Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 159/2004Usnesení NS ze dne 24.03.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.159.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 159/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Statutárního města B., Městské části B. proti povinné L. K., zastoupené advokátem, pro částku 188.349,-Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 488/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2003, č.j. 20 Co 65/2003-23, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení z 19. 3. 2002, č. j. 69 Nc 488/2002-5, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci (platebního výměru města B., Úřadu městské části B., z 27. 12. 1995, č. j. OS/95/02157/Mu ve znění rozhodnutí Magistrátu města B. ze 6. 5. 1996, č. j. ORF 992/96), jejímž provedením pověřil JUDr. A. B., PhD., soudní exekutorku Exekutorského úřadu B. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul je vykonatelný po formální i obsahové stránce a že jsou splněny i další předpoklady stanovené pro nařízení exekuce občanským soudním i exekučním řádem (včetně požadavku stanoveného v § 263 odst. 1 o.s.ř., když exekucí vymáhaná částka je o 50.000,- Kč nižší než částka, k jejímuž zaplacení byla povinná zavázána titulem, což sám oprávněný v návrhu odůvodnil tím, že povinná částku 50.000 Kč zaplatila před zahájením exekučního řízení).

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinná s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. namítá, že „soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav, což pak mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.“ Dovolatelka především považuje (s poukazem na ustanovení § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) vykonávaný platební výměr za „ex tunc neplatný“, a to s odůvodněním, že v něm – v rozporu s ustanovením § 32 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona – byla nepřesně označena, když namísto jejího bydliště (B., H. 161/8) byla uvedena adresa B., M. 19 (tj. adresa restaurace, v níž provozovala živnostenskou činnost). Dále pak (posuzováno v souvislosti s odvoláním, v němž námitku nedoručení rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým byl vykonávaný platební výměr potvrzen, formulovala výslovně, zatímco v dovolání uvádí, že „o výsledku odvolacího řízení nebyla žádným způsobem informována“) povinná namítá, že jí rozhodnutí Magistrátu města B. ze 6. 5. 1996, sp. zn. ORF/992/96, nebylo doručeno. Za nedoručené považuje povinná také usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, a to opět s odůvodněním, že v jeho záhlaví byla označena nesprávnou adresou (B., M. 19) a identifikačním číslem. Protože exekuce byla nařízena, „aniž byla povinná přítomna jednání o podaném návrhu na výkon rozhodnutí a aniž pak byla o rozhodnutí řádně uvědoměna“, je podle dovolatelky takový „postup soudu nesprávný.“ V závěru dovolání pak povinná (opět odkazem na své odvolání) namítá, že poplatky, jejichž výše navíc byla vykonávaným platebním výměrem stanovena nepřezkoumatelně (totiž „pouhým průměrem“), řádně platila; o tom, že oprávněný poplatky vybíral nezákonně, ostatně podle dovolatelky svědčí skutečnost, že vyhláška města B. č. 6/1991 byla zrušena nálezem Ústavního soudu.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatelka (jež – opomíjejíc ustanovení § 238a odst. 2 ve spojení s § 237 dost. 1 písm. c/ o.s.ř ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužívá) však jediný způsobilý dovolací důvod, totiž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (byť jej ohlásila poukazem na zákonné ustanovení) ve skutečnosti neuplatnila.

Nehledě na to, že v dovolání není specifikováno, kterou konkrétní výtkou je uplatněn dovolací důvod podle § 241a dost. 2 písm. a) o.s.ř. na jedné straně a důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) tohoto předpisu na straně druhé, z obsahu dovolání vyplývá, že jediným právním závěrem, jenž by mohl být relevantní pro posouzení, zda exekuce byla nařízena v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního a exekučního řádu, je závěr o formální vykonatelnosti exekučního titulu. I tento závěr, pojímaný ve svém důsledku jako závěr právní, je však v dovolání zpochybněn argumenty charakteru skutkového. Povinná v dovolání tvrdí, že „o výsledku odvolacího (nalézacího) řízení nebyla žádným způsobem informována,“ což (vyloženo v souvislosti s odvolacím tvrzením) představuje námitku, že jí nebylo doručeno rozhodnutí Magistrátu města B. o jejím odvolání proti vykonávanému platebnímu výměru. Takováto námitka však má (a povinná to sama – byť nepřesně – formuluje v dovolání, v němž dovozuje, že „soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav…“) skutkový charakter. Nesprávnost, případně neúplnost skutkových zjištění však lze v dovolacím řízení napadat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., což ovšem jsou důvody k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilé.

Dovozuje-li povinná dále, že jí usnesení soudu prvního stupně (proto, že v něm byla označena nesprávnou adresou a identifikačním číslem) o nařízení exekuce nebylo doručeno, je tento závěr nepřípadný, jelikož faktický, a to opačný stav je prokázán doručenkou (č.l. 6 verte), na níž svým podpisem stvrdila, že usnesení o nařízení exekuce převzala „L. K., H. 161/8, B.,“ tedy mimo jakoukoli pochybnost povinná. Nesprávná adresa povinné uvedená v záhlaví tohoto usnesení na uvedeném závěru –is ohledem na to, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu je již pochybení soudu prvního stupně napraveno – nemůže nic změnit.

Závěry uvedené v předchozím odstavci platí v plném rozsahu i pro vykonávaný titul (jehož „neplatnost ex tunc“ povinná dovozuje rovněž z pouhé nesprávnosti adresy uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí), jelikož platební výměr žádnou z vad způsobilých založit nedostatek jeho materiální vykonatelnosti (§ 261a o.s.ř.) netrpí. Při posuzování právních vad u správních aktů je totiž nutno vycházet z předpokladu, že nicotnost správního aktu nezpůsobuje kterákoli jeho vada, a že je tedy třeba přihlížet ke kvalitě jednotlivých nedostatků. Pouze závažné, kvalifikované vady mají za následek nicotnost správního aktu, zatímco nedostatky menší vážnosti ji nezpůsobují. S ohledem na požadavek právní jistoty se tudíž uplatňuje zásada presumpce správnosti aktů, podle níž jsou tyto akty považovány za bezvadné, tedy mající právní účinky, dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 109/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/1999 a 2/2000 pod poř. č. 9 a 11). Uvedená judikatura zaujala též závěr, že věcnou správnost správního aktu soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat není a že tedy zkoumá jen to, zda (vůbec) jde o správní akt, zda se tedy nejedná o tzv. paakt, zda tento akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Překročení mezí pravomoci správního orgánu dovolatelka nenamítá a neplatnost titulu dovozovaná povinnou z pouhé nesprávnosti její adresy uvedené v záhlaví platebního výměru (viz výše) dána není.

Pokud jde o námitku povinné, že vymáhané poplatky zaplatila, ta je ve stadiu nařízení exekuce nerelevantní, a bezcenná pro exekuční řízení vůbec (tedy v kterémkoli jeho stadiu) je rovněž námitka nepřezkoumatelnosti a věcné nesprávnosti, resp. „nezákonnosti“ vykonávaného titulu pro případnou neústavnost předpisu, na jehož základě byl titul vydán, jelikož pravomocným rozhodnutím vydaným v nalézacím (zde správním) řízení je exekuční soud vázán, aniž by byl oprávněn k jeho věcnému přezkumu.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutorka (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru