Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1222/2000Usnesení NS ze dne 29.03.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1222.2000.1

přidejte vlastní popisek

USNESENÍ

20 Cdo 1222/2000

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky D. M., proti odpůrkyni B. T. I. - T. S., o vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 Nc 2776/99, o dovolání odvolatelky M. n., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2000, č. j. 21 Co 533/99-25, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením odvolací soud odmítl - jako podané osobou neoprávněnou (a opožděné) - odvolání společnosti M. n., s.r.o., proti usnesení o předběžném opatření ze dne 26. května 1999, č. j. 10 Nc 2776/99-16, jímž obvodní soud odpůrkyni zavázal skládat do úschovy u soudu „peněžní prostředky úhrad za podnájem" ve výroku specifikovaných nebytových prostor.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla odvolatelka, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a), b), a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."). V „nerespektování" ustanovení § 74 odst. 2, § 103 a § 104 odst. 2 o. s. ř. dovolatelka spatřuje nesprávný postup soudu, jímž jí byla odňata možnost „účastnit se řízení", tedy vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., případně - „pokud by tento dovolací důvod dovolací soud neshledal opodstatněným" - jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V nesprávném výkladu týchž ustanovení, tedy § 74 odst. 2, § 103 a § 104 odst. 2 o. s. ř., (a to soudy obou stupňů) podle dovolatelky spočívá také naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jelikož odvolací soud „...záměnu osoby s procesním postavením podle § 76 odst. 2 o. s. ř. za účastníka řízení o předběžném opatření podle § 74 odst. 2 o. s. ř. považoval za nedostatek pasivní legitimace..., nikoli za nedostatek podmínek řízení...".

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. ledna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000.

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) není důvodné.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) včetně jeho obsahového vymezení; z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (vadám, jež řízení činí zmatečným), a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).

Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, k posouzení tedy zbývá otázka případné existence vady řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., již namítá dovolatelka.

Zmatečnost řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dána, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat (nikoli tedy, jak nesprávně uvádí dovolatelka, „účastnit se řízení") před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srovnej například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČR z 21. srpna 1992, 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod pořadovým číslem 25). Správnost vyslovené teze je ovšem podmíněna (jak se podává i v citovaném usnesení na str. 140) tím, že ono pochybení soudu prvního stupně odvolací soud přehlédl a nevyvodil z něj důsledky (například zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř.), tedy tím, že ve výše uvedeném smyslu sám pochybil.

Jestliže však povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně vylučuje, pak okolnost, že řízení, jež rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo, je postiženo vadou dle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení nezakládá. Vedle usnesení o zastavení odvolacího řízení (viz například § 207 odst. 2 o.s.ř. nebo § 43 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanoveními § 205 a § 211 o.s.ř.) se výše řečené vztahuje především na usnesení o odmítnutí odvolání podle § 218 odst. 1 o.s.ř. (srov. obdobně závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2000 pod poř. č. 47).

S odvoláním podaným osobou neoprávněnou zákon spojuje jediný důsledek - jeho odmítnutí (§ 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), aniž by odvolací soud byl oprávněn jakkoli zkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud nemůže (postupem podle § 221 o.s.ř.) reagovat ani na tak zjevné procesní vady, jakými jsou například nedostatek soudní pravomoci, rozhodování vyloučeného soudce či nesprávné obsazení soudu prvního stupně (uvedené platí tím spíše pro tzv. jiné vady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., namítané dovolatelkou pro případ, že by neobstála její kvalifikace pochybení soudu jako vad podle § 237 o. s. ř.). Jde o projev jedné ze stránek tzv. materiální právní moci rozhodnutí, jíž je zásadní nezměnitelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno včasným a přípustným odvoláním podaným k tomu legitimovanou osobou (srovnej § 159 odst. 1 a 3 o.s.ř.).

Zrušit usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto proto, že bylo podáno osobou neoprávněnou, by bylo možno jen pro takové vady řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež mohly mít vliv na správnost úsudku odvolacího soudu, že odvolání podala osoba vskutku neoprávněná.

Dovolatelka (kromě zcela obecné kritiky „nesprávného výkladu § 74 odst. 2, § 103 a § 104 odst. 2 o. s. ř.") spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. v tom, že odvolací soud - podle jejího názoru nesprávně - záměnu osoby s postavením podle § 76 odst. 2 o. s. ř. za účastníka řízení o předběžném opatření (§ 74 odst. 2 o. s. ř.) nepovažoval za nedostatek podmínek řízení, nýbrž za nedostatek pasivní legitimace.

Tak tomu však není.

Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle § 90 o. s. ř.jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný) nebo ti, které zákon za účastníky označuje.

Označila-li navrhovatelka za odpůrce společnost B. T. I. - T. S. s.r.o. s uvedením jejího sídla, určila tím okruh účastníků, a to z hlediska ustanovení § 43 o. s. ř. správně a úplně, tedy způsobem jakékoli pochybnosti o identitě odpůrce nevzbuzujícím. Jestliže pak odvolání podala osoba od - návrhem vymezených - účastníků řízení odlišná (a nešlo-li přitom o právního nástupce některého ze stávajících účastníků či o účastníka vedlejšího), nemohl odvolací soud rozhodnout jinak než odvolání podle § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (aniž se jakkoli mohl zabývat věcnou legitimací účastníků řízení před soudem prvního stupně či odvolatelky - viz výše) odmítnout; jeho právní posouzení věci je tedy správné a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak dán není.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první) - jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Dovolatelka s dovoláním úspěšná nebyla, u navrhovatelky ani odpůrkyně však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2001

JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru