Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1180/2004Usnesení NS ze dne 15.12.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1180.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1180/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) Ing. F. H., B) Ing. M. H., zastoupených advokátkou, proti povinnému Bytovému družstvu V., vyklizením pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 5104/2001, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.dubna 2003, č.j. 54 Co 134/2003-38, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení..

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.ledna 1969, č.j. 10 C 316/68, vyklizením pozemku č. 1794 v kat.úz. S. na náklad povinného a aby bylo uloženo zaplatit oprávněným částku 58.285.-Kč, maje za to, že soud I.stupně správně posoudil, že zde není překážka věci rozsouzené, že však oprávnění ani na základě nových důkazních návrhů neprokázali, že by vykonávaným rozhodnutím uložená povinnost přešla na označeného povinného, a to především proto, že taková povinnost nebyla spojena s vlastnictvím sousední stavby. Jakkoli k zásahu do vlastnického práva oprávněných došlo při výstavbě sousedního domu, šlo o jednání deliktní, za nějž je podle názoru odvolacího soudu odpovědný ten, kdo se jej dopustil, či jeho nástupce, a vykonávaná povinnost na vlastníky stavby proto přejít nemohla.

Oprávnění ve včasném dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se jim podařilo prokázat, že právním nástupcem původního účastníka je právě jimi označený povinný, podle jejich přesvědčení měly soudy při závěru o nedostatku pasivní legitimace povinnost zkoumat a objasnit, s kým má být v řízení pokračováno. V tom spatřují otázku zásadního právního významu.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo zamítnuto, neboť není ve věci pasivně legitimovaným, protože (v mezidobí) došlo k převodu všech bytových jednotek v domě čp. 2625 do vlastnictví jejich dosavadních nájemníků.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a tím i o přípustnosti dovolání - bezcenné.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde - dovolatelé uvedenými dovolacími důvody podle jejich obsahu odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýkají nikoli jím vyslovené právní názory významné pro posuzování správnosti usnesení soudu I.stupně, jímž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž brojí proti jeho – se soudem I.stupně souhlasnému – závěru, že neprokázali způsobem vyžadovaným ust. § 256 o.s.ř. přechod povinnosti, k níž se zavázalo Stavební bytové družstvo zaměstnanců ministerstva potravinářského průmyslu a P., na jimi označeného povinného a vyjadřují přesvědčení, že pokud soudy dospěly k závěru o přechodu takové povinnosti na určitý (od jimi označeného odlišný) subjekt, že měly za povinnost pokračovat s ním namísto původního. Takové názory dovolatelů otázku zásadního právního významu založit nemohou.

Hodnocení splnění jejich povinnosti prokázat přechod povinnosti z rozhodnutí z toho, kdo je v něm označen jako povinný, proti jinému, koho v poměrech dispozitivní zásady, jež ovládá vykonávací řízení, za povinného oprávnění označili ( § 255 odst. 1 a 256 odst. 1 a 2 o.s.ř.), je realizací povinnosti soudu zkoumat, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí – v daném případě ve smyslu pasivní legitimace jimi označeného povinného podle jimi tvrzených a prokázaných skutečností. Dovolatelé se zásadně mýlí, mají-li za to, že bylo na soudech, aby objasnily, s kým má být v řízení pokračováno namísto původního účastníka nalézacího řízení; takový jejich názor je v zásadním rozporu s konstrukcí jejich vlastní povinnosti vyplývající z ust. § 256 o.s.ř. prokázat přechod podle návrhu vykonávané povinnosti na jimi označeného účastníka řízení. Pokud pak – nadto v jiném řízení - soudy činily závěr o tom, že byl zjištěn právní nástupce v titulu zavázaného družstva, jde typicky o řešení skutkové a nikoli právní otázky, kterou v dovolacím řízení nelze, jak naznačeno, řešit, a to i kdyby došlo v postupu odvolacího soudu – v jiném řízení - k vadám v dosaženém hodnotícím závěru.

Rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pak nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelů vycházejí v poměrech vykonávacího řízení z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř. a nelze se proto soudem dovolacím zabývat přezkumem závěru odvolacího soudu v tom, že zde není překážek řízení (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Oprávnění s dovoláním úspěšní nebyli, povinnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2004

JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru