Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1129/2004Usnesení NS ze dne 26.01.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1129.2004.1
Dotčené předpisy

§ 261 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 37a předpisu č. 76/1959 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 248/05


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1129/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. K., zastoupeného advokátem, proti povinné České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, prodejem movitých věcí, pro 463.144,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 25 E 433/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 31. října 2003, č.j. 14 Co 490/2003-30, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, maje ve shodě se soudem prvostupňovým za to, že oprávněnému nesvědčí existence rozhodnutí, které by bylo možno k jeho návrhu vykonat. Rozhodnutí V. ú. s. z. ze dne 18. července 1994, č.j. 53305007716209/2, o přiznání výsluhového příspěvku oprávněnému, bylo podle názoru odvolacího soudu dotčeno zákonem č. 34/1995Sb. účinným od 1. dubna 1995, jímž byl ve svém nároku postižen i oprávněný zkrácením doby poskytování příspěvku do 31. května 1996 a nebylo již proto třeba vydávat konstitutivní rozhodnutí o zrušení příspěvku; tak je třeba chápat i rozhodnutí z 2. srpna 1995, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí, jehož výkonu se oprávněný opakovaně různými způsoby provedení výkonu domáhá.

Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jeho názoru mělo být odejmutí nebo snížení dávky výsluhového příspěvku provedeno konstitutivním rozhodnutím, z dikce § 37a zák. č. 76/1959Sb. plyne, že důvodem pro zastavení výplaty příspěvku není samotný zákon, ale že má být vydáno rozhodnutí, za které oprávněný nepovažuje větu z odůvodnění rozhodnutí ze 2. srpna 1995 o tom, že mu výplata příspěvku náleží po dobu dvou roků do 31. května 1995.

Povinná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, neboť není přípustné.

Dovolání je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ustanovení § 237 odst. 1 a 3 platí obdobně (odstavec druhý).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musí dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

V souzené věci je dovoláním k přezkumu předkládána otázka, zda lze nařídit výkon rozhodnutí vydaného ve věci výsluhového příspěvku podle § 33 zák. č. 76/1959Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, poté, co bylo zákonem č. 34/1995Sb. novelizováno jeho ustanovení § 33 odst. 9.

Podle posledně uváděného ustanovení se – na rozdíl od dosavadního stavu - do doby zápočtu konání služby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši výjimečně nezapočítávají doby služby tam uváděné a v důsledku ust. § 37a téhož zákona ve znění úpravy účinné od 1. dubna 1995, pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů výsluhový příspěvek vyměřen vyšší, než jaký náleží při zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9, nebo pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů výsluhový příspěvek vyměřen, ačkoliv při zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9 nenáleží, se tento příspěvek sníží ode dne účinnosti tohoto zákona na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9 nebo se jeho výplata zastaví. Nové vyměření sníženého příspěvku se provede nejpozději do 31. října 1995; do nového vyměření příspěvku se jeho výplata pozastavuje.

Ve vztahu k dovolateli byl pak tento zákon uplatněn tak, že mu rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 2. srpna 1995 č.j. 53305007716209/4 byl výsluhový příspěvek upraven od 1. dubna 1995 na částku 5.145,- Kč, když v odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že příspěvek dovolateli náleží do 31. května 1996 a že se tímto rozhodnutím ruší rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku č.j. 533050077116209/2 ze dne 18.července 1994.

Dovolatel však žádá výkon těchto rozhodnutí ohledně nároku na příspěvek po 1. červnu 1996. Je tak v jeho dovolání dovolacímu soudu předestřena otázka účinnosti uváděných rozhodnutí co by titulů pro nařízení výkonu rozhodnutí. Jelikož uvedenou otázku dosud dovolací soud řešil jen ojediněle (viz usnesení sp.zn. 20 Cdo 1007/2003 ze dne 25. března 2004) a povinnou zmiňovaným usnesením ze dne 27. března 2003, č.j. 20 Cdo 2399/2002, odmítl dovolání oprávněného ve věci nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu z důvodu nepřípustnosti dovolání v poměrech úpravy dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 (bod 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.), je na místě závěr, že napadené rozhodnutí má zásadní význam, a proto je dovolání proti němu přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

O takový postup však v případě rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nejde. Odvolací soud se přiléhavě při svém rozhodování o správnosti usnesení soudu I. stupně, jímž byl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut, zaměřil na přezkum závěru prvostupňového soudu, dle kterého v dané věci neexistuje vykonatelné rozhodnutí, na základě kterého by bylo možno výkon rozhodnutí nařídit. Ve shodě s prvostupňovým soudem dospěl k názoru, dle nějž v důsledku zák. č. 34/1995Sb. pozbylo rozhodnutí ze dne 18.července 1994 účinnosti a vyslovil názor, že k takové ztrátě jeho účinnosti nebylo podle ust. § 37a zák. č. 76/1959Sb. třeba rozhodnutí. S tímto jeho názorem se dovolací soud ztotožňuje, když má za to, že znění ust. § 33 odst. 1 písm. b) cit. zákona o tom, že výsluhový příspěvek náleží po dobu dvou let od propuštění ze služebního poměru ve výši 30 % platu, jestliže vojáci z povolání propuštění ze služebního poměru konali službu v ozbrojených silách po dobu nejméně 10 let, avšak kratší 20 let, ani jiný výklad nepřipouští; uplynutím v zákoně uváděné doby ve spojení s novým vyměřením výsluhového příspěvku podle § 37a zák. č. 76/1959Sb, ve znění zák. č. 34/1995Sb., vskutku pozbylo rozhodnutí přiznávající výsluhový příspěvek způsobilost být titulem pro výkon rozhodnutí. Tomu ostatně napovídá i ust. § 33c odst. 1 zákona o organizaci a řízení ve věcech výsluhového příspěvku v působnosti ministerstva obrany, podle kterého jej přiznává a vyplácí V. ú. s. z. a o odvolání proti rozhodnutí tohoto úřadu rozhoduje ministerstvo obrany. Také Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 28.února 1996 publikovaném pod č. 107/1996Sb. vyložil, že zákon č. 34/1995Sb. výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené podmínky pro přiznání příspěvku za službu nebo splňuje-li podmínky pro přiznání příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti zákonů tyto příspěvky na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání nebo se jeho výplata zastaví. Není proto nijak významnou okolnost dovolatelem zdůrazňovaná, zda bylo vydáno (konstitutivní) rozhodnutí o zániku jeho nároku na dávku, takový nárok zanikl ze zákona a po jeho zániku již není možno vést výkon rozhodnutí, jež jeho výši a výplatu stanovovaly.

Postup úřadu projevený v jeho rozhodnutí ze 2. srpna 1995, jímž se v jeho části nazvané „odůvodnění“ vyjadřuje, že výplata nové úpravy příspěvku dovolateli náleží do 31.května 1996 a že se dnem 1.dubna 1995 ruší rozhodnutí ze dne 18.července 1994, byl proto ve vztahu k zániku nároku jen deklaratorní povahy a vyjadřoval zákonný dopad nové úpravy výše příspěvku jakož i doby délky nároku. Ve smyslu této povahy uváděného rozhodnutí, jež se tak konstitutivně dotýká jen výše příspěvku, jsou dovolatelovy poukazy na judikaturu Vrchního soudu v Praze – a konec konců i Nejvyššího soudu správního projevené v rozsudku ze dne 26. února 2004, č.j. 7 A 35/2001 - pro rozhodnutí v této věci bezvýznamné.

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupuje dovolací soud dle ust. § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání jako nedůvodné zamítá.

Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru