Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1616/2001Usnesení NS ze dne 18.10.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1616.2001.1
Dotčené předpisy

§ 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 236 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1616/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné O., a. s., proti povinnému F. R., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 E 969/2000, o dovolání povinného proti usnesení okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 12. prosince 2000, č. j. 127 E 969/2000-2, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001, č. j. 13 Co 202/2001-13, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 12. prosince 2000, č. j. 127 E 969/20002, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001, č. j. 13 Co 202/2001-13, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. prosince 2000, č. j. 127 E 969/20002, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu a povinného zavázal k zaplacení náhrady nákladů exekuce, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Pravomocná usnesení soudů obou stupňů napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že vyklizení bytu bez náhradního ubytování není „…právně odůvodnitelné z jakýchkoliv relevantních důvodů…“, že „žaloba“ (posuzováno podle obsahu dovolání - návrh na nařízení výkonu rozhodnutí) a rozhodnutí mají „vážné věcné, právní a jiné vady“, a že soudy nepřihlížely k obecně závazným předpisům, smluvním ujednáním a „potvrzeným dohodám“. Povinný rozhodnutí soudů hodnotí jako účelová, odporující smluvním ujednáním o nájmu bytu, dobrým mravům a ustanovením občanského zákoníku a občanského soudního řádu; navrhl, aby Nejvyšší soud posoudil „žalobu pro zmatečnost“, dále rozhodl, že dovolání je přípustné, a rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno 12. prosince 2000), je Nejvyšší soud povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný směřuje „dovolání“ přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.

Dovolání - v části směřující proti usnesení odvolacího soudu - není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), z obsahu spisu neplynou a dovolatel je ani nenamítá /odkaz v záhlaví dovolání na - neexistující - „ust. § 237 a)“ pak v samotném obsahu dovolání není ani nijak zdůvodněn/.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, když sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji - výrokem svého rozhodnutí - odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl učiněn včas. Návrh na připuštění dovolání vznesený až v samotném dovolání (bod 2., část VII., strana II dovolání) byl totiž učiněn až po vydání usnesení ve věci samé, a tedy opožděně.

Přípustnost dovolání nemůže být založena - jak se mylně domnívá dovolatel (srov. devátý řádek, části I., strany I dovolání) - ani poučením připojeným na závěr rozhodnutí odvolacího soudu, jímž jsou toliko obecně vymezeny podmínky, za nichž je možno dovolání podat; je-li odvolací soud názoru, že je třeba vyslovit přípustnost dovolání, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, může tak učinit jedině ve výroku svého rozhodnutí; v souzené věci však o takový případ nejde.

Dovolání konečně není přípustné ani podle ustanovení „§ 237 a) a násl. o.s.ř. v novelizovaném znění“, na něž dovolatel výslovně odkazuje (maje na mysli zjevně občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001, v kterémžto případě by však správně muselo jít o § 238a, jelikož ustanovení § 237a občanský soudní řád, a to ani ve znění po 1. lednu 2001 ani ve znění předchozím, neobsahuje). Bylo-li totiž napadené rozhodnutí vydáno (byť po 1. lednu 2001) po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, je pro posouzení přípustnosti dovolání proti němu rozhodné znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 2000 (viz. výše).

Protože dovolání (poučení o dvouměsíční dovolací lhůtě je sice nesprávné, při nemožnosti analogického použití ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř. však toto pochybení nelze nijak napravit, takže dovolání je navíc opožděné) není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Povinný z procesního hlediska zavinil zastavení dovolacího řízení a odmítnutí dovolání, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (ve vztahu k odmítnutí dovolání per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2001

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru