Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1301/2003Usnesení NS ze dne 27.10.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1301.2003.1
Dotčené předpisy

§ 207 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1301/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Ing. J. D. proti povinnému Ing. M. D., vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 773/98, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.9.2002, č.j. 51 Co 387/2002-58, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.1.2001, č.j. E 773/98-16, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.9.2002, č.j. 51 Co 387/2002-58, se odmítá.

III. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinný povinen zaplatit oprávněné 700,- Kč, k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením povinného do označeného náhradního bytu. Dospěl především k závěru, že pro povinného zajištěný byt o jedné místnosti „sice spadá již pod kategorii náhradní ubytování, jde však stále o bytovou jednotku“, v důsledku čehož, může-li jím být zajištěno lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, jej lze kvalifikovat i jako byt náhradní.

Povinný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1.2001), a kterým napadl nejen usnesení odvolacího soudu, nýbrž i soudu prvního stupně, namítl, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyla posuzována kvalita zajištěné bytové náhrady ani okolnost, že nebyl poučen, že jím nabízené důkazy jsou nedostatečné. Za otázku zásadního právního významu označil posouzení, zda důkazní břemeno k průkazu skutečné povahy zajištěné bytové náhrady je v odvolacím řízení vskutku přesunuto na povinného.

Oprávněná k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není přípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 27. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení o výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti, bytu nebo místnosti, za něž je třeba zajistit povinnému náhradu, se použijí dosavadní právní předpisy, byl-li výkon rozhodnutí nařízen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (to jest občanský soudní řád ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).

Podle bodu 15. téhož odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 17. pak platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Z toho plyne, že byl-li v dané věci nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu usnesením ze dne 1.4.1998, právem odvolací soud pro projednání a rozhodnutí o odvolání povinného aplikoval ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001; podle téhož předpisu pak bylo nutno naložit i s dovoláním povinného, neboť směřovalo proti usnesení vydanému (byť až dne 30.9.2002) v řízení „podle dosavadních právních předpisů“.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.; o žádný takový případ zde uvedený v dané věci však nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takové vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolání není přípustné ani podle § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ tohoto ustanovení.

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 o.s.ř., a to proto, že ji ve svém rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), resp. že potřebný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vznesen (odstavec 2).

Dovolání je tedy nepřípustné; Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je proto odmítl.

Podal-li povinný současně dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je namístě konstatovat, že dovoláním tak učinit nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž odvolání (§ 201 a násl. o.s.ř.); v důsledku toho občanský soudní řád neupravuje ani funkční příslušnost soudů pro projednání (naopak) dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že povinný přesto směřuje „dovolání” proti rozhodnutí (usnesení) soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání”, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno (podáním dovolání) dne 28.11.2003, určuje se odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné dnem 1. ledna 2001 (ustanovení § 21 vyhlášky).

Oprávněné přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení (jedná-li se o výkon rozhodnutí vyklizením bytu) v částce 625,- Kč představující 50 % sazbu odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. a) bod 2., § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky) - sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Nebude-li plněno dobrovolně, lze se plnění domoci prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru