Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 18/2021Usnesení NS ze dne 25.02.2021

HeslaZastavení exekuce
Výkon rozhodčích nálezů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.18.2021.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 18/2021-284

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného FINPOMOC.CZ, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 273 75 005, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23, proti povinnému P. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Rylichem, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, pro peněžitou pohledávku, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 Nc 5158/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 18 Co 146/2019-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 15. 8. 2019, č. j. 1 Nc 5158/2008-179, k návrhu povinného ze dne 22. 6. 2019 zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 21. 1. 2008, č. j. 1 Nc 5158/2008-19 (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II) a oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Jarošovi, Exekutorský úřad Chrudim, náhradu nákladů řízení 116 820,66 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Dospěl k závěru, že exekuci, která skončila v roce 2012 vymožením, je nutno zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. pro její nepřípustnost, neboť podle současné sjednocené rozhodovací praxe není vykonávaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, jelikož rozhodce opíral svou pravomoc o neplatnou rozhodčí doložku (byl jmenován společností, která nebyla stálým rozhodčím soudem).

2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání oprávněného a soudního exekutora změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinného zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního i druhého stupně. Podle odvolacího soudu okresní soud správně poukázal na judikaturu týkající se možnosti přezkumu pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (návrh na zastavení byl podán z důvodu, jenž je v současné době legitimní), v dané věci však považoval za nutné zdůraznit i další skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17), na základě nichž dospěl k závěru o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.

3. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) i nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Exekučním titulem v projednávané věci byl rozhodčí nález rozhodce Ing. Petra Horáka ze dne 11. 4. 2007, č. j. 1 R 1433/2007, jmenovaného dle rozhodčí doložky 1. MORAVSKOU ROZHODČÍ SPOLEČNOSTÍ s. r. o., která nebyla stálým rozhodčím soudem. Dovolatel je přesvědčen, že i na jeho případ je třeba aplikovat novější judikaturu, promíjení starších rozhodnutí odporujících současné praxi je krokem zpět a podrývá základ právního státu v podobě ochrany slabší strany. Právní jistota nemá být upřednostňována před nesprávným postupem akceptujícím zjevně neplatný rozhodčí nález. Z rozhodnutí nelze vyčíst, kdy by k zásahu ve formě zastavení exekuce dojít mělo a kdy již ne. Nelze vyčíst, v jakém časovém horizontu měl povinný neplatnost titulu vznášet. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.

5. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, učinil obecný závěr, že nelze vyloučit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. Přitom odvolací soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je či není zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17).

6. Dovolací soud dále ve vztahu k okolnostem, pro které lze zastavit exekuci pro rozpor se zásadami demokratického právního řádu dovodil, že za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na prvním pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, usnesení ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2839/2020).

7. V projednávané věci odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti k zastavení exekuce po vymožení plnění nepřistoupil. Učinil tak po zjištění, že oprávněný zahájil exekuční řízení dne 5. 11. 2007, kdy disponoval dle tehdejší rozhodovací praxe způsobilým exekučním titulem, že povinný byl v nalézacím řízení pasivní, nežaloval o zrušení nálezu, svou nečinností zapříčinil vydání nálezu i následné zahájení exekučního řízení, protože své povinnosti nesplnil ani po vydání nálezu, přičemž nikdy nerozporoval poskytnutí úvěru, existenci svého dluhu ani své dlouhotrvající prodlení s plněním, a ani dodatečně nevymezil, z jakého důvodu by v materiální rovině neměl plnit dluh z uzavřené smlouvy. Od skončení exekuce již uplynula značná doba - k vymožení plnění a k zániku exekuce v této věci došlo v červnu 2012, přičemž příklep na dražené nemovitosti povinného byl udělen již 7. 9. 2011, tj. teprve krátce po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 a před vydáním dalšího pro věc zásadního usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Odvolací soud též poukázal na skutečnost, že z výtěžku z prodeje nemovitosti (682 000 Kč) byly uhrazeny kromě pohledávky oprávněného (91 950 Kč) i pohledávky čtyř jeho dalších věřitelů, jejichž majetkové zájmy by mohly být vedle zájmů oprávněného a soudního exekutora rovněž poškozeny. Rovněž připomněl, že povinný vznesl námitku, že exekuční titul nebyl vydán k tomu oprávněným orgánem, až se značným časovým odstupem po skončení exekuce.

8. Odvolací soud současně neshledal, že by plnění, které rozhodce oprávněnému přisoudil, bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy, případně v kolizi se základními principy demokratického státu, což by za zcela výjimečných okolností mohlo též odůvodňovat zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (viz bod 6 shora).

9. Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud se nesoustředil pouze na ochranu povinného, nýbrž správně přihlížel i k dalším relevantním skutečnostem (k situaci týkající se exekuce skončené po datu 11. 5. 2011 vymožením viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3870/19). Pokud pak odvolací soud s odkazem na učiněná zjištění a na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3007/17 ze dne 10. 7. 2018 neshledal v projednávané věci podmínky pro zastavení exekučního řízení, jež dříve skončilo vymožením, neboť neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv povinného jako je např. zneužití práva, neúměrné zvýšení vymáhané částky, odepření základních práv v rozhodčím řízení, nezohlednění námitek při nařízení exekuce apod., je jeho usnesení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit.

10. Nejvyšší soud tedy dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2021

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru