Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1308/2008Usnesení NS ze dne 06.04.2010

HeslaVýkon rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1308.2008.1
Dotčené předpisy

§ 107 odst. 2 předpisu č. 100/1988 Sb. ve znění do 30.06.2000

§ 71 odst. 1 předpisu č. 71/1967 Sb.

§ 47 odst. 2 předpisu č. 71/1967 Sb.

§ 126 předpisu č....

více

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1308/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného statutárního města Liberec se sídlem v Liberci 1, nám. Dr. E. Beneše 1, proti povinnému J. H., pro 96 706,- Kč, srážkami z příjmu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 44 E 366/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2006, č. j. 36 Co 81/2006-8, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2006, č. j. 36 Co 81/2006-8, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 12. 2005, č. j. 44 E 366/2005-3, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 12. 12. 2005, č. j. 44 E 366/2005-3, kterým okresní soud nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Magistrátu města Liberce ze dne 9. 8. 1999, č. j. Om 414/96, pravomocného dne 5. 10. 1999, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 96.706,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z příjmu, který přísluší povinnému od České správy sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o věc pravomocně rozhodnutou, neboť pod sp. zn. E 1318/2000 Okresního soudu v Liberci bylo dříve pravomocně rozhodnuto ve věci účastníka jiného (Magistrátu města Liberec), než který návrh na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami z invalidního důchodu povinného podává nyní (statutární město Liberec).

Odvolací soud dále uzavřel, že rozhodnutí Magistrátu města Liberce o povinnosti vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče je materiálně vykonatelné i přesto, že nestanoví lhůtu k plnění uložené povinnosti. Tu totiž určí orgán provádějící výkon rozhodnutí (§ 71 odst. 1, věta druhá, zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, dále jen „s. ř.“); takovým orgánem je podle názoru odvolacího soudu v posuzované věci soud výkonu rozhodnutí, který postupuje podle § 251 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. V projednávané věci je exekučním titulem správní rozhodnutí (§ 274 písm. f/ o. s. ř.); vykonatelným je takové pravomocné rozhodnutí, u nějž uplynula lhůta k plnění (§ 161, § 167 odst. 1 o. s. ř.); vykonatelnost správních rozhodnutí upravuje správní řád ve znění účinném v době vydání správního rozhodnutí (§ 52 s. ř.) a ten stanoví i materiální náležitosti rozhodnutí, k nimž patří také určení lhůty ke splnění (§ 47 s. ř.). Rozhodnutí o vrácení neprávem vyplacené sociální dávky je však vydáno podle speciálního zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), který v § 107 stanoví pravomoc orgánu vydat rozhodnutí, aniž by mu uložil povinnost určit lhůtu k plnění. Odvolací soud jednak dospívá k závěru, že podkladové rozhodnutí, jež nabylo právní moci, je současně vykonatelné, a jednak dovozuje, že pro případ absence údaje o lhůtě k plnění se uplatní fikce lhůty (§ 261a odst. 2 o. s. ř.) v trvání 3 dnů od právní moci rozhodnutí, (kterou lze - navzdory vyloučení jejího užití v § 274 o. s. ř. - aplikovat nejen na rozhodnutí soudu, ale i na správní rozhodnutí vykonávaná v občanském soudním řízení), resp. že v projednávané věci soud v souladu s § 71 odst. 1 s. ř. a § 261a odst. 2 o. s. ř. mohl určit a určil lhůtu k plnění. Proto mohl být výkon rozhodnutí nařízen.

Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. dovoláním. Z obsahu dovolání, byť zahrnuje řadu nepřesností, lze však dovodit, že odvolacímu soudu vytýká mimo jiné nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v závěru, že nestanoví-li vykonávané rozhodnutí lhůtu k plnění, určí ji soud provádějící výkon tohoto správního rozhodnutí. K takovému postupu však podle dovolatele soud není oprávněn. Protože § 261a odst. 1 o. s. ř. vyžaduje, aby vykonávané rozhodnutí obsahovalo i určení lhůty ke splnění povinnosti, což v podkladovém rozhodnutí není, nejsou splněny předpoklady pro nařízení jeho soudního výkonu. Dovolatel se přitom opírá o text odůvodnění přiloženého usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 1. 2005, č. j. 30 Co 262/2004-42, jímž soud zamítl návrh na výkon téhož správního rozhodnutí prodejem movitých věcí. Namítá, že § 71 s. ř. nelze použít, protože se nevztahuje „na nařízení před soudem“. Popírá také správnost exekučního titulu, resp. existenci důvodů k jeho vydání, poukazuje na dříve vedená řízení o výkon téhož rozhodnutí s odůvodněním, že v dané věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, přičemž ztotožňuje statutární město Liberec a Magistrát města Liberce. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil.

Dovolací soud věc posoudil a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku vykonatelnosti správního rozhodnutí, vydaného orgánem sociálního zabezpečení podle § 107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. a bez uvedení lhůty k plnění (k vrácení neprávem vyplacené dávky sociální péče), v rozporu s dosavadní judikaturou.

Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí je existence vykonatelného rozhodnutí, vydaného k tomu oprávněným orgánem, které má potřebnou formu a obsah a které ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Před nařízením výkonu rozhodnutí se soud zabývá mimo jiné i tím, zda je rozhodnutí z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak formálně (tj. z pohledu právního předpisu upravujícího řízení, ve kterém bylo vydáno), tak materiálně (tj. z hlediska obsahových náležitostí, jež reflektují určitost, srozumitelnost a přesnost v označení subjektů práv a povinností i ve vyjádření uložené povinnosti, jež se má vykonat). Vykonatelnost je vlastnost činící rozhodnutí způsobilé k nucenému uskutečnění cestou jeho výkonu.

Soudní praxe byla již před účinností zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod číslem 21 (str. 161), podle něhož soudní rozhodnutí a jiné tituly uvedené v § 274 o. s. ř. musí obsahovat individualizaci oprávněného a povinného, vymezení práva a jemu odpovídající povinnosti na plnění a lhůtu k plnění tam, kde ji nestanoví přímo procesní předpis. S účinností od 1. 1. 2001 zmíněná novela občanského soudního řádu ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím exekučním titulům výslovně stanoví, že výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti (§ 261a odst. 1 o. s. ř.). Exekuční titul, který tyto náležitosti nemá, není rozhodnutím (materiálně) vykonatelným a nemůže být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí; byl-li na jeho základě již výkon nařízen, musí jej soud v každém stadiu řízení i bez návrhu zastavit (srov. § 268 odst. 1 písm. a/, § 269 odst. 1 o. s. ř.).

Exekučním titulem, na jehož výkon se použijí (s výjimkou § 261a odst. 2 a 3) ustanovení § 251 až § 271 o. s. ř., je i rozhodnutí Magistrátu města Liberce o povinnosti vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče ze dne 9. 8. 1999, č. j. Om 414/96, vydané odborem sociální péče podle § 107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., jež nabylo právní moci dne 5. 10. 1999. Toto rozhodnutí nestanoví lhůtu, v níž má být peněžitá částka vrácena. Podle § 107 odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb. toto rozhodnutí lze vykonat nejpozději do deseti let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Podle výslovného znění § 274 o. s. ř. na toto rozhodnutí nelze vztáhnout § 261a odst. 2 o. s. ř., stanovící, že neobsahuje-li rozhodnutí soudu určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené rozhodnutím je třeba splnit do tří dnů a, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí.

Nejvyšší soud konstatoval, že o nárocích na dávky sociální péče (stejně jako u dávek důchodového pojištění) rozhodují výlučně orgány sociálního zabezpečení, a o povinnosti příjemce dávky vrátit neprávem nebo nesprávně vyplacenou dávku rozhoduje ten orgán, který je příslušný rozhodovat o přiznání nebo odnětí dávky. Jen tyto orgány jsou oprávněny stanovit, zda dávka byla vyplacena neprávem nebo v nesprávné výši, a to v rozhodnutí, jímž ukládají příjemci dávky povinnost dávku vrátit (srov. usnesení Nejvyššího soudu z dne 10. 2. 2004, sp.zn. 32 Odo 406/2003, usnesení ze dne 12. 4. 2006, sp.zn. 33 Odo 1149/2004). Tímto orgánem není soud a na této zákonem dané pravomoci orgánů sociálního zabezpečení nemůže změnit nic ani skutečnost, že z určitých důvodů pravomocné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o povinnosti vrátit přeplatek přiznané dávky nemohlo být, nebo nebylo vydáno.

Nejvyšší soud též v jiné věci uvedl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4/2003 pod č. 65), že rozhodnutí je pro absenci lhůty k plnění ve smyslu § 261a odst. 1 o. s. ř. po obsahové stránce nevykonatelné, jestliže podle právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno, lhůtu obsahovat mělo, resp. nelze-li ji z tohoto předpisu ani dovodit.

Podkladové rozhodnutí bylo vydáno podle § 107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 30. 6. 2000. Podle § 126 zákona č. 100/1988 Sb. se ve věcech sociální péče použijí subsidiárně obecné předpisy o správním řízení, tj. v daném případě správní řád ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí. Podle ustanovení § 47 odst. 2 s. ř. vymezujícího náležitosti rozhodnutí (jež je systematicky zařazeno do části třetí správního řádu nazvané „Průběh řízení“) platí, že pokud se v rozhodnutí ukládá účastníkovi řízení povinnost k plnění, stanoví pro ni správní orgán lhůtu; lhůta nesmí být kratší, než stanoví zvláštní právní předpis. Lze tedy uzavřít, že právní předpis, podle něhož byl exekuční titul vydán (zde subsidiárně aplikovaný správní řád), ukládá orgánu oprávněnému rozhodnutí vydat, aby ve výroku určil lhůtu k plnění, přičemž tento zákonný požadavek nebyl v dané věci naplněn.

Absenci lhůty k plnění v projednávaném případě nelze zhojit ani dodatečným určením lhůty soudem při soudním výkonu rozhodnutí podle ustanovení části páté správního řádu, upravující „správní“ výkon rozhodnutí (§ 71 odst. 1 s. ř.), protože tento předpis se na řízení před soudem nevztahuje (k tomu srov. též usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 12. 1972, sp. zn. 6 Co 737/72, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 9/1973 pod č. 78, podle nějž nebyla-li v rozhodnutí správního orgánu stanovena lhůta k plnění, nemůže ji určit soud při soudním výkonu rozhodnutí, jehož podkladem je toto rozhodnutí správního orgánu).

Protože exekuční titul v projednávané věci v rozporu s právním předpisem, na jehož základě byl vydán, neobsahuje lhůtu k plnění (§ 261a odst. 1 o. s. ř.), je po obsahové (materiální) stránce nevykonatelný. Odvolací soud nesprávně dovodil, že lhůtu k vrácení neprávem vyplacené dávky sociální péče může nyní stanovit soud výkonu rozhodnutí.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, dovolací soud je zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo také toto zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém usnesení soud prvního stupně rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. dubna 2010

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru