Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1349/2020Usnesení NS ze dne 26.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Exekuce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1349.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1349/2020-134

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného A. Z., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, proti povinné M. R., narozené dne XY, bytem XY, za účasti manžela povinné R. R., narozeného dne XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova č. 770/12, pro 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 EXE 1278/2017, o dovolání povinné a manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2020, č. j. 26 Co 163/2019-122, takto:

Dovolání povinné a manžela povinné se odmítají.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 2. dubna 2019, č. j. 16 EXE 1278/2017-104, výrokem I. rozhodl o návrhu manžela povinné na částečné zastavení exekuce, pokud je vedena soudním exekutorem Mgr. Martinem Horákem, Exekutorský úřad Tábor, na základě exekučního příkazu ze dne 9. 6. 2017, č. j. 173 EX 557/17-24, prodejem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY a obec XY, tak, že jej zamítl. Výrokem II. rozhodl o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce ve stejném rozsahu, jak je uveden ve výroku I., tak, že jej rovněž zamítl. Výrokem III. zastavil řízení o návrhu povinné, aby exekuce, pokud je vedena soudním exekutorem Mgr. Martinem Horákem, Exekutorský úřad Tábor, na základě exekučního příkazu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 173 EX 557/17-21, prodejem osobního automobilu XY, registrační značky XY, byla zastavena. Dovodil, že předmětné nemovitosti jsou součástí společného jmění povinné a jejího manžela a v souladu s ust. § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, je lze exekučně postihnout v plném rozsahu, a to přesto, že vymáhaná pohledávka, jež vznikla dne 4. 9. 2014, tedy za účinnosti o. z., je výlučným dluhem povinné. Podmínky pro užití ust. § 732 o. z. nebyly splněny, jelikož manžel povinné neprojevil nesouhlas s tímto dluhem vůči oprávněnému bez zbytečného odkladu poté, co se o něm dozvěděl. Dle soudu prvního stupně z odvolání povinné v nalézacím řízení vyplývá, že manžel povinné měl o existenci dluhu a osobě věřitele vědomost již v roce 2015. Nadto doplnil, že lhůta by nebyla zachována ani v případě, že by se manžel povinné o existenci dluhu a osobě věřitele dozvěděl až okamžikem doručení exekučního příkazu, jelikož ten byl manželu povinné doručen 9. 6. 2017 a nesouhlas projevil až dne 10. 7. 2017 podáním návrhu na zastavení exekuce učiněnému vůči soudnímu exekutorovi, nikoliv vůči oprávněnému (tomu byl tento návrh doručen až dne 12. 9. 2017). I kdyby soud vycházel z toho, že k projevení nesouhlasu došlo již doručením návrhu na zastavení exekuce soudnímu exekutorovi, dospěl k závěru, že 30 dní poté, co se manžel povinné dozvěděl o existenci dluhu, nelze považovat za úkon učiněný bez zbytečného odkladu. Soud prvního stupně zde neshledal ani důvody pro užití ust. § 322 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, když péče o syna povinné trpícího paranoidní schizofrenií není vázána na jedinečné vlastnosti předmětné nemovitosti.

K odvolání povinné a manžela povinné bylo usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2020, č. j. 26 Co 163/2019-122. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K vědomosti manžela povinné o dluhu povinné uvedl, že z výpovědi manžela povinné při jednání před soudem prvního stupně lze dovodit, že manžel povinné věděl již v době uzavření směnečného závazku, tedy v roce 2014, o vzniku dluhu a o tom, kdo je věřitelem.

Usnesení odvolacího soudu napadli povinná a manžel povinné obsahově shodným dovoláním, ve kterém namítají, že:

1) odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když posoudil otázku splnění, resp. nesplnění lhůty bez zbytečného odkladu podle § 732 o. z. odlišně od rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a dobu jednoho měsíce považoval za absolutně nepodřaditelnou pod lhůtu „bez zbytečného odkladu“;

2) nebyla doposud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu právní otázka týkající se definice vědomosti druhého manželka o dluhu povinného ve smyslu ust. § 732 o. z., a to konkrétně, zda pojem „vědomosti manžela“ pod sebe zahrnuje i konkrétní specifika daného dluhu (jeho výši, formu, důvod vzniku apod.), přičemž tato otázka je důležitá pro určení okamžiku počátku běhu lhůty „bez zbytečného odkladu“, jež má zásadní dopad na posouzení, zda ke splnění lhůty došlo, či nikoliv;

3) odvolací soud se odchýlil od ustáleného názoru uvedeného např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1366/2019, v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1414/16, či v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 28/2011-130, když posoudil skutečnosti, k jejichž zhodnocení je zapotřebí odborných znalostí, tedy když sám posoudil případnou psychickou újmu syna povinné trpícího paranoidní schizofrenií, jež by byla způsobena prodejem předmětných nemovitostí a následným nuceným vystěhováním, aniž by si k tomu opatřil znalecký posudek odborníků z příslušného oboru psychologie.

S ohledem na výše uvedené navrhují, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2020, č. j. 26 Co 163/2019-122, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. dubna 2019, č. j. 16 EXE 1278/2017-104, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhli odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.

Dovolatelé namítají, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně dospěly k závěru, že manžel povinné o dluhu věděl již v nalézacím řízení. Ze skutečnosti, že povinná v rámci podaného odvolání v nalézacím řízení navrhla svého manžela jako svědka ohledně důvodu vzniku vymáhané pohledávky, nelze usuzovat, že manžel povinné v té době věděl podrobnosti týkající se samotného dluhu, zejména jeho orientační výši, či dokonce nelze automaticky dovozovat ani vědomí manžela o existenci samotného dluhu. Ani z jeho výpovědi před soudem prvního stupně nevyplývá, že by manžel povinné věděl o dluhu, i o jeho výši a byly mu známy veškeré skutečnosti, dle kterých se manžel rozhoduje projevit případný nesouhlas s dluhem vůči věřiteli. Dle dovolatelů vědomost manžela ohledně tohoto dluhu nenastala dříve, než byl manželovi povinné doručen exekuční příkaz, v němž bylo uvedeno, jakého rozsahu je předmětný dluh, kdo je věřitelem a na základě jakého exekučního titulu. Pokud tedy manžel povinné projevil nesouhlas s vymáhaným dluhem prostřednictvím návrhu na zastavení exekuce doručeným soudnímu exekutorovi dne 10. 7. 2017, tedy po měsíci od převzetí exekučního příkazu, učinil tak v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, včas. Dovolatelé ovšem opomíjejí, že těmito námitkami směřují do oblasti skutkových zjištění soudu, které nemohou založit důvod dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že manžel povinné nabyl vědomost o předmětném dluhu již v době nalézacího řízení, zcela jistě se neodchýlily od právního názoru uvedeného v dovolateli citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, ve kterém Nejvyšší soud vymezil lhůtu „bez zbytečného odkladu“ jako „velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“, když manžel povinné předmětný nesouhlas projevil až podáním návrhu na zastavení exekuce.

Dovolatelé dále Nejvyššímu soudu předkládají otázku, která dle jejich názoru nebyla doposud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to zda pojem „vědomosti manžela“ podle § 732 o. z. pod sebe zahrnuje i konkrétní specifika daného dluhu (jeho výši, formu, důvod vzniku apod.). K tomu dovolací soud uvádí, že ust. § 732 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, čemuž obecně odpovídá, že je ponecháno na soudu, aby podle svého (zdůvodněného) uvážení tuto hypotézu v každém jednotlivém případě sám vymezil prostřednictvím předem neomezených znaků, konformních danému právnímu kontextu, resp. účelu a smyslu interpretované normy. Pro dovolací soud je otázka přezkumu takového vymezení logicky významně zúžena, a to jen na situace zjevné nepřiměřenosti rozhodných úvah nižších soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Takovou „zjevnou nepřiměřenost“ dovolací soud v dané věci neshledal. Zde navíc nejde o nic jiného, než nesouhlas dovolatelů s volným hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.

K námitce dovolatelů, že soudy nižších stupňů posuzovaly skutečnosti, k jejichž zhodnocení je zapotřebí odborných znalostí, dovolací soud uvádí, že soudy při zkoumání, zda byly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 322 odst. 1 o. s. ř., postupovaly zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 508/2004, ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 509/2006 či ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 147/2014). Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 509/2006, uvedl, že ust. „§ 322 o. s. ř. je proto třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost. To platí i pro nemovitosti; byt by byl takovou věcí kupříkladu tehdy, jestliže by jeho jedinečné stavebně technické uspořádání dané specifickým tělesným postižením povinného neumožňovalo přestěhování povinného do jiného – stejně nezařízeného – bytu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 508/2004).“ Soudy se tak správně zabývaly primárně tím, zda vzhledem k nemoci syna povinné bylo zapotřebí nějakým způsobem stavebně upravit předmětnou nemovitost a pro její jedinečně stavebně technické uspořádání by nebylo možné přestěhování rodiny povinné do jiné nemovitosti. Za takové situace by dovolateli požadovaný znalecký posudek byl v této věci nadbytečný.

Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud dovolání povinné a její manžela podle § 243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustná odmítl.

Dovolatelé dále navrhují odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinné a jejího manžela na odklad vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5.2020

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru