Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1223/2003Usnesení NS ze dne 27.01.2005

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1223.2003.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 268 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 312 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 73 odst. 1...

více

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1223/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. M., zastoupeného advokátem, proti povinné T. S. ČR, a.s., zastoupené advokátem, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro 56.308,637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 1121/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.1.2003, č.j. 13 Co 7/2003-220, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.1.2003, č.j. 13 Co 7/2003-220, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.10.2002, č.j. 35 E 1121/2000-190, se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil výkon rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. g/ a h/ o.s.ř.) přikázáním pohledávky z účtů povinné vedených u banky, a.s., maje tento výkon za nepřípustný (§ 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.), jelikož vymáhaný nárok byl již před zahájením tohoto řízení o výkon rozhodnutí postižen daňovou exekucí ve prospěch příslušných finančních úřadů (v P., J. a v H.). Okolnost, že řízení o poddlužnické žalobě (proti povinné) vedené druhým z nich nebylo dosud skončeno, pokládal za nerozhodnou; již důsledky podle § 313 odst. 1 a 3 o.s.ř. ztratil oprávněný „právo na svoji pohledávku“, pročež titul předmětného výkonu (rozhodčí nález) nelze vykonat. Pak je již „bezpředmětné“ se zabývat oponenturou oprávněného proti závěru soudu prvního stupně, uzavřel soud odvolací, že je zde další důvod zastavení výkonu, jež spočívá v zániku vymáhané pohledávky započtením ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.

Oprávněný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu především vytkl, že zaměňuje procesní legitimaci věřitele vůči poddlužníkovi (§ 315 o.s.ř.) s postavením jeho věřitele; až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, jímž by bylo poddlužníku (zde povinné) uloženo uhradit postiženou pohledávku věřiteli oprávněného, vznikne tomuto pohledávka, „jež může být vymáhána postupem dle § 251 a násl. o.s.ř.“. Dospěly-li soudy k přesvědčení, že aktivní legitimace žalobce nezanikla, „nemohou tvrdit, že exekučními příkazy správce daně jsou vázány, že nemohou provést exekuci …a právě naopak jsou povinny z úřední povinnosti výkon rozhodnutí provést“. Dovolatel dále uvedl, že soud prvního stupně měl v incidenčním řízení usnesením rozhodnout, zda předchozí exekuční příkazy správce daně mohou být skutečností odůvodňující zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., a postupovat usnesením, jímž by výkon rozhodnutí byl prohlášen za nepřípustný, a teprve poté „by mohlo dojít“ k vydání usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolacímu soudu konečně vytkl i to, že se nezabýval námitkou započtení pohledávek, v důsledku čehož „neprojednal věc v mezích, ve kterých povinný (?) domáhal přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně“.

Povinná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto coby zjevně bezdůvodné, popř. zamítnuto jako neopodstatněné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s otázkou, zda skutečnost, že vymáhaná pohledávka byla též postižena daňovou exekucí (vedenou proti oprávněnému) jejím přikázáním správci daně podle zákona č. 337/1992 Sb., je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., neboť se jedná o právní otázku, která judikaturou vyšších soudů doposud vyřešena nebyla.

Naproti tomu není – v tomto smyslu – relevantní námitkou, že mělo být nejprve rozhodnuto o nepřípustnosti výkonu a pak teprve o zastavení výkonu, neboť je již chronicky známo, a současná právní úprava to dává jednoznačně najevo, že jde o námitku nepřípadnou; podobně nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se nezabýval druhým důvodem zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.), neboť k zastavení výkonu, jež svým rozhodnutím nastolil, postačí – již logicky – důvod první.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Vymáhání daňových nedoplatků (včetně nedoplatků na pokutách) je upraveno v ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu – mimo jiné – na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky. Podle ustanovení § 73 odst. 7 tohoto předpisu se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu.

Správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, provádí sám – na základě exekučních titulů vyjmenovaných v § 73 odst. 4 a způsoby uvedenými v § 73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. – vymáhání nedoplatků daňovou exekucí; o provedení exekuce však může požádat též soud nebo soudního exekutora (srov. § 73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.).

Podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě mít výkon rozhodnutí za (z jiných důvodů) nepřípustný, se typicky spojují a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho – materiální – nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), b/ s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, c/ s rušivými okolnostmi při provádění výkonu rozhodnutí, případně d/ se specifickým jednáním povinného - způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí. Z povahy věci musí jít přitom o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, tj. zajistit (efektivní) splnění povinností vyplývajících z vykonávaného titulu.

O žádný takový důvod v dané věci nejde.

Podle ustanovení § 312 a násl. o.s.ř. (účinného jak před tak po 1.1.2001) se podávají tyto zásady: 1/ výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu se provede zákazem výplaty pohledávky povinnému (arrestatorium), jakož i zákazem povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal (inhibitorium); dlužníkovi povinného se zakáže, aby po tom, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, a povinný ztrácí právo na vyplacení pohledávky dnem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, 2/ jakmile nabude nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud dlužníka povinného, a ten vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému (není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou); výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči povinnému, a 3/ nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, popřípadě podle zvláštního zákona; nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení, a dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.

Z toho plyne, že názor odvolacího soudu, že výsledek řízení o poddlužnické žalobě proti povinné (který v době jeho rozhodování nebyl ještě ustaven) je nevýznamný, za správný mít nelze.

Na základě daňové exekuce nařízené proti oprávněnému mohla povinná plnit z ní oprávněnému správci daně, a její dluh vůči oprávněnému by tím zanikl. To se nestalo, pročež důvod zastavení předmětného výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.) nenastal.

Neplnil-li poddlužník (zde povinná) v daňové exekuci oprávněnému (zde správci daně), vybavuje jej zákon procesní legitimací (jen jí, resp. touto) k poddlužnické žalobě, jejímž účelem je, aby v daňové exekuci oprávněný získal titul dalšího výkonu, a to přímo proti poddlužníku.

Poddlužník se může bránit tím, že vůči povinnému dluh nemá, resp. že dluh zanikl apod., přičemž přirozeným omezením této obrany je i okolnost, že pohledávka povinného je judikátní.

Jestliže by poddlužník uspěl, a poddlužnická žaloba byla zamítnuta, je tím provádění výkonu rozhodnutí (daňové exekuce) přikázáním pohledávky fakticky (a neúspěšně) ukončeno. Tato exekuce pak nikterak nezasahuje do poměrů výkonu rozhodnutí mezi oprávněným a povinným, a tím k zastavení tohoto výkonu důvod není rovněž.

Avšak v případě, že oprávněný z daňové exekuce naopak v řízení o poddlužnické žalobě uspěje, nastává stav, kdy do vztahu mezi oprávněným a povinným má věřitel oprávněného příležitost zasáhnout, a to – podle situace – v režimu podle § 256 odst. 1 o.s.ř. nebo podle § 107a o.s.ř., bylo-li již řízení o výkon rozhodnutí mezi nimi zahájeno, případně byl-li již výkon rozhodnutí nařízen.

Jen v tomto případě, a za předpokladu, že nebyly možnosti ustanovení § 107a o.s.ř. využity, by přicházelo v úvahu zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.

Sama okolnost nařízeného arrestatoria či inhibitoria, jak se domníval odvolací soud, k tomuto důsledku (zastavení výkonu rozhodnutí) nevede (srov. kupříkladu i–v jiných souvislostech – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 886/2000, uveřejněný pod č. 90/2001 v časopise Soudní judikatura, případně rozsudek ze dne 27.6.2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněný pod č. 42/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odlišný názor odvolacího soudu, který vedl k zastavení výkonu rozhodnutí, tedy správný není, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.

Usnesení odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil, a jelikož důvody této nesprávnosti platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i je, a podle ustanovení § 243b odst. 3 o.s.ř. tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru