Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1576/2019Usnesení NS ze dne 21.04.2020

HeslaZastavení exekuce
Dobré mravy
Výkon rozhodčích nálezů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1576.2019.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1576/2019-284

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinným 1/ M. K., narozené XY, bytem XY, a 2/ J. K., narozenému XY, bytem jako povinná 1/, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 318 529 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 22 EXE 5513/2014, o dovolání povinného 1/ a 2/ proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 191/2018-206, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 191/2018-206, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 5. 2018, č. j. 22 EXE 5513/2014-82, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 18. 5. 2018, č. j. 22 EXE 5513/2014-82, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce, vedené Mgr. Alanem Havlicem, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 6303/14 (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uzavřel, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, neboť rozhodčí doložka, která je v dané věci základem pravomoci rozhodce vydat exekuční titul, byla uzavřena platně – je transparentní a netrpí ani jinou vadou akcentovanou v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Odmítl zohlednit formulářový charakter rozhodčí doložky i tvrzenou ekonomickou závislost rozhodce a odkázal na nepřípustnost přezkumu věcné správnosti rozhodčího nálezu.

2. K odvolání povinných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 191/2018-206, usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje. Soud konstatoval, že v dané věci jde o posouzení vycházející z obsáhlé judikatury, která je vzájemně rozporná a neustálená, neboť prochází několikaletým vývojem. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu je relativizována jejich vzájemnou rozporností a absencí jednotícího názoru pléna Ústavního soudu, což obdobně platí i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 nebylo přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu mimo jiné proto, že se objektivně odchýlilo od závěrů jiných rozhodnutí téhož soudu, aniž by je aproboval velký senát Nejvyššího soudu či stanovisko Nejvyššího soudu.

3. Po skutkové stránce odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinní uzavřeli dne 8. 12. 2010 za nápadně nevýhodných podmínek smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100384330 na původní částku 100 000 Kč (po revolvingu jim byla poskytnuta další částka 61 907 Kč), opakovaně se zavázali zaplatit zjevně nemravnou odměnu (ve skutečnosti úrok) ale i nepřiměřené smluvní pokuty dle nepodepsaných obchodních podmínek, v nichž jsou způsoby zajištění včetně blankosměnky dovedně skryty. Ačkoli po dobu úvěru zaplatili téměř 200 000 Kč, bylo jim exekučním titulem uloženo zaplatit dalších 325 143 Kč. Povinní nicméně v rozhodčím řízení neuplatnili žádnou obranu vůči pohledávce, rozhodci či vůči doručení rozhodčího nálezu, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu nepodali. Podkladový rozhodčí nález byl povinným doručován do vlastních rukou na adresu sdělenou rozhodci soudem jako adresa trvalého pobytu podle evidence obyvatel, žalovaní si zásilku i předchozí výzvu k vyjádření nevyzvedli a byla jim uložena na poště. Na téže adrese povinný následně osobně přebíral zásilky v exekučním řízení, jež bylo zahájeno 18. 3. 2014, podstatná část pohledávky byla již postupně vymožena, avšak 6. 12. 2017 povinní podali návrh na zastavení exekuce ze shora uvedených důvodů.

4. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální a zda vymáhané právo není prekludováno. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodčí doložka je transparentní (dostatečně určitá), a tedy platná.

5. Ve vztahu k otázce nezávislosti a nestrannosti rozhodce odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 (uveřejněné pod číslem 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s právní větou schválenou k publikaci v odlišné podobě, než byla navrhována a než odpovídala závěrům přijatým v rozhodnutí, které dle odvolacího soudu směšuje dvě právní otázky, kategorii netransparentnosti (neurčitosti, resp. obcházení zákona) vedoucí k neplatnosti rozhodčí doložky a kategorii nezávislosti a nestrannosti (nepodjatosti) třetí osoby pověřené výběrem rozhodce, aniž by jasně vymezilo podmínky pro závěr o závislosti (podjatosti) rozhodce a také její následky, bude-li prokázána. Odvolací soud současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, 20 Cdo 1449/2018, 20 Cdo 1641/2018 a 20 Cdo 2130/2018 a uzavřel, že v daném případě o zjevnou závislost (podjatost) rozhodce nejde, přičemž k opačným závěrům nemůže vést ani navrhované doplnění dokazování zkoumáním příjmových poměrů rozhodce. Současně vyjádřil názor, že případná podjatost rozhodce nezakládá neplatnost rozhodčí doložky, na rozdíl od její netransparentnosti (neurčitosti), a nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce pro nedostatek pravomoci rozhodce. Námitka podjatosti rozhodce není způsobilá probíhající exekuci zvrátit, neboť lze uvažovat o jejím řešení jen v rámci rozhodčího řízení, resp. v režimu žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Přenos této otázky (potenciální vady řízení) do exekučního řízení je dle odvolacího soudu v rozporu s jeho formalizovanou podobou a účelem, přetváří je na řízení nalézací a přezkumné a v konečném důsledku neguje institut zrušení rozhodčího nálezu.

6. Posléze se odvolací soud vyjádřil k námitce neplatnosti sjednané rozhodčí doložky pro rozpor s dobrými mravy, způsobený formulářovým charakterem smlouvy tak, že shrnul dosavadní judikaturu a akcentoval rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, podle nějž formulářový způsob uzavírání smluv není nijak neobvyklý a je třeba tvrdit další důležité okolnosti naznačující, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i obsah samotné rozhodčí smlouvy není v souladu s dobrými mravy, jinak nelze rozhodčí smlouvu shledat neplatnou. Podle odvolacího soudu Nejvyšší soud postupně rozšiřoval, co vše je třeba zkoumat. Výsledkem je faktický věcný přezkum rozhodčího nálezu, završený rozhodnutím sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, podle něhož exekuční soud má zjišťovat míru a zjevnost rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a smluvní úrok z poskytnuté částky), řešit, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí doložky a smlouvy o úvěru, do jaké míry s touto situací mohl a měl být oprávněný obeznámen, zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho úvěruschopnosti, zda daný rozhodce rozhodoval v obdobných věcech o požadavcích oprávněné, jestli nejsou dány důvody pro závěr o ekonomické provázanosti oprávněného a rozhodce, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu, to vše aniž by Nejvyšší soud uvedl, jak se má takové zjištění projevit v konfrontaci s předchozími kritérii a podle jakých ustanovení platného práva. Ačkoli Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích stále připomíná, že věcná správnost exekučního titulu nemůže být přezkoumávána v exekučním řízení a že vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení, fakticky činí u rozhodčích nálezů ve vztahu k úvěrovým smlouvám opak. Podle Nejvyššího soudu je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kritérií vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky. Podle Nejvyššího soudu se otázka platnosti úvěrové smlouvy může stát významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy při posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu sjednávání byla dána pravomoc rozhodce k vydání nálezu. Je proto třeba hodnotit i specifické okolnosti doby konkrétních závazků dlužníka z úvěrové smlouvy včetně těch, jež mají sankční povahu. Pak zde však nemůže obstát závěr, že se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu. Proč by exekuční soud měl ověřovat, zda a jak byla řešena úvěruschopnost spotřebitele, zda se přiznané plnění opírá o platnou smlouvu či o jiný právní důvod a v jakém rozsahu? Jak tyto skutečnosti souvisejí s platností rozhodčí doložky a s pravomocí rozhodce vydat nález? Odvolací soud má za to, že tím se Nejvyšší soud odchýlil od své judikatury zapovídající věcný přezkum exekučního titulu (33 Cdo 2675/2007, 30 Cdo 3712/2012) ale rovněž od rozhodnutí 29 Odo 1222/2005, publikovaného pod č. 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. Přezkum rozhodčího nálezu i z pohledu souladu s hmotným právem činí z tohoto procesu jakési kvaziodvolací řízení a popírá smysl rozhodčího řízení. Kontrolní funkce soudů se může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, což se promítá do § 31 zákona o rozhodčím řízení, soudy nemohou věcně zasahovat do nalézání práva před rozhodci. Soudy by neměly poskytovat ochranu zjevně nemravným nárokům věřitelů, ale ani chránit věrolomnost dlužníků, proto je třeba jasně uvést, jaké jsou limity věcného přezkumu exekučních titulů v exekučním řízení. Buď takový přezkum není možný za žádných okolností a případnou ochranu spotřebitele lze nalézt jen v přezkumu rozhodčího nálezu podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, popř. v žalobách na zrušení rozhodčího nálezu podle § 341 zákona o rozhodčím řízení, popř. v odpovědnosti rozhodce za zjevně nezákonné rozhodnutí, nebo takový přezkum je možný, ale pak postrádá smysl negace celého rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Je žádoucí vymezit alespoň základní kriteria, za nichž je podle Nejvyššího soudu a Ústavního soudu titul „v kolizi se základními principy demokratického právního řádu“ a kdy lze absenci zákonem předvídané obrany spotřebitele obejít a poskytnout mu ochranu až v exekučním řízení. Poté odvolací soud uzavřel, že věcný přezkum rozhodčího nálezu (i když tak není nazýván Nejvyšším soudem a Ústavním soudem) není v exekučním řízení možný, proto není třeba zjišťovat „míru a zjevnost rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva“ (i s ohledem na výši smluvní pokuty a smluvní úrok), ani řešit, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí doložky a smlouvy o úvěru, do jaké míry s touto situací mohl a měl být oprávněný obeznámen, zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho úvěruschopnosti apod. Není podstatné, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Současně však odvolací soud konstatoval, že pokud by měl zohlednit nové judikaturní trendy, s nimiž se ze shora uvedených důvodů neztotožňuje (nebudou-li osvědčeny rozhodnutím velkého senátu či stanoviskem Nejvyššího soudu), lze dle dosavadních skutkových zjištění uvést, že uplatněné nároky by nemohly být soudem přiznány, neboť jsou nepokrytě lichvářské, nemravné, a proto neplatné, přičemž jde nejen o sjednanou odměnu (úrok) dosahující více než trojnásobku běžných úroků bank, ale i o nepřiměřenou smluvní pokutu, navíc skrytou v nepřehledných a samostatně nepodepsaných podmínkách. Vykonávaný rozhodčí nález je tedy podle názoru odvolacího soudu jistě věcně nesprávný, přesto ze shora uvedených důvodů nemůže být v exekučním řízení přezkoumáván, nelze z uvedeného dovozovat neplatnost rozhodčí doložky a nelze obcházet včas a řádně nerealizovanou zákonem předvídanou ochranu spotřebitele. Odvolací soud tedy uzavřel, že rozhodce měl pravomoc k vydání nálezu, rozhodčí nález není nicotným aktem a je způsobilým exekučním titulem i přes svou zjevnou věcnou nesprávnost. Proto není dán důvod k zastavení exekuce.

7. Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním s tím, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, 20 Cdo 2897/2017, 20 Cdo 1394/2012, 20 Cdo 1387/2016, 20 Cdo 2260/2018, 20 Cdo 3844/2018, 20 Cdo 2841/2018, 20 Cdo 4022/2017, nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, I. ÚS 199/11, II. ÚS 2230/16), případně rozhodnutí závisí na řešení otázky, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena. Nároky oprávněné jsou podle odvolacího soudu lichvářské, nemravné a neplatné, ale protože není možné činit věcný přezkum rozhodčího nálezu (s některými námitkami se soud proto vůbec nevypořádal), neshledal důvod k zastavení exekuce. Stejně tak soud odmítl argumentaci o ekonomické závislosti rozhodce. Protože je aktuální judikatura ve věci věcného přezkumu rozporná, odvolací soud se přiklonil k dřívější judikatuře, zapovídající věcný přezkum exekučního titulu. Odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a proto je nepřezkoumatelné. Z úvěrové smlouvy z 8. 12. 2010 vyplývá, že poplatek za reálné půjčení jistiny 100 000 Kč činil 138 104 Kč, tedy celková splatná částka měla být 238 104 Kč, a to ve 36 měsících, úroková sazba činila 68 % p. a. a RPSN 94,96 %. Takové parametry odpovídají parametrům uváděným v nálezu III. ÚS 4084/12. Výše smluvní pokuty 50 % z maximální výše úvěru dosahuje výše zohledněné v nálezu I. ÚS 199/11. Nadto podle nálezu III. ÚS 4129/18 soudy mají poskytovatele úvěrů vést (třeba i cestou zastavení exekuce) ke zkoumání, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Dovolatelé dovozují následující otázky procesního a hmotného práva:

A/ Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu? Nejvyšší soud k této otázce již opakovaně uvedl, že se nejedná o věcný přezkum.

B/ Může exekuční soud na základě věcného přezkumu titulu zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.? K tomu dodává, že Nejvyšší soud výslovně připouští nevykonatelnost rozhodnutí též proto, že by výkon rozhodnutí znamenal popření základních principů právního státu.

C/ Je zjištění neplatnosti nároků oprávněného z úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy důvodem k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Připomíná, že Nejvyšší soud nabádá k uvážení, zda úvěrová a rozhodčí smlouva ve svém celku obsahovém i procedurálním nejsou v kolizi s dobrými mravy resp. zákonnými principy ochrany spotřebitele.

D/ Je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel neposoudil úvěruschopnost dlužníka? Bylo-li riziko nesplácení v projednávané věci tak velké, že úrok musel činit 68 % p. a., pak povinní nebyli úvěruschopní a oprávněná jim ho neměla poskytnout.

E/ Může exekuční soud přezkoumávat, zda věřitel neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka?

F/ Je zjištění, že věřitel neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, důvodem k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.?

G/ Jestliže soud má posoudit ekonomickou provázanost rozhodce s oprávněnou a neprovede navrhované důkazy, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné? Dovolatelé uvedli, že rozhodce nepracoval nezávisle, ale pro Rozhodčí společnost Pardubice, které své služby fakturoval, což je v rozporu se smyslem zákona o rozhodčím řízení, takové jednání není transparentní, řízení fakticky proběhlo u Rozhodčí společnosti Pardubice, která k rozhodování dle rozhodčí smlouvy není oprávněná a které oprávněná hradila milionové částky na rozhodčích poplatcích.

8. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Oprávněná ve svém vyjádření zdůrazňuje, že povinní nic proti smluvním podmínkám nenamítali ani nevyužili žádných prostředků, kterými mohli zvrátit výsledek rozhodčího řízení, přestože byli o nich poučeni. Přichází s těmito námitkami až cca po 4 letech probíhajícího exekučního řízení. Nesouhlasí s tím, že by měl exekuční soud fakticky podrobit kontraktační proces a obsah smluv úplnému věcnému přezkumu, ač „o věcný přezkum nejde“. Má za to, že tato ochrana spotřebitele v dané věci není nezbytná, neboť zde k tomu nejsou mimořádně silné (především ústavněprávní) důvody a natolik extrémní skutečnosti. Připomíná, že při vydání rozsudku pro uznání či pro zmeškání soud také nezkoumá, zda věřitel náležitě ověřoval úvěruschopnost dlužníka, příp. přiměřenost smluvního úroku či smluvních pokut. Má pak smysl vydávat u spotřebitelských úvěrů platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání či uznání? Má zcela pasivnímu dlužníkovi ze spotřebitelského úvěru náležet bonus v podobě dalšího malého nalézacího řízení v rámci exekučního řízení? Bude v případě zastavení exekuce dlužník zbaven celého závazku, i když může být přisouzený nárok zčásti po právu? Exekuční řízení neslouží k autoritativnímu nalézání práva. Senát vrcholného soudu má povinnost předložit věc jinému rozhodovacímu tělesu, dospěje-li k odlišnému právnímu názoru, než který byl dosud zastáván. Oprávněná je přesvědčena, že výše smluvních úroků i smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy a předestírá k tomu rozsáhlou argumentaci. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1255/2015 vyjádřil též názor, že ani v případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru či rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Případná neplatnost úvěrové smlouvy nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 36/2017, 29 Odo 1222/2005). Dále trvá na tom, že námitku podjatosti nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Otázky pod písm. D/, E/, F/ představují nové skutečnosti, které nebyly v řízení řešeny a jsou tedy nepřípustné. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s dalšími okolnostmi i platnost úvěrové smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

12. K otázkám dovolatelů uvedeným pod písm. A/ - C/ se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil a dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud celkově vyhodnotit, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, či usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 399/2019). Není totiž vyloučeno, že otázka platnosti úvěrové smlouvy bude mít význam pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy při posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla vůbec dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy nebude odvoditelná ze samotného jejího obsahu, je třeba posoudit, zda tyto ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) nekolidují s „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (a v případě zjištění takové kolize je třeba exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

13. Pokud jde o odvolacím soudem tvrzený věcný přezkum exekučního titulu, dovolací soud připomíná, že zákonodárce reagoval na rozhodovací praxi Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech (srov. např. věc C – 40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL proti C. R. N.) tak, že zákonem č. 19/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZRŘ“), a další související zákony, novelizoval § 31 a § 35 ZRŘ tak, že soud mohl zrušit rozhodčí nález v případě, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem; v rámci vykonávacího řízení mohl pak účastník podat z tohoto důvodu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, podání návrhu bylo důvodem pro přerušení řízení o výkon rozhodnutí a stanovení povinnosti povinnému podat do 30 dnů u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. V tomto směru se zatím soudní praxe ustálila tak, že skutečnost, zda je zde dán rozpor s dobrými mravy, posuzuje exekuční soud sám, neboť povinný pravidelně s námitkou rozporu s dobrými mravy tvrdil, že rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV ÚS 1380/15, usnesení Okresního soudu v Nymburku na č. l. 37, usnesení Krajského soudu v Praze na č. l. 77).

14. V dalším řízení je proto nezbytné za účelem úsudku, zda je namístě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit, zabývat se přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018). Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, s usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo s usnesením ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018). Pokud je však v tomto konkrétním případě oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinných, je na místě exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinné při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019).

15. Jestliže tak odvolací soud neučinil s odůvodněním, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat exekuční titul (a s ním spojenou úvěrovou smlouvu) z hlediska jeho věcné správnosti, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu nesprávné.

16. K otázkám dovolatelů uvedeným pod písm. D/ - F/ je třeba dodat, že tyto námitky povinní uplatnili prvně až v dovolacím řízení, proto k nim nelze přihlédnout (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu posoudil neúplně a tudíž nesprávně, nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 243e odst. 1, 2 věta druhá o. s. ř. zrušil (aniž se zabýval otázkou vznesenou dovolateli pod písm. G/ a týkající se nepřezkoumatelnosti napadaného usnesení z důvodu neprovedení všech důkazů) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru