Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1522/2020Usnesení NS ze dne 01.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1522.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2720/20


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1522/2020-227

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Diamond Credit s.r.o. se sídlem v Příbrami, Podskalí č. 34, identifikační číslo osoby 02961296, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 1, proti povinným 1) R. Ch., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, a 2) S. J., narozenému dne XY, bytem v XY, pro 184 000 Kč a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 27 EXE 1089/2015, o dovolání povinné č. 1) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2020, č. j. 64 Co 332/2018-205, takto:

Dovolání povinné č. 1) se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni usnesením (v pořadí již druhým) ze dne 14. ledna 2020, č. j. 64 Co 332/2018-205, potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. srpna 2018, č. j. 27 EXE 1089/2015-107, kterým byl zamítnut návrh povinné č. 1) na zastavení předmětné exekuce (výrok I.), a rozhodl, že povinní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně oprávněné náhradu nákladů řízení ve výši 47 331,60 Kč k rukám právního zástupce oprávněné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, dospěl k závěru, že oprávněná nepostupovala v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že oprávněné lze sice vytknout, že při posouzení věrohodnosti údajů o výši příjmů povinných, nepostupovala s odbornou péčí, neboť mohla a měla požadovat jejich doložení, nicméně povinní svou solventnost a schopnost půjčku splácet nerozporovali. Oprávněná prokázala, že poměry povinných zkoumala i ve veřejných rejstřících (tedy vycházela i z jiných zjištění, než z prohlášení povinných) a zjištěné skutečnosti, posílené již získanou zkušeností se splácením předchozí zápůjčky, zhodnotila tak, že povinní i nově sjednanou zápůjčku budou schopni splácet. Nelze tedy přisvědčit tvrzení povinných, že oprávněná při posuzování jejich úvěryschopnosti nepostupovala s potřebnou odbornou péčí. K otázce prodlení s úhradou splátky splatné dne 20. 9. 2015 odvolací soud uvedl, že skutečnost, že dne 20. 9. 2015 byla neděle, dohodnutou splatnost této splátky nemění, neboť nejde o určení lhůty, ale doby, na které povinnou připomenuté ustanovení § 607 o. z. nedopadá. Pokud jde o přiměřenost smluvní pokuty ve výši 800 Kč denně odpovídající 0,5 % jistiny dluhu, shledal tuto výši přiměřenou. Uvedl, že takto sjednaná výše smluvní pokuty nepřekračuje judikaturou dlouhodobě akceptovanou hranici přiměřenosti, a za situace, kdy pohledávka oprávněné nebyla zajištěna jiným způsobem, nelze takovou smluvní pokutu považovat za ujednání, které by se příčilo dobrým mravům.

2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná č. 1) dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku úvěruschopnosti podle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, když oprávněná vycházela toliko z prohlášení povinné, aniž by si s dostatečnou odbornou péčí prověřila její závazky v dalších přístupných registrech a příjmy. V této souvislosti poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. dubna 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, jehož závěry se v posuzované věci plně uplatní. Dále dle dovolatelky odvolací soud pochybil, když dospěl k závěru o údajném jednodenním prodlení povinné se splátkou, když k této otázce neprovedl jako důkaz doklad o platbě splátky povinnou, z něhož mohly být zjištěny další relevantní okolnosti, z kterých by mimo jiné vyplynulo, že povinná nemohla být v prodlení se splacením splátky. I kdyby navíc byla v prodlení se splacením jedné splátky, nemohlo tímto dojít k zesplatnění celého dluhu. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2014, sp. zn. 64 Co 98/2014. Namítá, že v posuzované věci povinná nebyla v prodlení se dvěma splátkami či jednou splátkou po dobu delší než 3 měsíce. Oprávněná tak nebyla oprávněna zesplatnit jí poskytnutý úvěr. Argumentaci odvolacího soudu, podle které si oprávněná s povinnou neujednaly dohodu o ztrátě výhody splátek podle ustanovení § 1931 o. z., ani nejde o situaci předvídanou v ustanovení § 2341 o. z., nýbrž jde o smluvní úpravu splatnosti dluhu, nepovažuje za správnou, neboť je v rozporu s ustanoveními § 1813 a § 1815 o. z. a zakládá výraznou nerovnováhu ve vztahu mezi podnikatelkou (oprávněnou) a spotřebitelkou (povinnou). Dovolatelka dále upozorňuje, že denní sazba smluvní pokuty několikanásobně převyšuje odpovídající sazbu zákonného úroku z prodlení či sjednávaného běžného úroku. Odvolací soud se přitom v této souvislosti nijak nezabýval tím, jaká byla obvyklá úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětných smluv. Upozorňuje, že měsíční výše smluvní pokuty několikanásobně převyšuje i samotnou sjednanou měsíční splátku. Povinná proto považuje za nepřiměřené, tj. v rozporu s dobrými mravy, aby oprávněná za dobu 74 dní prodlení požadovala částku představující více jak polovinu jistiny úvěru. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. K dovolání povinné se oprávněná vyjádřila tak, že Nejvyšší soud již v minulosti stejné argumenty povinné č. 1) řešil a její dovolání odmítl. Prověřování úvěruschopnosti ze strany oprávněné proběhlo řádně a dostatečně a především v souladu s ustanovením § 9 spotřebitelského zákona. Katalog povinností oprávněné, jejichž splnění při prověřování úvěruschopnosti povinné po oprávněné povinná požaduje, je nepřiměřený. Skutečnost, že na majetek povinné již byla vedena exekuce, je irelevantní a neměla vliv na prodlení povinné. Připomíná, že šlo v pořadí již o druhé prodlení povinné, když první prodlení oprávněná tolerovala a zápůjčku nezesplatnila, byť tak učinit mohla. K zesplatnění zápůjčky došlo v důsledku prodlení, jehož předvídatelnost objektivně předem ověřit nelze.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“., a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není z níže uvedených důvodů přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.

5. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů – dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, tzn., vyjde-li toliko z informací od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.

7. V posuzované věcí oprávněná s povinnými uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru (zápůjčce). Oprávněná při posuzování úvěruschopnosti povinných vycházela jednak z prohlášení povinných, dále z informací z katastru nemovitostí, z insolvenčního rejstříku a z Centrální evidence exekucí. S ohledem na dosavadní platební morálku povinné zohlednila, že na majetek povinné již je nařízena exekuce a neshledala tuto skutečnost jako bránící v poskytnutí dalšího úvěru (zápůjčky) povinné.

8. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru nevymezuje, z jakých zdrojů je osoba věřitele povinna vycházet při posuzování úvěruschopnosti osoby dlužníka. Toliko uvádí, že schopnost spotřebitele splácet je třeba posoudit na základě dostatečných informací, které mohou být získány i od spotřebitele, tj. nikoliv výhradně jen od něj. Jaké množství informací je již možné považovat za dostatečné se přitom může případ od případu lišit a taktéž se liší. Postup věřitelů při posuzování úvěruschopnosti dlužníků proto nelze paušalizovat. Rozhodující pro postup věřitele je to, zda je schopen doložit, že schopnost dlužníka splácet dluh ověřil.

9. Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.

10. Je sice pravdou, že oprávněná mohla při posuzování solventnosti povinné vycházet i z dalších informačních zdrojů, například mohla po povinné požadovat, aby ji tato své příjmy, potažmo výdaje doložila. Jak si ale lze povšimnout, samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost. Netvrdí, že oprávněné poskytla nepravdivé, neúplné či nedostačující údaje o svých osobních a majetkových poměrech. Netvrdí, že by oprávněná pochybila, když úvěruschopnost povinné vyhodnotila kladně. Není tedy sporu o tom, že povinná v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky. Tuto skutečnost nemůže zvrátit ani zevrubná snaha povinné o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací.

11. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka posouzení úvěruschopnosti povinné oprávněnou byla odvolacím soudem posouzena v souladu se shora citovanými judikaturními závěry Nejvyššího soudu ohledně výkladu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Pokud jde o námitku stran zesplatnění spotřebitelského úvěru v důsledku údajného jednodenního prodlení povinných, dovolací soud nejprve uvádí, že namítá-li povinná, že odvolací soud neprovedl všechny nezbytné důkazy (doklad o platbě splátky povinnou), jde o námitku, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jí povinná brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a hodnocení jím provedených důkazů. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000). Přípustnost dovolání pak rovněž nemůže založit námitka povinné, že odvolací soud nesprávně posoudil smluvními stranami údajně ujednanou ztrátu výhody splátek jako smluvně dohodnutou dobu splatnosti, která je navíc v rozporu s ustanoveními § 1813 a § 1815 o. z.

13. Oprávněná si s povinnými v notářském zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti sepsaném JUDr. Ivanem Houdkem, notářem se sídlem v Příbrami, v kanceláři notáře na adrese Příbram II, Pražská č. 30, dne 1. září 2014, pod zn. N 683/2014, NZ 604/2014 (dále jen „notářský zápis“), který je v posuzované věci exekučním titulem, dohodla, že „v případě prodlení dlužníků se splacením některé splátky či její části se bez dalšího stává celý dluh (tedy jistina včetně příslušenství) splatným ke dni, ve kterém takové prodlení dlužníků poprvé nastane (ztráta výhody splátek)“. Přestože se v citované části notářského zápisu uvádí, že si jeho smluvní strany sjednaly ztrátu výhody splátek, o tuto se v posuzované věci nejedná.

14. Ztráta výhody splátek je upravena v ustanovení § 1931 o. z. (dříve ustanovení § 556 zákona č. 140/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), podle něhož, bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky

15. V posuzované věci si však oprávněná s povinnými ujednala konkrétní dobu splatnosti zůstatku pohledávky, přičemž tato nastala v okamžiku, ve kterém se dohodly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006,

sp. zn. 33 Odo 1630/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 5331/2007) a to bez ohledu na to, zda oprávněná právo na zesplatnění u povinné uplatnila či nikoliv (usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3915/2018). Posouzení sjednané doby splatnosti odvolacím soudem je tak správné, resp. v souladu s judikaturními závěry dovolacího soudu, od kterých tento nemá důvod se odchýlit. Pro úplnost dovolací soud dodává, že ujednání přesné doby splatnosti zůstatku dluhu samo o sobě nezakládá nerovnováhu ve vztahu mezi podnikatelkou (oprávněnou) a spotřebitelkou (povinnou). V každém individuálním případě je třeba ověřit, zda osoba podnikatele, která jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohla rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013 ke smlouvám o propagaci reklamní plochy, Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013). V posuzované věci přitom bylo zesplatnění dluhu ze zápůjčky smluvními stranami sjednáno individuálně (nešlo o tzv. formulářovou smlouvu), nejednalo se tedy o „smluvní podmínku“ závisející výlučně na vůli oprávněné, jejíž naplnění by mohla ovlivnit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2016, sp. zn. 33 Cdo 5017/2015) a která by tak zakládala výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

16. Poslední námitka povinné č. 1) směřuje do ujednání o výši smluvní pokuty, která je podle povinné v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatná, neboť činí 0,5 % z jistiny denně, ročně tedy představuje 182,5 % z jistiny. Povinná uvádí, že smluvní pokuta je stanovena fixní částkou ve výši 800 Kč denně za každý den prodlení až do úplného zaplacení sjednané částky s příslušenstvím a nijak nereflektuje případné snížení dlužné částky. Stejně tak nekoresponduje s obvyklými úrokovými mírami u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi ní a oprávněnou. Dovolací soud však v této souvislosti připomíná, že povinná opomíjí skutečnost, že smluvní pokuta má kromě jiného sankční charakter, neboť účastníka smluvního vztahu, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Poměřování výše smluvní pokuty s cenou finančních prostředků na trhu, která odpovídá obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů, přitom představuje neadekvátní způsob posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty (k tomu srovnej například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 33 Cdo 3947/2017, a zde citovaná rozhodnutí).

17. Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního jednání, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Odlišně by měla být hodnocena výše smluvní pokuty sjednaná ve formě pevně stanové částky a smluvní pokuta sjednaná formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty.

18. Dovolací soud již dříve dovodil, že v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu je smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

19. V posuzované věci byla oprávněnou s povinnou ujednána smluvní pokuta ve výši 800 Kč denně, tzn. ve výši odpovídající právě 0,5 % denně z celkové dlužné částky. Odvolací soud dospěl k závěru, že takto sjednaná výše smluvní pokuty odpovídá významu a výši zajištěné povinnosti, stejně jako i okolnostem, za nichž byla sjednána, včetně toho, že ve smlouvě nebyl dohodnut žádný další nepřiměřený úrok ani žádná další významnější sankce, k čemuž dovolací soud dodává, že oprávněná s povinnou neuzavřely formulářovou smlouvu. Ujednání o smluvní pokutě bylo výsledek vzájemného smluvního koncensu obou smluvních stran. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadané rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a výše smluvní pokuty tudíž není nepřiměřená.

20. Vzhledem k tomu, že ani jedna z námitek dovolatelky nezaložila přípustnost jejího dovolání, Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

21. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 7. 2020

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru