Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 174/2005Usnesení NS ze dne 19.05.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.174.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 174/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti povinné P. P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o vymožení jiné povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 1894/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2004, č.j. 54 Co 236/2004-25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí k vynucení povinnosti povinného změnit obchodní firmu a podat návrh na zápis takto změněné firmy rejstříkovému soudu uložením pokuty ve výši 100.000,- Kč. Odvolací soud má – oproti povinné – napadené prvostupňové rozhodnutí za správné, neboť vykonávaný rozsudek srozumitelně koncipuje povinnost povinného.

Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež dovozovala z toho, že odvolací soud má jí uloženou povinnost za materiálně vykonatelnou, ač jí bylo v rozporu s § 261a odst. 1 o.s.ř. podle odůvodnění vykonávaného rozsudku uloženo změnit obchodní firmu, aby nebyla ve smyslu § 10 obch. zák. zaměnitelnou s obchodní firmou oprávněné s tím, že je oprávněna si ve své firmě ponechat označení „P.,“ ale to již povinná před vydáním titulu provedla a soud to nepokládal za uspokojivou změnu, takže má povinná zásadní pochybnosti, zda-li lze vůbec splnit jí uloženou povinnost. Otázka určitosti takto uložené povinnosti má podle povinné po právní stránce zásadní význam.

Dovolání přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Tak tomu však v projednávaném případě není. Odvolací soud při přezkumu správnosti odvoláním povinné napadeného usnesení soudu I. stupně v otázce splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí dle § 351 o.s.ř. užil přiléhavé právní ustanovení, které vyložil standardním a pro soudy v obdobných věcech obvyklým způsobem, a to i v závěru, že má vykonávané rozhodnutí za materiálně vykonatelné, neboť srozumitelně vyjadřuje vymáhanou povinnost. Pochybnost, jíž dovolatelka odůvodňuje svůj pohled na takovou povinnost jako na neurčitou, objektivně otázku po právní stránce zásadního významu založit nemůže. To, že se povinná nepokusila splnit svoji výrokově stanovenou povinnost změnit svoji obchodní firmu, ač k výkladu obsahu takové povinnosti sama užívá návodu vyplývajícího z odůvodnění rozhodnutí (k legitimitě takového postupu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR z 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003), nemůže být k její obraně ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí nijak významné a naopak to svědčí o důvodnosti vymáhání uložené povinnosti. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde však v žádném ohledu nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže pak být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru