Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 168/2013Usnesení NS ze dne 31.01.2013

HeslaOpatrovník
Způsobilost být účastníkem řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.168.2013.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 168/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby 000 05 886, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti povinnému V. L., zastoupenému opatrovníkem Městysem Zlonice se sídlem Úřadu Městyse Zlonice, Zlonice, Náměstí Pod Lipami 29, právně zastoupenému JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Třebízského 175, pro 800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 59 EXE 199/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 19. července 2012, č. j. 27 Co 343/2012 - 57, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 11. 5. 2012, č. j. 59 EXE 199/2011 - 43, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nařízené usnesením téhož soudu ze dne 18. 2. 2011, č. j. 59 EXE 199/2011 - 8, odůvodněný tvrzením, že v době doručování exekučního titulu (platebního rozkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 5. 2004, č. j. 30 Ro 628/2004-3) neměl procesní způsobilost (§ 20 odst. 1 o. s. ř.) a že exekuční titul není proto pravomocný a vykonatelný. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že exekuční titul byl povinnému doručen do vlastních rukou, že povinný byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 9 Nc 803/2010, omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je nadále schopen nakládat s finanční částkou do 5.000,- Kč, a že usnesením téhož soudu ze dne 4. 10. 2011 mu byl ustanoven opatrovník. Odvolací soud uzavřel, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, a ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1676/2008, konstatoval, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, zpochybněna, přičemž k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky, nežli námitky uplatňované v rámci exekuce; případná zmatečnostní vada nalézacího řízení, i kdyby byla chybným procesním postupem nalézacího řízení založena, je do exekučního řízení nepřenositelná a že proto nepředstavuje důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ani podle jiného zákonného ustanovení. Současně platí, že exekuce (výkon rozhodnutí) nemůže být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť jde o realizaci procesního práva oprávněného vymoci exekučním titulem přiznané plnění, nikoliv o výkon práva hmotného. Pokud pak povinný tvrdil, že oprávněný proti němu podal souběžně několik návrhů na nařízení exekucí pro obdobné pohledávky z tzv. černých jízd, je na soudním exekutorovi, aby tyto věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí či tuto skutečnost alespoň „odrazil v rozsahu přiznané náhrady nákladů exekuce“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10).

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Opětovně namítá, že exekuční titul byl vydán i přesto, že jako žalovaný neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Připouští, že je mu známo, že v otázce případné zmatečnostní vady nalézacího řízení, i kdyby byla chybným procesním postupem nalézacího soudu založena, již bylo ustálenou judikaturou vyřešeno, že tato je do exekučního řízení nepřenositelná, přesto se domnívá, že daný případ by bylo možno hodnotit jako „zvláštního zřetele hodný“. Poukazuje na to, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 2. 2011, č. j. 9 Nc 803/2010 - 38, pravomocným dne 11. 3. 2011, byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je nadále schopen nakládat s finanční částkou 5.000,- Kč, že s ohledem na závěry znaleckého posudku se lze důvodně domnívat, že zjištěnou duševní chorobou trpěl již v dřívější době a že vůči němu je ze strany oprávněného evidováno 58 splatných pohledávek z důvodu tzv. černých jízd v pražské integrované dopravě, které jsou exekučně vymáhány včetně nákladů řízení. Domnívá se proto, že „nebyla zachována rovnost stran v soudním řízení“ a že „takovou situaci je možno chápat i jako diskriminující a bylo by možno si položit i otázku, zda v jeho případě nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“. V podání ze dne 17. 10. 2012 dále uvedl, že trpí duševní chorobou již od dětství (současně připojil kopii průkazu ZTP/P a průkazu o neschopnosti k vojenské službě).

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních majících zásadní význam (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy [vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ (ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních)] jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod 132/2004).

Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a ani na základě námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět.

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105, či usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce“. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“.

Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009). Dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. října 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, v nichž zdůraznil, že „od 1. 1. 2001 je k dispozici jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost“ a proto je odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 „třeba považovat za dnes již nikoli relevantní“.

Od uvedených judikatorních závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž přihlédl k opožděně podanému podání povinného ze dne 17. 10. 2012.

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2013

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru