Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1784/2012Usnesení NS ze dne 25.07.2013

HeslaDovolání
Exekuce
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1784.2012.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012

§ 243b odst. 5 o. s. ř....

více
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3797/13 ze dne 23.01.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1784/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, proti povinným 1) V. H., zastoupenému JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, a 2) B. K., zastoupenému opatrovníkem Městskou částí Praha 9, Sokolovská 14, Praha 19, pro 1.001.245,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 Nc 7555/2007, o dovolání prvního povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. března 2012, č. j. 22 Co 261/2012 - 143, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným usnesením k odvolání prvního povinného potvrdil usnesení ze dne 8. 12. 2011, č. j. 21 Nc 7555/2007 - 120, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh tohoto povinného ze dne 14. 6. 2011 na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. [nařízené usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2007, č. j. 21 Nc 7555/2007 - 10, na majetek povinných podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2006, č. j. 24 C 440/2006 - 66, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.001.245,25 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a „běžným úrokem“ z jistiny 723.361,57 Kč ve výši 14,5 % od 4. 8. 2004 do zaplacení, pro náklady předcházejícího (nalézacího) řízení ve výši 40.050,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny]. Tento návrh první povinný odůvodnil tím, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 4. 2011 mu byla společností AKT ZOLL a.s. „v likvidaci“ postoupena pohledávka za oprávněnou „z titulu Smlouvy o poskytování služeb ze dne 18. 1. 1996, představující odměnu za 4. čtvrtletí roku 2000 a za roky 2001 a 2002,“ a že tuto pohledávku oznámením o jednostranném zápočtu ze dne 26. 4. 2011, adresovaným oprávněné, započetl na vymáhanou pohledávku.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že listinou ze dne 26. 4. 2011 první povinný oznámil oprávněné svůj jednostranný zápočet postoupené pohledávky na vymáhanou pohledávku následovně: „Oznamuji Vám tímto, že proti Vaší pohledávce z titulu nezaplaceného spotřebitelského úvěru ze dne 23. září 2002 číslo smlouvy 232502260 uzavřenou na částku 750.000,- Kč (slovy sedm set padesát tisíc korun českých) v pobočce Mladá Boleslav jednostranně započítávám svou pohledávku vůči Československé obchodní bance a.s. z titulu nezaplacených odměn společnosti AKT ZOLL a.s. „v likvidaci“ z titulu smlouvy o poskytování služeb ze dne 18. 1. 1996 a to za období 4. čtvrtletí 2000, 1.2.3. a 4. čtvrtletí 2001, 1.2.3. a 4. čtvrtletí 2002. Tyto pohledávky na mne byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek.“. Při právním posouzení krajský soud odkázal na ustanovení § 37 odst. 1, § 580 a § 581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a konstatoval, že jedním ze zákonných předpokladů, který musí být naplněn, aby mohlo dojít k započtení pohledávek (a tím k jejich zániku), je platný úkon dohody či jednostranné započtení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že právní úkon povinného ze dne 26. 4. 2011 je pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný, neboť započítávaná pohledávka v něm není specifikována tak, aby bylo možno zjistit její výši, a řádně není uvedena ani výše pohledávky, jejíhož zániku se povinný zápočtem domáhá (listina obsahuje jen označení právního důvodu pohledávky oprávněné, jímž je smlouva o úvěru, která „byla podkladem“ exekučního titulu). Odvolací soud současně poukázal na to, že první povinný nebyl schopen započítávanou pohledávku vyčíslit ani k jeho dotazu, a to s argumentací, že nebylo možné fakturovat odměny za uvedená čtvrtletí, neboť banka nepředložila potřebné doklady (v tomto ohledu uvedl, že ve smyslu smlouvy ze dne 18. 1. 1996 se odměny měly stát splatnými po vystavení faktury na základě výpočtu předloženého bankou do 15 dnů od skončení rozhodného čtvrtletí). V důsledku neurčitosti projevu prvního povinného v označeném dopise a jeho neznalosti o tom, zda je nositelem splatné či nesplatné pohledávky, pak nelze ani posoudit, k jakému okamžiku mělo dojít k zániku pohledávek, neboť je třeba rozlišovat mezi postupem podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vzhledem k závěru o neplatnosti kompenzačního projevu prvního povinného se krajský soud již nezabýval tím, zda došlo k platnému postoupení pohledávky a zda smlouva o poskytování služeb ze dne 18. 1. 1996 je platná či nikoliv, neboť řešení těchto otázek považoval za nadbytečné. Stejně jako soud prvního stupně nevyhověl návrhu prvního povinného na provedení listinného důkazu, jímž oprávněná „měla sdělit součet finančních prostředků na jejích účtech za rozhodná období“, jelikož požadovaný údaj není pro rozhodnutí v dané věci potřebný.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal první povinný dovolání. Uvedl, že „mu není jasné, jakým způsobem měl zjistit stavy účtů na účtech celních orgánů, když oprávněná po převzetí banky IPB a.s. tyto údaje jako bankovní tajemství odmítala sdělit“. Namítá, že řádně a včas navrhoval provedení důkazů, ze kterých „by bylo zřejmé, jaké byly v předmětné době stavy účtů celních úřadů“, soudy obou stupňů mu však nevyhověly, čímž porušily „základní princip řádného procesu a rovnosti zbraní v civilním řízení“. Dále dovolatel doslovně zopakoval námitky uvedené v odvolání, jimiž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovozoval, že vyčíslení pohledávky není obligatorní náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky, že požadavky kladené zákonem na postoupení pohledávky byly naplněny, že postoupení pohledávky bylo oznámeno a že „kompenzační úkon byl řádně doručen“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil pro jejich nezákonnost a „věc vrátil k dalšímu jednání“.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a ani na základě námitek v něm obsažených nelze k tomuto závěru dospět.

Napadené usnesení odvolacího soudu je založeno na závěru, že důvod pro zastavení exekuce není dán, jelikož kompenzační projev povinného ze dne 26. 4. 2011, jímž započetl tvrzenou (postoupenou) pohledávku proti vymáhané pohledávce oprávněné, je pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný z důvodu, že započítávaná pohledávka v něm není řádně specifikována tak, aby bylo možno zjistit její výši, a že není uvedena ani výše pohledávky, která má započtením zaniknout. Vzhledem k tomuto závěru se krajský soud - jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl - již nezabýval tím, zda došlo k platnému postoupení pohledávky na prvního povinného.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel v něm (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) jen zopakoval své argumenty a námitky uplatněné v odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně, jež se týkaly náležitostí, resp. platnosti smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák). Tyto námitky však přípustnost dovolání v souzené věci založit nemohou, neboť - jak je uvedeno shora - rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a jejích náležitostí nespočívá. Okolnost, že oznámení prvního povinného o jednostranném zápočtu ze dne 26. 4. 2011 bylo doručeno oprávněné, nebyla v řízení zpochybněna.

K okolnostem podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže nesměřují k podmínce existence otázky zásadního právního významu (tak jak je tomu v dané věci), a podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [§ 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.], přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3254/2009).

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvního povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2013

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru