Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1813/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Exekuční titul
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1813.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1813/2020-500

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné XONA s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Střešovicích, Na Petynce 133/126, identifikační číslo osoby 27603652, zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti povinné Buono Mano s. r.o., se sídlem v Praze 6 - Veleslavíně, Veleslavínská 437/3, identifikační číslo osoby 28451767, zastoupené JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 657/29, pro 12 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1536/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2019, č. j. 16 Co 295/2019-399, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59 895 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Švece, Ph.D.

Odůvodnění:

1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 7. 2019, č. j. 34 EXE 1536/2018-303, zastavil exekuci (výrokem I.) vedenou u soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové, Exekutorský úřad Benešov, k vymožení peněžité pohledávky ve výši 12 250 000 Kč s příslušenstvím na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, sepsaného dne 7. 9. 2012 Mgr. Ivanou Vlachovou, notářkou se sídlem v Benešově, pod sp. zn. N 109/2012, NZ 98/2012 (dále rovněž „exekuční titul“). Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že směnka vlastní, která představuje právní důvod vymáhané pohledávky z exekučního titulu, je postižena neplatností „pro absenci (…) základních náležitostí“, tj. pro nepřípustným způsobem - alternativně - uvedené platební místo, čímž je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení resp. exekuce.

2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 10. 2019, č. j. 16 Co 295/2019-399, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela aproboval závěry soudu prvního stupně a rekapituloval, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti - ačkoli formálně bezvadný - má pouze procesní charakter, nemění ani nezakládá právní vztahy účastníků, není rozhodnutím s příslušnými účinky a není samostatným zavazovacím důvodem. V posuzované věci je však nepochybné, že notářský zápis „označuje jako právní důvod vzniku dluhu směnečný závazek, neboť na směnku vlastní v části čl. I. odkazuje“. Tato směnka nesplňuje náležitost ohledně údaje místa, kde má být placeno (s odkazem na § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů), takže je neplatná, notářský zápis proto nemá oporu v právním vztahu účastníků a exekuce je tudíž nepřípustná podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.. Za této situace se soud prvního stupně „správně nezabýval kauzálním důvodem směnky a neprováděl v tomto směru žádné dokazování“.

3/ Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezila tak, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, když se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, maje dále za to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a často je rozhodována rozdílně a měla by být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Odchýlení se od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolatelka spatřovala v tom, že za situace, kdy exekuční soud exekuci na základě notářského zápisu (exekučního titulu) nařídil a k jejímu provedení pověřil příslušnou soudní exekutorku (jinými slovy nespatřoval v exekučním titulu žádnou vadu způsobující jeho nevykonatelnost), je závazek ze směnky vykonatelný, a exekuci proto nelze pro neplatnost směnky (až v průběhu řízení) zastavit. Dovolatelka rovněž rozporovala závěr (i jemu předcházející procesní postup) odvolacího soudu v souvislosti s námitkou údajného střetů zájmů některých jednatelů povinné. Namítala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od své povinnosti posoudit případ ve všech jeho souvislostech, včetně přezkoumání exekučního titulu hlediskem oprávněnou uplatněných kauzálních námitek. Navrhla, aby dovolací soud odložil „vykonatelnost“ napadeného rozhodnutí, neboť by došlo k újmě oprávněné (povinností „bezdůvodně hradit velmi vysoké náklady řízení“).

4/ Povinná se k dovolání vyjádřila nesouhlasně. Podle jejího názoru není dovolání přípustné, neuvedla-li oprávněná nic konkrétního, co by uvedený předpoklad založilo. Ztotožnila se s právním posouzením soudů předchozích instancí a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, zároveň aby povinné přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání oprávněné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

- dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (viz především § 237 o. s. ř.).

6/ Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že k ohlášené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, jestliže ta se z povahy věci vzájemně vylučují, není-li zároveň dovolatelem blíže odůvodněno, na základě jakých důvodů tak činí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2387/2019).

7/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

8/ Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).

9/ Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka judikaturou vytýčené požadavky ohledně zákonného předpokladu přípustnosti dovolání nerespektovala. Dovolání nelze považovat za přípustné ze všech taxativně vymezených hledisek § 237 o. s. ř., jak k tomu oprávněná v úvodu dovolání směřuje. Byť v dalším textu dovolání oprávněná v několika případech zmiňuje, že se odvolací soud v důsledku nesprávného právního posouzení věci „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, z dovolání nelze dovodit, že by takovou praxí měla být jediná relevantní (ve smyslu § 237 o. s. ř.) judikatura dovolacího soudu, a to alespoň v rovině citovaných právních závěrů Nejvyššího soudu (nikoli např. Vrchního soudu, na jehož „stanovisko“ se oprávněná výslovně odvolává).

10/ V souvislosti s požadavkem přípustnosti dovolání oprávněná neformuluje zřetelně ani rozhodnou právní otázku; směřuje-li její argumentace (nejspíš) ke skutečnosti, že exekuční titul je platný a závazný, protože při nařízení exekuce nebyly shledány žádné jeho vady, je závěrem ustálené soudní praxe, že soud při nařízení exekuce a pověření soudního exekutora (toliko) zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 2907/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud současně vysvětlil, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá, zda hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro notářský zápis sepsaný podle § 71a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který je exekučním titulem (srov. § 40 odst. 1 písm. d/ ex. řádu), je či není platný (takový úkon ostatně ani nemusí být součástí notářského zápisu). Má-li povinný za to, že oprávněná nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, může tuto okolnost uplatnit návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 1493/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009,

sp. zn. 20 Cdo 3326/2007), k čemuž v posuzované věci došlo. Je proto nepochybné, že podstata námitek oprávněné (byť ne zcela jednoznačně formulovaných) se rozhodné právní otázky ve fázi zastavení exekuce netýká (na řešení uvedené otázky napadené usnesení nezávisí, protože odvolací soud postupoval a rozhodoval v souladu s relevantní judikaturou dovolacího soudu, na níž však dovolatelka své námitky - logicky - nezaložila).

11/ Na řešení otázky údajného střetu zájmů konkrétního jednatele povinné napadené usnesení odvolacího soudu se zřetelem ke zjištěnému důvodu pro zastavení exekuce nezávisí (i v tomto případě platí, že dovolatelka nezvolila zákonný předpoklad přípustnosti dovolání).

12/ Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

13/ Na skutkových námitkách či kritice hodnocení důkazů přípustnost dovolání nelze konstruovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

14/ Veškeré shora uvedené závěry znamenají, že dovolatelka předestřenými námitkami nevystihla předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání), a dovolací soud proto bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání oprávněné podle § 243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.

15/ Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř), které dovolatelka v dovolání označila („protiprávní postup soudu prvního stupně“, nerespektování zákonných lhůt, opomenutí námitek oprávněné odvolacím soudem, před kterým nebyla dovolatelce dána „možnost se podrobně vyjádřit“, apod.).

16/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).

17/ Podle výsledku dovolacího řízení zaplatí oprávněná povinné k rukám jejího advokáta náklady dovolacího řízení zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 49 200 Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 7 bod 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a odst. 3 AT) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 10 395 Kč (viz § 137 odst. 3 o. s. ř. a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), v souhrnu částku 59 895 Kč

(viz § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věta první o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Aleš Zezula předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru