Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1497/2001Rozsudek NS ze dne 30.01.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1497.2001.1
Dotčené předpisy

předpisu č. 298/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1497/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce B. a. sv. M. a sv. V. v P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 6/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2001, č.j. 58 Co 539/2000 - 189, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2001, č.j. 58 Co 539/2000 - 189, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež v žalobě označil, pokládaje (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 280/96) za rozhodující, že nejsou uvedeny v přílohách zvláštního restitučního zákona č. 298/1990 Sb., jestliže k převodu nemovitostí na stát došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností darovací smlouvou Náboženské matice.

Odvolací soud tento rozsudek změnil, a žalobě vyhověl, když se soudem prvního stupně se ztotožnil pouze v závěru, že na určení žalobcova práva je - ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. - naléhavý právní zájem. Odlišně však hodnotil důsledky toho, že předmětem určení je majetek, který stát sice převzal po roce 1948, avšak k jeho navrácení zákonem č. 298/1990 Sb. nedošlo. Tento zákon podle odvolacího soudu není „typickým restitučním zákonem“, jelikož má „toliko výčtový charakter“, a aniž by „se zmínil o konkrétních způsobech přechodu majetku na stát“, prohlašuje jednotlivé věci vlastnictvím určitých církevních subjektů. Tím upravuje jen některé majetkové vztahy, a to tak, že v některých případech „vlastnické právo konstituuje a v jiných je pouze deklaruje“, a byl pojat jako „částečné a nekomplexní řešení“ s vědomím, že k přijetí dalších předpisů dojde v budoucnu. Proto, uzavřel odvolací soud, zákon č. 298/1990 Sb. nevylučuje, aby se církevní řády (včetně žalobce), byl-li jim nemovitý majetek odňat státem protiprávně a v rozporu s tehdy platnými předpisy, domáhaly ochrany svých práv za použití obecných občanskoprávních norem. To se uplatní i v dané věci, jelikož právě v rozporu s dobovým právem Náboženská matice darovala sporné nemovitosti státu, neboť - povolána pouze k jejich správě - nebyla oprávněna tyto věci zcizovat. I odvolací soud odkázal na existující judikaturu, oproti soudu prvního stupně jinou, jmenovitě na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1077/97 a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 403/98.

Ve včasném dovolání žalovaná (zastoupena advokátem) namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky je tomu tak především proto (jak se podává z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu), že církevní subjekty mohou uplatnit vlastnické právo pouze k majetku, uvedenému v příloze speciálního zákona č. 298/1990 Sb., a o takový majetek v dané věci nejde; jinak je ignorována obecná zásada, že speciální právní úprava má přednost před úpravou obecnou. Závěr o neplatnosti darovací smlouvy Náboženské matice nadto odvolací soud dovodil bez toho, že jej zdůvodnil jakýmkoli „přesvědčivým důkazem“, a nezabýval se případnou možností jejího „zhojení“, popřípadě vydržením dotčených nemovitostí, jakož ani tím, že se žalobce o ně „nestaral a své vlastnické právo nerealizoval“, v důsledku čehož šlo o věc opuštěnou, jejímž vlastníkem se „automaticky“ stal stát. Pominuta byla konečně i podmínka naléhavého právního zájmu na určení práva, již žalobce doložit ani nemohl, jestliže měl k dispozici žalobu na plnění.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tak tomu v dané věci bylo, jestliže odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který byl vydán před 1.1.2001 - srov. bod 15 téhož) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila způsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).

Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovolatelkou tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán, je předmětem přezkumu v první řadě správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

Dovolání je důvodné.

Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a a. o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, a ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000) vysloven názor, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných restitučních předpisů, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.

Výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. tedy Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu p. v. c., resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) N. m., a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu (právě z této skutkové základny soudy v posuzovaném případě vycházely). K tomu není třeba, jak se domníval odvolací soud, aby úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní resp. úpravou veškerých majetkových vztahů řádů a kongregací ke všemu jejich majetku, který byl v minulosti odňat.

Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a „výčtový charakter“ tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Pojetí, kdy zákon č. 298/1990 Sb. „v některých případech vlastnické právo konstituuje, v jiných je pouze deklaruje“ obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě nahodilých okolností (typicky politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo stanoveno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci mu byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou N. m. Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Nejvyšší soud vykládá zákon č. 298/1990 Sb. v kontextu celého právního řádu.

Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Lze souhlasit s tím, že z pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další; v případě, že by se však prosadil názor, který odvolací soud zastává, byly by prakticky vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje nejen tomu, který vyjádřil Ústavní soud nejen v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, ale i v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000; jím Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné. Oproti odvolacím soudem dovolávanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde i v posuzované věci.

Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.1999, sp. zn. 2 Cdon 1077/97, není případný proto, že se zabývá - viděno z jeho odůvodnění - otázkou jinou než v dané věci rozhodnou (platností darovací smlouvy Náboženská matice), zatímco otázka důsledků zákona č. 298/1990 Sb. dovolacímu přezkumu tehdy otevřena nebyla.

Ostatní dovolatelovy námitky jsou již pro výsledek dovolacího řízení nerozhodné. Pro pořádek, vzhledem ke specifickému místu námitky nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), je namístě uvést, že důvodná není, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil konformně s ustálenou soudní praxí (viz kupř. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura, ze dne 1.3.1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98 a ze dne 27.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97, uveřejněná pod č. 42/2000 a č. 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, v důsledku čehož nelze dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na tomto posouzení spočívá. Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.)..

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru