo.

Protože přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 b odst. 4 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že oprávněnému nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči povinným právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2001

Doc.JUDr. Věra Korecká , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru