Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1400/2013Usnesení NS ze dne 31.10.2013

HeslaDovolání
Exekuce
Notářský zápis
Vykonatelnost rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1400.2013.1
Dotčené předpisy

§ 274 písm. e) o. s. ř. ve znění do 31.12.2000

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

§ 243b odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1400/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné IMMOGARD s.r.o., se sídlem v Libavském Údolí 44, PSČ 357 53, identifikační číslo osoby 252 21 141, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti povinné LIBATEX s.r.o., se sídlem v Libavském Údolí 44, okres Sokolov, PSČ 357 53, identifikační číslo osoby 453 49 860, zastoupené Mgr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, pro 56.808.191,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 7006/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2008, č. j. 15 Co 11/2008 - 108, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2008, č. j. 15 Co 11/2008 - 108, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 16. 8. 2007, č. j. 17 Nc 7006/2007 - 41, nařídil „podle vykonatelných notářských zápisů sp. zn. NZ 223/98, N 233/98 ze dne 26. 10. 1998 a sp. zn. NZ 105/2002, N 108/2002 ze dne 6. 5. 2002, sepsaných JUDr. Otakarem Pánkem, exekuci k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 56.808.191,74 Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 2005 do zaplacení, pro náklady exekuce a pro náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny“, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka.

K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 1. 2008, č. j. 15 Co 11/2008 - 108, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o nákladech exekuce a nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při svém rozhodnutí z označených notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti zjistil, že:

- první notářský zápis (dále též jen „první NZ“) uvádí ve svém bodě „za druhé“ výši pohledávky v částce 93.184.691,74 Kč s úrokem 3% p.a. jdoucím od 1. 11. 1998 do zaplacení. V dalších bodech uvádí způsob zaplacení tohoto dluhu a podmínky pro ztrátu výhody splátek, a to jednak v případě prodlení se splácením (bod „za třetí“, písm. a/ až c/) a dále pak ve třech případech uvedených v tomto bodě pod písmenem d/,

- v bodě A/1 druhého notářského zápisu (dále též jen „druhý NZ“) účastníci konstatují, že oprávněný je věřitelem pohledávek za povinným, přičemž s ohledem na „obsah smlouvy“ uzavřené dne 26. 10. 1998, sepsané notářským zápisem ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. NZ 223/98, N 233/98, tedy prvním notářským zápisem, představuje celková výše těchto pohledávek ke dni 6. 5. 2002 částku 93.184.691,74 Kč (označenou jako „Dluh“) spolu s příslušenstvím. V bodě A/2 se „Dluh“ rozděluje na dvě části, a to na částku 10.636.500,- Kč a částku 82548.191,74 Kč. V bodě A/3/a účastníci konstatují existenci vzájemné pohledávky povinné jako věřitelky za oprávněnou jako dlužnicí, jejíž výše činí 10.636.500,- Kč. Jelikož výše pohledávky A/3/a a výše vzájemné pohledávky činila shodně 10.636.500,- Kč, dohodli se účastníci v bodě A/4 na tom, že obě pohledávky navzájem započítávají dohodou. Z celého „Dluhu“ tedy zbyla již jen pohledávka oprávněné za povinnou ve výši 82.548.191,74 Kč a úroky z této jistiny. Podle bodu B/a je tato jistina splatná od listopadu 2008 do října 2016, a to v pravidelných stejně vysokých měsíčních splátkách, vždy do konce toho kterého měsíce, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek. Druhá část pohledávky spočívající v placení úroku z jistiny ve výši 3 % p.a. je splatná taktéž ve splátkách vždy do konce měsíce počínaje měsícem květnem 2002, přičemž úroky mají být hrazeny „do té doby, než se začne splácet jistina“, to vše pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek.

Krajský soud dovodil, že druhý NZ nahradil dohodou (§ 570 obč. zák.) v plném rozsahu pohledávku, která vyplývala z prvního NZ, že její výše činila 82.548.191,74 Kč, přičemž účastníci v druhém NZ nově sjednali splatnost této pohledávky, a byla znovu výslovně uvedena sazba i splatnost úroků, včetně údaje o podmínkách, za nichž dojde ke ztrátě výhody splátek. Pokud pak jde o placení úroků, účastníci je podle odvolacího soudu sjednali „poněkud neobvykle“, neboť měly být placeny nikoliv až do úplného splacení jistiny, nýbrž pouze do doby, než povinný začne splácet jistinu. Dále uvedl, že 3 % roční úrok z jistiny 82.548.191,74 Kč činí 2.476.446,- Kč, tedy rozpočteno na měsíce představuje úrok 206.370,- Kč, s jehož placením měla povinná započít od 31. 5. 2002, a poté v téže výši každý měsíc až do doby, než začne splácet jistinu. Protože však podle tvrzení oprávněné uvedeného v bodě II. návrhu na nařízení exekuce došlo mezi účastníky dohodou o vzájemných zápočtech ze dne 1. 11. 2002 (což si potvrdili dne 28. 11. 2002) ke snížení jistiny ve výši 82.548.191,74 Kč na částku 56.808.191,74 Kč, považoval odvolací soud tento částečný zánik pohledávky „za první splátku jistiny“, neboť k tomuto zápočtu došlo se souhlasem oprávněné, a ani notářský zápis nevylučoval možnost, že by povinná mohla začít jistinu splácet dříve než v listopadu 2008 - v notářském zápise se uvádí, že jistina bude zaplacena nejpozději do 30. 10. 2016; tím zároveň zanikla povinnost povinné platit úroky, neboť jejich splácení bylo sjednáno právě jen do toho okamžiku, než povinná započne se splácením jistiny. Povinná tudíž nemusela již platit splátku úroků za listopad 2002 a stejně tak ani splátky úroků splatné v následujících měsících (podle tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení exekuce platila povinná splátky úroků do prosince 2004). Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že povinná nikdy nebyla v prodlení s placením úroků, neboť tato její povinnost zanikla již v listopadu 2002, což současně znamená, že „nemohla nastat ani ztráta výhody splátek jistiny“. Dalším důvodem, proč nemohlo dojít ke ztrátě výhody splátek jistiny, je skutečnost, že ztráta výhody splátek, k níž má dojít v případě prodlení se splátkami úroků, se může týkat zase jen splátek úroků, jelikož nelze dovodit, že v případě prodlení se splátkami úroků by měla nastat rovněž ztráta výhody splátek jistiny (účastníci nic takového nesjednali). Z tohoto důvodu krajský soud nepovažoval za správný názor oprávněné, že „v důsledku zastavení placení úroků by povinná mohla podle bodu B/B přijít o ztrátu výhody splátek jistiny“, která by měla být splácena „počínaje dnem 30. 11. 2008, jak bylo původně sjednáno; teprve po tomto datu může eventuálně dojít ke ztrátě výhody splátek jistiny, pakliže se povinná dostane do prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek jistiny (bod B/a). Uzavřel, že v den rozhodování soudů obou stupňů tedy nemohlo ke ztrátě výhody splátek ještě dojít, a to ani v důsledku případného prodlení se splácením úroků, přičemž jistina dosud není ani částečně splatná, a oba exekuční tituly nejsou zatím vykonatelné.

Odvolací soud neshledal ani další důvody, které by mohly vést ke ztrátě výhody splátek jistiny, uvedené v prvním NZ v bodě „za třetí“ písm. d/. S poukazem na to, že druhý notářský zápis sice výslovně neuvádí, že tyto důvody zůstávají v platnosti, avšak na druhé straně je ani výslovně nezrušuje, postupoval při výkladu notářských zápisů „ve prospěch oprávněného“. Dovodil, že uvedené podmínky obsahující takové pojmy jako je např. „zhoršení zajištění závazku“ nebo „podstatná část majetku dlužníka“, jsou formulovány natolik obecně, že při nařízení exekuce nelze jejich naplnění ověřit, resp. oprávněná by jejich splnění musela prokázat listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž by bylo patrné, že některá z těchto podmínek se splnila, tedy postupem podle § 43 exekučního řádu; oprávněná však takovou veřejnou listinu nepředložila ani její existenci netvrdila.

Dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na jeho závěr o nevykonatelnosti notářských zápisů ohledně jistiny, neměly vliv ani další skutečnosti uváděné povinným v odvolání. Uzavření tzv. závazné dohody o společných krocích ze dne 18. 4. 2002 „spadá“ do doby před vydáním druhého NZ, takže k ní přihlížet nelze, neboť právní význam může mít pouze takový zánik práva, k němuž dojde po vydání exekučního titulu [§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.]; tvrzení účastníka o tom, že v den sepsání notářského zápisu byla pohledávka ve skutečnosti jiná, je bezpředmětná. Také jakékoliv okolnosti, které měly nastat po sepsání exekučních titulů, které by podle povinné měly mít vliv na částečný zánik dluhu nebo alespoň odložení jeho splatnosti, nejsou způsobilým odvolacím důvodem proti nařízení exekuce, nýbrž jsou důvodem pro částečné nebo úplné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., což se týká i tvrzení povinné o částečném postoupení pohledávky oprávněnou dne 31. 1. 2005 společnosti ALBANI Praha s.r.o., dodatku ke smlouvě o převodu obchodního podílu, splynutí části pohledávky ve výši 12.500.000,- Kč jejím postoupením povinné, ani tvrzená dohoda ze dne 1. 11. 2002 a její dodatek ze dne 6. 1. 2004 a taktéž sdělení ze dne 26. 1. 2004.

Proti tomuto usnesení podala oprávněná obsáhlé dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že chybně posoudil důsledky druhého NZ jako privativní novaci (§ 570 obč. zák.), ačkoliv se jednalo o novaci kumulativní (§ 516 obč. zák.), a v důsledku toho zcela opomenul dohodnuté podmínky v prvním NZ, a dále, že si sám odporuje, když např. na straně 2 dovodil, že druhý NZ komplexně upravuje podmínky, za nichž dojde ke ztrátě výhody splátek, zatímco na straně 5 tohoto zápisu je uvedeno, že zůstávají v platnosti další důvody, které vedou ke ztrátě výhody splátek uvedené v prvním NZ. V tomto ohledu dovozuje, že k původní právní skutečnosti přistoupila nová právní skutečnost, která pouze v několika ohledech změnila původní závazek založený prvním NZ; ostatní ujednání v prvním NZ, která nebyla výslovně vyloučena, resp. nahrazena, je tudíž nutné považovat za platná a účinná.

Nesprávný je rovněž názor odvolacího soudu, že úroky měly být placeny nikoliv do úplného splacení jistiny, nýbrž pouze do doby, než povinná začne splácet jistinu, který vyslovil na základě chybného výkladu notářských zápisů (§ 266 a násl. obch. zák. a § 35 odst. 2 a násl. obč. zák.). Poukazuje na to, že v prvním NZ bylo dohodnuto, že pohledávka ve výši 93.184.691,74 Kč bude úročena 3% úrokem ročně z dlužné částky počínaje od 1. 11. 1998 do zaplacení; pokud se v bodě „za třetí“ písm. a/ prvního NZ uvádí, že úroky ve výši 232.962,- Kč měsíčně budou hrazeny do té doby, než se začne splácet jistina, pak odvolací soud nevzal v úvahu skutečné znění tohoto ujednání, v němž byly dohodnuty “úroky v této výši“. Z toho je zřejmé, že pokud je splatnost jistiny odložena na dobu několika let s tím, že v mezidobí budou spláceny pouze úroky, pak je zřejmé, že do doby počátku splácení jistiny budou hrazeny měsíční úroky ve stejné výši, a po započetí se splácením jistiny již nebudou hrazeny měsíční úroky ve stejné výši, ale ve výši 3% z postupně se snižující jistiny. V žádném případě však nebylo záměrem stran (a nevyplývá to ani z notářských zápisů), že úroky měly být hrazeny výlučně do začátku splácení jistiny a poté nikoliv (viz též bod „za druhé“ prvního NZ a bod B/b bod „Doba plnění“ písm. b/ druhého NZ).

Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že pokud v době před dohodnutým termínem splatnosti jistiny došlo mezi účastníky v průběhu roku 2002 k započtení určité částky na jistinu, došlo tím k zániku povinnosti povinné „k placení splátek 3% úroků z dlužné jistiny“, z čehož dovodil, že nemohlo dojít k prodlení se splácením úroků a že NZ nejsou vykonatelné; kromě toho taktéž chybně vyložil i termín „doba, než se začne splácet jistina“ obsažený v obou NZ, a to „bez ohledu na kontext celého závazkového vztahu“. Pokud se v obou NZ hovoří o „době, kdy se začne splácet jistina“, nebyl tím zamýšlen jakýkoliv okamžik, kdy dojde k první (částečné) úhradě jistiny, nýbrž tento termín odkazuje na konkrétní časový údaj, jímž je v případě prvního NZ listopad 2003 a v případě druhého NZ listopad 2008. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňuje, že ani povinná v odvolání nesporovala povinnost hradit úroky z jistiny s odkazem na započtení provedené v listopadu 2002, že je hradila až do prosince 2004 a že odvolací soud měl při výkladu notářského zápisu vzít v úvahu i následné chování stran (§ 266 odst. 3 obch. zák.).

Odvolací soud podle dovolatelky „pochybil při právním hodnocení“ obou NZ i v otázce rozsahu ztráty výhody splátek, když dovodil, že toto ujednání se týká buď jen splátek úroků nebo jen splátek jistiny. Vzhledem ke skutečnosti, že úroky měly být hrazeny z dlužné jistiny až do zaplacení, je naopak nepochybné, že pokud se v textu prvního či druhého NZ hovoří o ztrátě výhody splátek, pak se tato ztráta vztahuje společně jak na splátky úroků ve výši 3% p.a., tak na splátky jistiny (viz bod „Za třetí“ písm. a/ a písm. d/ prvního NZ). Je totiž nepřípustné, aby druhý NZ byl vykládán izolovaně od prvního NZ.

Existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutečností, jež „si osvojil z vlastní procesní iniciativy, bez toho, že by je povinná namítala v odvolání“ (§ 254 odst. 4, § 205a odst. 1 písm. a) až f), § 212a odst. 3 o. s. ř.), jakož i skutečnost, že odvolací soud ve věci nenařídil jednání (§ 254 odst. 6 o. s. ř.). Ohledně první z těchto námitek jde o to, že povinná nenamítala, že by došlo k tzv. privativní novaci, že ztráta výhody splátek byla sjednána izolovaně jen pro splátky úroků, resp. jen pro splátky jistiny, že započtením v roce 2002 došlo k zahájení splácení jistiny a k zániku povinnosti splácet splátky úroků a že z těchto důvodů nemohla nastat vykonatelnost NZ. Odvolací soud tedy otázku vykonatelnosti exekučních titulů posuzovat mohl, avšak pouze na podkladě odvolatelkou „uplatněných skutečností“. Ke druhé námitce pak dovolatelka poukázala na to, že prováděl-li odvolací soud šetření, měl povinnost postupovat přiměřeně podle § 122 a násl. o. s. ř., a pokud činil skutková zjištění z šetření předmětných NZ, resp. z listin obsažených ve spise, měl nařídit jednání a umožnit tak stranám, aby se k předmětným okolnostem vyjádřily, a případně, aby svá tvrzení a důkazní návrhy doplnily, což se zejména týká dalších podmínek způsobujících vykonatelnost její pohledávky v důsledku zhoršení zajištění závazku a doložení důkazní listiny (včetně „veřejné listiny“, kterou má k dispozici). Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné, které je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je částečně opodstatněné.

Právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 37 odst. 2 exekučního řádu nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona. Uvedené ustanovení se použije nejen na exekuci rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších titulů, uvedených v § 274 o. s. ř.

Podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009, soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.

Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2000“), usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě se oprávněný domáhá nařízení exekuce podle notářského zápisu sp. zn. NZ 223/98, N 233/98 ze dne 26. 10. 1998 a sp. zn. NZ 105/2002, N 108/2002 ze dne 6. 5. 2002, sepsaných JUDr. Otakarem Pánkem, notářem v Sokolově.

Pro rozhodnutí v této exekuční věci bylo především významné posouzení, zda tyto notářské zápisy jsou způsobilými exekučními tituly a zda jsou vykonatelné po stránce formální a materiální.

Vzhledem k datu, kdy byl sepsán první NZ, je třeba vycházet z právních předpisů v té době účinných, zejména ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2000, a ze zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „notářský řád“).

Podle § 274 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, platilo, že ustanovení § 251 až 271 se použije i na výkon notářských zápisů, které obsahují závazek a v nichž jsou vyznačeny osoba oprávněná a povinná, právní důvod, předmět a doba plnění a jestliže osoba povinná k vykonatelnosti v notářském zápise svolila.

Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen „notářský řád“), která má (srov. § 6 notářského řádu) povahu veřejné listiny, není však rozhodnutím a není vybavena účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. § 159 o. s. ř.). Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.

Podle notářského zápisu lze nařídit exekuci (výkon rozhodnutí) tehdy, jestliže splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. notářského řádu, jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu (zpravidla věřitele) s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou (zpravidla dlužníkem), v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění (tj. vylíčeny rozhodné skutečnosti, na nichž se plnění zakládá), předmět plnění (tj. přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (tj. přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (k tomu srov. též závěry uvedené v R 4/2000). Dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu. Jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu nebo § 274 písm. e) o. s. ř. z materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu.

Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí vykonatelný; notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Dále ustálená judikatura dovodila, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2001, pod číslem 15/2001).

Předmětem plnění se v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti vymezuje - jak již uvedeno výše - přesný obsah a rozsah plnění, tedy, řečeno jinak, jaké plnění a v jakém množství má povinná osoba podle údajů obsažených v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti poskytnout oprávněné osobě. Doba plnění uvedená v tomto zápise musí přesně a určitě stanovit dobu, do které je povinná osoba povinna předmět plnění poskytnout oprávněné osobě, a tím současně vymezit dobu, po jejímž marném uplynutí může oprávněná osoba důvodně podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti navrhnout u soudu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).

Exekučním titulem podle § 274 písm. e) o. s. ř. [viz též § 40 odst. 1 písm. d) a § 52 odst. 1 exekučního řádu, který nabyl účinnosti dne 1. 5. 2001] není hmotněprávní úkon (jednostranný, dvoustranný nebo vícestranný) uvedený v notářském zápise, ale notářský zápis. Každý notářský zápis samozřejmě není titulem pro exekuci (výkon rozhodnutí). Podle notářského zápisu lze nařídit exekuci (výkon rozhodnutí) tehdy, jestliže splňuje nejen náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů notářským řádem, ale i náležitosti uvedené v § 274 písm. e) o. s. ř. [§ 40 odst. 1 písm. d) a § 52 odst. 1 exekučního řádu].

Notářský zápis je exekučním titulem jen tehdy, je-li - a to platí pro všechny tituly - vykonatelný po materiální stránce. Zatímco notářský řád stanovil (srov. zejména § 62 a násl. notářského řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000) formální náležitosti notářského zápisu, ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, určoval obsahovou stránku notářského zápisu jako exekučního titulu, a to tak, že vymezoval způsobem odpovídajícím povaze tohoto titulu předpoklady jeho materiální vykonatelnosti.

Jedním z požadavků ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, bylo, aby šlo o „notářský zápis, který obsahuje závazek“. V R 4/2000 Nejvyšší soud vysvětlil, že tento požadavek je třeba vyložit jak podle použitého slovního vyjádření „který obsahuje závazek“, tak i v souvislosti se zněním celého ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř. Podle jeho závěru uvedený požadavek, jak vyplývá z kontextu ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř., ve skutečnosti odpovídá na otázku, jaká povinnost může být cestou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti vymáhána; stanoví, že se musí jednat o povinnost ze závazku, tj. ze závazkového právního vztahu. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti tedy „obsahuje závazek“ tehdy, jestliže obsahuje takovou povinnost, která má být na jeho základě vymožena, jež vyplývá ze závazku (ze závazkového právního vztahu, vzniklého na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti) a nikoliv z jiných právních vztahů (např. nároků z ochrany osobnosti apod.). Z toho dovodil, že v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti se neuvádí (protože nepatří k jeho obsahovým náležitostem) hmotněprávní úkon, ať jednostranný, dvoustranný nebo vícestranný, bez ohledu na to, zda se týká vzniku právního vztahu nebo jeho změny (např. dohoda podle § 516 obč. zák.), popřípadě uznání dluhu (§ 558 obč. zák), o jehož splnění jde. Uvedené samozřejmě neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu nemohl být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti; oba tyto zápisy je ovšem třeba důsledně rozlišovat a navzájem nezaměňovat.

Z prvního NZ (sepsaného dne 26. 10. 1998), vyplývá, že jeho účastníky byli oprávněný a povinný a že jeho předmětem je smlouva, v jejímž bodu „Za prvé“ prohlásili, že „jsou si vědomi toho, že účinností Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 8. 1998, ve znění dodatků uzavřené mezi Českou pojišťovnou, a.s….a obchodní společností IMMOGARD s.r.o….přejde na společnost IMMOGARD s.r.o. vlastnické právo k pohledávkám za obchodní společností LIBATEX s.r.o….v této smlouvě specifikovaných. Jedná se o pohledávky bývalé Kreditní banky, a.s….plynoucí ze smluv o úvěru č. 95 002/P 010 a č. 95 002/P 011, uzavřené společností LIBATEX s.r.o. jako dlužníkem dne 18. 7. 1995, které přešly do vlastnictví České pojišťovny, a.s. na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřela s Kreditní bankou, a.s. Plzeň dne 7. 8. 1996. Celková výše těchto pohledávek představuje ke dni účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek s Českou pojišťovnou, a.s. a společností IMMOGARD s.r.o. částku 136.184.691,74 Kč“. Dále je obsahem zápisu (viz „Za druhé“) prohlášení obou účastníků, že „pokud dojde k účinnosti shora citované smlouvy o postoupení pohledávek a následně pak ke vkladu práv dle kupní smlouvy sepsané notářským zápisem sepisujícího notáře dne 26. 10. 1998 pod č. j. NZ 222/98, N 232/98, dojde v důsledku započtení v této smlouvě sjednané kupní ceny na dluh LIBATEX s.r.o. ke snížení dlužné částky tak, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky a ze smluv o úvěru č. 95 002/P 011 v plné výši a ze smlouvy o úvěru č. 95 002/P 010 do zbývající výše po zápočtu 93.184.691,74 Kč (dále jen jistina nebo dlužná částka)“. Výše pohledávky společnosti IMMOGARD s.r.o. za společností LIBATEX s.r.o. bude tedy činit celkem 93.184.691,74 Kč na nesplacených úrocích a jistiny tak, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky a smlouvy o úvěru č. 95 002/P 010. Tato pohledávka bude úročena 3 % úrokem ročně z dlužné částky počítaným od 1. listopadu 1998 do zaplacení“. V bodu „Za třetí“ pod písmeny a), b) c) a d) tohoto NZ se smluvní strany dohodly na tom, jakým způsobem se LIBATEX s.r.o. zavázala svůj dluh dle bodu „Za druhé“ společnosti IMMOGARD s.r.o. splácet. V bodu „Za čtvrté“ pak J. N. jménem obchodní společnosti LIBATEX s.r.o. prohlásil, že „pro případ, že by tato společnost svůj dluh podle bodů „Za prvé“ až „Za třetí“ tohoto notářského zápisu, který uznala co do důvodu i výše, nesplatila ve shora sjednaném termínu, nebo se celý dluh na základě této smlouvy stal splatným, dává výslovně svolení k tomu, aby tento notářský zápis byl podle ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř. vykonatelný co do povinnosti zaplatit společnosti IMMOGARD s.r.o. dlužnou částku spolu s příslušenstvím tak, aby bez předchozí žaloby mohl být podle něho veden výkon rozhodnutí oprávněného IMMOGARD s.r.o….proti povinnému LIBATEX s.r.o….“. V bodu „Za šesté“ se pak uvádí, že „tato smlouva je platná dnem podpisu smluvních stran a účinná dnem, kdy na společnost IMMOGARD s.r.o. přejdou pohledávky specifikované v bodu „Za prvé“ tohoto notářského zápisu“.

Je tedy zřejmé, že tato smlouva obsažená v prvním NZ se v době jeho sepisu týkala pohledávky, která měla vzniknout teprve v budoucnu a jejíž vznik byl vázán na splnění podmínek podle § 36 odst. 2 věty první obč. zák. (odkládajících podmínek), a že v té době mezi účastníky ještě neexistoval žádný závazkový právní vztah vyplývající ze smluv o úvěru; ten měl vzniknout teprve poté, co nabude účinnosti smlouva o postoupení pohledávek ze dne 13. 8. 1998, ve znění dodatků, uzavřená mezi Českou pojišťovnou, a.s. a oprávněnou [v závěrečném ustanovení této smlouvy, jež je součástí spisu, se uvádí, že smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy budou splněny obě níže uvedené podmínky: a) kdy dlužník, tedy společnost LIBATEX s.r.o., uzavře s postupníkem (oprávněnou) kupní smlouvu na část nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, b) kdy bude zrušeno Finančním úřadem v Sokolově zástavní právo váznoucí na předmět kupní smlouvy dle písm. a) shora]. Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené podle smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003). Smlouva účastníků obsažená v prvním NZ, jakož i uznání dluhu povinným, jsou úkony hmotněprávními, které nemají pro tuto exekuční věc význam. Proto tento notářský zápis není způsobilým titulem, na základě něhož by mohla být nařízena exekuce (či nařízen výkon rozhodnutí). Právní názor odvolacího soudu, jenž i tento zápis považoval za způsobilý exekuční titul [současně si však protiřečí v tom, když dovodil, že druhý NZ nahradil dohodou (§ 570 obč. zák.) v plném rozsahu pohledávku, která vyplývala z prvního NZ, přičemž účastníci v druhém NZ nově sjednali splatnost této pohledávky, a byla znovu výslovně uvedena sazba i splatnost úroků, včetně údaje o podmínkách, za nichž dojde ke ztrátě výhody splátek] tudíž není správný, a přisvědčit nelze ani námitkám dovolatelky, že je „nepřípustné, aby druhý NZ byl vykládán izolovaně od prvního NZ“, že odvolací soud „chybně posoudil důsledky druhého NZ jako privativní novaci (§ 570 obč. zák.), ačkoliv se jednalo o novaci kumulativní (§ 516 obč. zák.), a v důsledku toho zcela opomenul dohodnuté podmínky v prvním NZ“, a že „k původní právní skutečnosti přistoupila nová právní skutečnost, která pouze v několika ohledech změnila původní závazek založený prvním NZ“, přičemž „ostatní ujednání v prvním NZ, která nebyla výslovně vyloučena, resp. nahrazena, je tudíž nutné považovat za platná a účinná“.

Dále je předmětem dovolacího řízení posouzení, zda způsobilým exekučním titulem [§ 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu] je druhý notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný dne 6. 5. 2002 (viz § 71a až 71c notářského řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009) a zda je správný závěr odvolacího soudu, že „povinnost platit úroky trvala pouze do listopadu 2002“, že „v den rozhodování soudů obou stupňů nemohlo ke ztrátě výhody splátek ještě dojít, a to ani v důsledku případného prodlení se splácením úroků, a že jistina dosud není ani částečně splatná“.

V bodě A/1 tohoto notářského zápisu účastníci, tj. IMMOGARD s.r.o., jako osoba oprávněná, a LIBATEX s.r.o., jako osoba povinná, konstatovali, že „smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 8. 1998, ve znění dodatků, uzavřené mezi Českou pojišťovnou… a osobou oprávněnou, přešlo na tuto vlastnické právo k pohledávkám za osobou povinnou“, že „celková výše těchto pohledávek představovala ke dni účinnosti smlouvy částku 136.184.691,74 Kč“. Dále prohlásili, že „s ohledem na obsah smlouvy uzavřené dne 26. 10. 1998“ sepsané…notářským zápisem č. j. NZ 223/98 představuje celková výše těchto pohledávek k dnešnímu dni částku 93.184.691,74 Kč (dále jen „Dluh“) …spolu s příslušenstvím“, že „splatnost dluhu byla sjednána nejpozději k 30. 10. 2011…a to v pravidelných měsíčních splátkách počínaje měsícem listopad roku 2003“. V bodě A/2 se účastníci dohodli na tom, že část dluhu ve výši 10.636.500,- Kč…se stává splatnou dnešním dnem“. V bodě A/3 účastníci prohlásili, že „že je mezi nimi nesporná existence pohledávek uvedených pod písmeny a) a b), v bodě A/4 se účastníci dohodli na tom, že na jednotlivé pohledávky osoby povinné…v celkové výši 10.636.500,- Kč… se započítává pohledávka osoby oprávněné …ve stejné výši s účinky k dnešnímu dni“. V bodu B. účastníci konstatovali, že s ohledem na započtení vzájemných pohledávek…představuje „dluh“ částku …82.548.191,74 Kč spolu s ročním úrokem ve výši 3% (slovy...)“.a) jistinu nejpozději do 30. 10. 2016… a to v pravidelných stejně vysokých měsíčních splátkách, splatných do každého posledního dne toho kterého měsíce, počínaje listopadem 2008…, to vše pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek, b) úrok z jistiny v pravidelných stejně vysokých měsíčních splátkách vždy do každého posledního dne toho kterého měsíce, počínaje květnem 2002…“, přičemž „úroky v této výši budou hrazeny do té doby, než se začne splácet jistina, to vše pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek. Osoba povinná tento závazek přijala“. Na straně třetí tohoto NZ je znovu označena osoba oprávněná a osoba povinná, předmět plnění označen není, a o době plnění je uvedeno: „a) jistina nejpozději do 30. 10. 2016…a to v pravidelných stejně vysokých měsíčních splátkách, splatných do každého posledního dne toho kterého měsíce, počínaje listopadem 2008…, to vše pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek, b) úrok z jistiny v pravidelných stejně vysokých měsíčních splátkách splatných vždy do každého posledního dne toho kterého měsíce, počínaje květnem 2002…“, přičemž „úroky v této výši budou hrazeny do té doby, než se začne splácet jistina, to vše pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek“. Dále „osoba povinná svolila k tomu, aby tento notářský zápis byl ve smyslu ustanovení § 274 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění titulem pro výkon rozhodnutí ohledně výše uvedené jistiny a úroku“, a současně svolila k tomu, „aby na výkon tohoto notářského zápisu byla použita příslušná ustanovení občanského soudního řádu a na jeho základě byl proveden výkon rozhodnutí (exekuce) pro vymožení výše uvedených pohledávek osoby oprávněné“. Osoba povinná dále prohlásila, že jistinu spolu s úrokem uznává co do důvodu i výše jako svůj dluh vůči osobě oprávněné a zavázala se je splnit takto:

Z obsahu spisu pak vyplývá, že oprávněná se návrhem, došlým soudu prvního stupně dne 26. 7. 2007, domáhala nařízení exekuce (podle obou NZ) „k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněnému částku ve výši 56.808.194,74 Kč spolu s 3 % ročně z dlužné částky od 1. 1. 2005 do zaplacení“, přičemž v bodě II. tohoto návrhu mimo jiné uvedla, že jako nabyvatelka s povinnou jakožto převodcem uzavřeli dne 1. 11. 2002 formou notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Otakarem Pánkem pod č. NZ 263/2002, N 251/2002, smlouvu o převodu obchodního podílu ve výši 99 % na obchodní společnosti RENOBA-LU za kupní cenu v celkové výši 25.740.000,- Kč a že součástí této smlouvy byla mimo jiné i dohoda o započtení pohledávky povinné za zaplacení této kupní ceny proti pohledávce oprávněné v celkové výši 82.548.191,74 Kč na základě smlouvy o uznání dluhu a následujících zápočtech a že tato skutečnost byla účastníky následně potvrzena dne 28. 11. 2002, kdy strany písemně stvrdily, že po vzájemných zápočtech činí výše pohledávky oprávněné 56.808.191,74 Kč. Dále oprávněná uvedla, že povinná přestala splácet smluvní úroky od 1. 1. 2005.

Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - považoval shora uvedený „částečný zánik pohledávky za první splátku jistiny“, z čehož dovodil, že „tím zároveň zanikla povinnost povinné platit úroky, neboť jejich splácení bylo sjednáno právě jen do toho okamžiku, než povinná započne se splácením jistiny“, a že „povinná nikdy nebyla v prodlení s placením úroků, neboť tato její povinnost zanikla již v listopadu 2002, což současně znamená, že nemohla nastat ani ztráta výhody splátek jistiny“. S tímto jeho právním názorem dovolací soud nesouhlasí.

Byť k uvedenému zápočtu vzájemných pohledávek účastníků došlo se souhlasem oprávněné, bylo v druhém NZ sepsaném dne 6. 5. 2002, ohledně doby plnění smluvního úroku dohodnuto, že „úrok z jistiny v pravidelných stejně vysokých měsíčních splátkách splatných vždy do každého posledního dne toho kterého měsíce, počínaje květnem 2002…“, přičemž „úroky v této výši budou hrazeny do té doby, než se začne splácet jistina, to vše pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek“. Jestliže jistina pohledávky měla být podle dohody účastníků obsažené v tomto NZ povinnou placena počínaje listopadem 2008, pak tím zároveň byla vyloučena možnost, že by ji povinná mohla začít splácet dříve než právě počínaje listopadem 2008. Byla-li dále v NZ dohodnuta ztráta výhody splátek v případě prodlení se zaplacením tří po sobě jdoucích splátek, a současně oprávněná v návrhu na nařízení exekuce tvrdí, že povinná platila splátky 3 % ročního úroku z jistiny ve výši 82.548.191,74 Kč jen do 1. 1. 2005, pak lze učinit závěr - bez ohledu na zápočet vzájemných pohledávek účastníků provedený dne 1. 11. 2002 a potvrzený dne 28. 11. 2002 (k němuž došlo po vydání NZ) - že nezaplatila-li povinná tři po sobě jdoucí splátky dohodnutého ročního úroku z prodlení, nastala ztráta výhody splátek úroku, který měl být placen v uvedené výši 3 % ročně z jistiny do té doby, než se začne splácet jistina (s jejímž placením mělo být započato počínaje listopadem 2008), tj. do října 2008, a že v tomto rozsahu by se notářský zápis stal (splňoval-li by všechny formální náležitosti) materiálně vykonatelný. Z toho vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého úroky měly být placeny nikoliv až do úplného splacení jistiny, nýbrž pouze do doby, než povinný začne splácet jistinu, jelikož přehlédl, že podle druhého NZ měl být v této výši, tj. ve výši 3 % ročně, hrazen do té doby, než se začne splácet jistina“.

Jinak však tomu je ohledně 3 % ročního úroku z jistiny od listopadu 2008, neboť v druhém NZ se neuvádí, z jaké částky má být placen. Není proto správná námitka dovolatelky, že je zřejmé, že „po započetí se splácením jistiny již nebudou hrazeny měsíční úroky ve stejné výši, ale ve výši 3% z postupně se snižující jistiny“. Protože takovou dohodu druhý NZ neobsahuje, není v tomto rozsahu materiálně vykonatelný.

Dovolací soud nesouhlasí ani s dovolatelčinou námitkou, že odvolací soud „pochybil při právním hodnocení obou NZ v otázce rozsahu ztráty výhody splátek, když dovodil, že toto ujednání se týká buď jen splátek úroků nebo jen splátek jistiny“, a naopak se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, že ztráta výhody splátek dohodnutá v druhém NZ, k níž má dojít v případě prodlení s třemi splátkami úroku, se týká jen splátek dohodnutého úroku a nikoliv jistiny; to zcela jednoznačně vyplývá z bodu „doba plnění“ pod písmeny a) a b) druhého NZ. Ze smlouvy obsažené v prvním NZ ohledně ztráty výhody splátek vycházet nelze, jelikož - jak je uvedeno již shora - není tento NZ způsobilým exekučním titulem. Závěr odvolacího soudu, že v den rozhodování soudů obou stupňů nemohlo ke ztrátě výhody splátek jistiny ještě dojít, a to ani v důsledku případného prodlení se splácením úroků, a že jistina tedy dosud nebyla ani částečně splatná, je tak správný, když jistinu pohledávky měla povinná podle dohody účastníků začít splácet ve splátkách teprve počínaje listopadem 2008.

Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatelka existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spatřuje především v tom, že odvolací soud vycházel ze skutečností, jež „si osvojil z vlastní procesní iniciativy, bez toho, že by je povinná namítala v odvolání“.

Z pohledu odvolacího řízení jsou nové takové skutečnosti (skutkové novoty) nebo důkazy (nové důkazní návrhy), které nebyly za řízení před soudem prvního stupně uplatněny žádným z účastníků a ani jinak nevyšly najevo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2004, sp. zn. 21 Cdo 2106/2003, a rozsudek téhož soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 2174/2005). Protože exekuční soud je při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce povinen postavit najisto, zda notářský zápis je vykonatelný, protože ve vykonávacích a exekučních věcech v odvolacím řízení uplatní princip úplné apelace (srov. § 254 odst. 4 o. s. ř.) a protože povinná v odvolání zpochybnila formální i materiální vykonatelnost obou NZ, tedy skutečnosti, jež byly rozhodné pro nařízení exekuce (srov. § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009), bylo na odvolacím soudu, aby rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, a posoudil tak, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce či nikoliv. Dospěl-li odvolací soud - aniž prováděl dokazování či šetření - k závěru, že „druhý NZ nahradil dohodou (§ 570 obč. zák.) v plném rozsahu pohledávku, která vyplývala z prvního NZ“, a že v době jeho rozhodování nenastala vykonatelnost NZ z důvodu, že ztráta výhody splátek byla sjednána jen pro splátky úroků, resp. jen pro splátky jistiny, že započtením v roce 2002 došlo k zahájení splácení jistiny a k zániku povinnosti splácet splátky úroků, šlo o právní posouzení věci odvolacím soudem a nikoliv o situaci, kdy odvolací soud přihlédl ke skutkovým novotám, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, k nimž přihlédnout nesměl (§ 205a a § 212a odst. 3 o. s. ř.). Tvrzenou vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tudíž řízení před odvolacím soudem zatíženo není.

Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud ve věci nenařídil jednání (§ 254 odst. 6 o. s. ř.) a neumožnil tak stranám, aby se k předmětným okolnostem vyjádřily, a případně, aby svá tvrzení a důkazní návrhy doplnily, což se zejména týká dalších podmínek v prvním NZ způsobujících vykonatelnost pohledávky oprávněné v důsledku zhoršení zajištění závazku a doložení důkazní listiny (včetně „veřejné listiny“, kterou má k dispozici).

K této námitce dovolací soud uvádí, že v řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu a ve smyslu § 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. i v řízení o nařízení exekuce podle tohoto zákona, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o. s. ř.); soud tak v rámci exekučního řízení není - až na zákonem stanovené výjimky - povinen nařizovat jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005, ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2529/2005, ze dne 28. května 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006, či ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 661/2010). O zákonem předvídanou výjimku v souzené věci nešlo. Povinností odvolacího soudu však bylo, aby oprávněnou podle § 254 odst. 3 o. s. ř. poučil o tom, že splnění podmínek dohodnutých v prvním NZ pod bodem „Za třetí“ písm. d) v případech označených 1. až 3. je třeba prokázat listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž by bylo patrné, že některá z těchto podmínek se splnila, tedy postupem podle § 43 odst. 2 exekučního řádu. Pochybení odvolacího soudu tudíž nespočívá v tom, že ve věci nenařídil jednání, nýbrž v tom, že oprávněnou o povinnosti vyžadované § 43 odst. 2 exekučního řádu nepoučil. Jestliže však první NZ není způsobilým exekučním titulem, nemohla mít tato vada řízení za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V něm se odvolací soud neopomene zabývat tím, zda druhý NZ se svolením k vykonatelnosti (sepsaný dne 6. 5. 2002) splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti podle § 71a až 71c notářského řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2013

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru