Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1692/2005Usnesení NS ze dne 26.10.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1692.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1692/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení ve S., proti povinnému J. B., zastoupeného advokátkou, srážkami ze mzdy, pro 35.075,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 E 178/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2003, č. j. 24 Co 132/2003-14, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, maje za to, že obrana povinného je při nařízení výkonu nerozhodná. Dovodil, že exekuční titul, na jehož základě se oprávněná domáhá nařízení výkonu rozhodnutí, je vykonatelný po stránce formální i materiální, obsahuje náležitosti zakotvené § 104g zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), navržený způsob výkonu není zřejmě nevhodným a vymáhané právo není prekludováno. Namítá-li povinný věcnou nesprávnou exekučního titulu, odvolací soud uzavřel, že soudy při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí věcnou správnost exekučních titulů nepřezkoumávají, přičemž k případné námitce promlčení je soud oprávněn přihlédnout při rozhodování o zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“). Odvolací soud navíc konstatoval, že v tomto případě platí nikoliv namítaná tříletá promlčecí lhůta, ale promlčecí lhůta desetiletá.

Povinný ve včasném dovolání do potvrzujícího výroku I. napadeného rozhodnutí (po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení) namítl, že vykonávané rozhodnutí oprávněné je pouze „jednostranný akt“, ke kterému se nemohl v průběhu řízení vyjádřit a nebyl mu poskytnut žádný prostor řádným způsobem hájit svoje práva. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se právo promlčuje v desetileté lhůtě, neboť – dle jeho názoru – se předmětné právo promlčuje v tříleté promlčecí lhůtě, která již uběhla. Povinný dále poukazuje na skutečnost, že podle jeho názoru byl soudce prvního stupně ve věci podjatý, protože „u něj měl více sporů a všechny spory byly rozhodnuty v jeho neprospěch.“

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že výkaz nedoplatků byl povinnému řádně doručen a nebyla vůči němu ze strany povinného vznesena jakákoliv námitka. Poukázala dále na znění § 18 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), podle kterého se vykonávané právo promlčuje v desetileté lhůtě. Za této situace pak navrhla, aby bylo dovolání povinného zamítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Hodnocením námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Prvotním předpokladem pro nařízení soudního výkonu je existence vykonatelného rozhodnutí, případy titulů jsou taxativně vyjmenovány v §§ 251 a 274 o.s.ř. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá, zda rozhodnutí (jiný exekuční titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Při výkonu rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58). Z právě uvedeného se proto podává, že případné, v odvolání proti nařízení výkonu rozhodnutí namítané promlčení práva, je v této fázi vykonávacího řízení nerozhodné. Tato námitka má místo pro přezkum soudem až k návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. Za této situace je tak bezpředmětné polemizovat s názorem dovolatele v otázce délky doby promlčení předmětného nároku oprávněné. Nad rámec právě uvedeného výkladu se však zároveň jeví vhodným poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1/2000, poř. č. 11, kde byl vysloven právní názor, podle kterého výkaz nedoplatků, kterým bylo uloženo zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (§ 104g zákona č. 582/1991 Sb.), lze podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. soudním výkonem rozhodnutí vykonat i po třech letech od jeho splatnosti, a to v desetileté promlčecí lhůtě. Tento závěr tak koresponduje se stanoviskem odvolacího soudu, byť – jak ostatně sám naznačuje – je pro nařízení výkonu rozhodnutí nevýznamný.

Pokud snad dovolatel dovozuje přípustnost podaného dovolání namítanou podjatostí soudce soudu prvního stupně, nejenže tímto argumentem překračuje dikci § 241a odst. 4 o.s.ř., podle kterého nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, když tento argument vznesl v dovolacím řízení poprvé, ale výslovně namítá důvod, pro který soudce z projednání a rozhodnutí věci vyloučit nelze (viz § 14 odst. 4 o.s.ř.). Navíc je tato „výtka“ podřaditelná pod důvod žaloby pro zmatečnost zakotvený v § 229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., který je rovněž jako další případné vady řízení – jak již bylo výše zdůrazněno – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí (a ve svém důsledku o přípustnosti dovolání) bezcenný.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru