Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1354/2020Usnesení NS ze dne 09.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1354.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2418/20


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1354/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinnému B. S., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem ve Vestci, K Jahodárně č. 173, pro 2 781 959,24 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 17807/15, o příklep v exekuci, o neúčinnost doručení, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019, sp. zn. 20 Co 109/2019, takto:

Dovolání povinného se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 20 Co 109/2019, změnil usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph. D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 067 EX 17807/15-177, tak, že se „neúčinnost doručení usnesení o příklepu soudního exekutora ze dne 3. 8. 2010, č. j. 059 EX 625/05-121, neurčuje.“

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Těmto požadavkům dovolatel, ač zastoupen advokátkou, nedostál, neboť se s požadavkem přípustnosti dovolání dostatečně nevypořádal, když pouze uvedl, že „proti cit. usnesení připustil odvolací soud dovolání“ a citoval text ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by však zvolil některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3032/2016).

Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Dovolací soud dodává, že dovolatel ve svém dovolání rovněž nevymezil důvod dovolaní v souladu s § 241a o. s. ř., neboť pouze namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř.“, když „na zjištění skutkový stav soud nesprávně aplikoval právní normu“. Dovolatel dále shrnuje závěry odvolacího soudu s tím, že závěry odvolacího soudu nejsou správné a odvolacím soudem aplikovaná judikatura není přiléhavá, a namítá, že odvolací soud, „přestože měl k dispozici veškeré podklady pro vydání rozhodnutí v projednávané věci a žalobě vzhledem ke skutkovým zjištěním mohl vyhovět, postupoval zcela jiným způsobem a neúčinnost soudního rozhodnutí vůči povinnému nevyslovil“. Takto obecně formulované námitky však nemohou založit způsobilý důvod dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2345/2018).

Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi oprávněnou a povinným se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 9. 6. 2020

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru