Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1822/2001Usnesení NS ze dne 26.09.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1822.2001.1
Dotčené předpisy

§ 274 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 397 odst. 2 předpisu č. 50/1976 Sb.

§ 372 odst. 2 předpisu č. 71/1967 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1822/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) M. H. a B) H. H., zastoupených advokátkou, proti povinné I. Š., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 E 1066/2000, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.4.2001, č.j. 31 Co 171/2001-36, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.4.2001, č.j. 31 Co 171/2001-36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí „odstraněním stavby oplocení M. – P., na pozemku. p.č. 177/1 v k.ú. P.“, zamítl. Podle jeho názoru oprávnění nejsou v dané věci aktivně legitimováni; z exekučního titulu totiž nevyplývá, že jsou oprávněnými k podání návrhu na nařízení požadovaného výkonu. Ve smyslu § 256 o.s.ř. platí, že ve prospěch jiného, než je označen jako oprávněný v titulu výkonu rozhodnutí, lze výkon nařídit a provést jen je-li prokázáno, že na něj přešla povinnost z rozhodnutí; nebylo-li toto řádně doloženo - uvedl odvolací soud - je oprávněným k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (jen) správní orgán, který titul (rozhodnutí, jež má být vykonáno) vydal.

Oprávnění (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jejich názoru není rozhodující, zda byli či nikoli ve vykonávaném rozhodnutí označení jako oprávnění; stěžejním je, že jim, jako vlastníkům pozemku, na němž stojí „oplocení“, které má být odstraněno, bylo tímto rozhodnutím založeno „určité a konkrétní oprávnění“.

Povinná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry, jež vyjádřil v napadeném usnesení odvolací soud.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolání (právem) projednal podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen „o.s.ř.“), v důsledku čehož o dovolání nemohl Nejvyšší soud rozhodovat jinak (viz. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí tak, že bylo změněno rozhodnutí ve věci samé (§ 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, § 237 odst. 1 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); uvedené vady však nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Argumentem nesprávnosti závěru o splnění předpokladů pro legitimaci k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uplatnili dovolatelé způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Exekučním titulem mohou být, kromě rozhodnutí vydaných soudy v občanském soudním řízení, rovněž tituly uvedené v § 274 o.s.ř.; takovým je i rozhodnutí, jímž stavební úřad uložil povinnost odstranit stavbu plotu na základě § 88 odst. 1 písm. b/ zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „stavebního zákona“), a § 39 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (viz § 274 písm. e/ o.s.ř.).

Podle § 97 stavebního zákona jsou účastníky řízení o odstranění stavby (mimo jiné) osoby, které mají vlastnická práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, a dále osoby, které na návrh stavebníka budou odborně vést realizaci stavby nebo vykonávat odborný dozor.

Toto vymezení účastníků je ve vztahu k zákonu č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (správnímu řádu), v poměru speciality; v dalším se ovšem již správní řád (z povahy vzájemného vztahu těchto předpisů) uplatní.

Podle jeho ustanovení § 72 odst. 2 návrh na soudní výkon rozhodnutí mohou podat účastníci řízení nebo vymáhající správní orgán.

Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje (kromě podmínek řízení), zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné jak po stránce formální tak materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a nebyl-li navržen způsob výkonu, který je zřejmě nevhodný.

Jestliže dovolatelé byli v řízení o odstranění stavby (coby vlastníci pozemku, na němž byl plot, jehož odstranění se navrhuje, postaven) účastníky řízení (správní orgán tak s nimi i jednal), které bylo završeno vydáním rozhodnutí, jehož výkonu se domáhali, pak jim citované ustanovení § 72 odst. 2 správního řádu přiznává - a to bez jakýchkoli pochybností - i legitimaci k podání návrhu na nařízení soudního výkonu, aniž by tato legitimace byla závislá na tom, zda jim výrokem rozhodnutí právo proti povinné bylo výslovně založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, č.j. 21 Cdo 1531/2000, uveřejněné pod č. 19/2002 v časopise Soudní judikatura).

Okolnost, že aktivně legitimovaným k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí může být i správní orgán, který rozhodnutí, o jehož výkon jde, vydal, je již nevýznamná.

Zcela nepřípadné jsou úvahy odvolacího soudu, jestliže podmínky aktivní legitimace dovolatelů spojoval se zásadami vyjádřenými v ustanovení § 256 o.s.ř.

Z uvedeného tedy plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); jinak řečeno, dovolatelé uplatnili tento dovolací důvod právem.

Dovoláním napadené rozhodnutí proto správné není (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), pročež je Nejvyšší soud zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř).

Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta první, za středníkem, o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru