Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1278/2001Usnesení NS ze dne 26.09.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1278.2001.1
Dotčené předpisy

§ 236 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1278/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné O., a. s., proti povinné L. W., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 39 E 812/93, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2000, č. j. 13 Co 878/2000-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 21. března 2000, č. j. 39 E 812/9374, jímž okresní soud nařídil provedení výkonu rozhodnutí (nařízeného usnesením ze dne 27. srpna 1993, č. j. 39 E 812/934) přestěhováním povinné do bytu specifikovaného ve výroku usnesení.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním (doplněným podáním ze dne 6. června 2001, sepsaným soudem ustanovenou advokátkou /č. l. 134/), jímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu - pokud soudy v exekučním řízení nezkoumaly, zda zajištěný byt splňuje kritéria náhradního bytu co do vybavenosti, z hlediska hygienického i z hlediska požadavku zajištění důstojného bydlení vůbec - spočívá „ve smyslu § 241 písm. a) odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ na nesprávném právním posouzení věci; podle dovolatelky má rozhodnutí ve smyslu „§ 237/1 písm. c) o.s.ř.“ ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten přisuzuje otázce, zda jsou soudy ve vykonávacím řízení povinny zkoumat, splňuje-li zajištěný náhradní byt kritéria bytové náhrady ve smyslu § 712 občanského zákoníku, zejména zajišťuje-li náhrada lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti.

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. června 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a odst. 1, 2 a § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady  k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání není přípustné ani podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla.

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, na něž výslovně odkazuje dovolatelka (majíc na mysli zjevně občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001). Bylo-li totiž napadené rozhodnutí vydáno 30. června 2000, je pro posouzení přípustnosti dovolání proti němu rozhodné znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 2000 (viz. výše).

Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Povinná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2001

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru