Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1048/2020Usnesení NS ze dne 16.09.2020

HeslaPřekážka věci rozsouzené (res iudicata)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1048.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 1048/2020-191

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Trnitá, Čechyňská 419/14a, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti povinným 1) T. M., narozenému XY, bytem v XY, 2) M. M., narozené XY, bytem v XY, a 3) R. Š., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, pro 156 889,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 67 Nc 6620/2006, o dovolání povinného 3) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 30 Co 264/2019-170, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 9. 2019, č. j. 67 Nc 6620/2006-149, zastavil řízení o návrhu povinného 3) na zastavení exekuce nařízené usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2006, č. j. 67 Nc 6620/2006-9, pro vymožení pohledávky ve výši 156 889,39 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 11. 2005, č. j. 9 C 473/2005-8 (dále „exekuční titul“). Vedením exekuce byl po zániku Exekutorského úřadu soudního exekutora JUDr. Arnošta Hofmana pověřen soudní exekutor Mgr. Tomáš Voborník, Exekutorský úřad Pardubice.

2/ Soud prvního stupně konstatoval, že povinný 3) se domáhá zastavení exekuce již v pořadí třetím návrhem, z nichž první dva návrhy (ze dne 28. 5. 2012, soudem zamítnutý,

a ze dne 11. 7. 2013, v tomto případě bylo řízení zastaveno) odůvodňoval povinný 3) stejným způsobem, konkrétně tak, že v nalézacím řízení, z kterého vzešel exekuční titul, oprávněná předložila prohlášení ručitele „údajně podepsané povinným 3)“, avšak ten uvedené prohlášení nepodepsal. Protože navrhovatel neuvádí ani v posuzovaném návrhu nové skutečnosti, dalšímu řízení brání překážka věci pravomocně rozhodnuté s odkazem na § 103, § 104 odst. 1 a § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“).

3/ Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 30 Co 264/2019-170, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně a zdůraznil, že povinný 3) svými opakovanými tvrzeními zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, kterou však již v exekučním řízení nelze zkoumat (povinnému 3/ nic nebránilo v tom, aby obranu týkající se důkazu označeného jako „potvrzení ručitele“ uplatnil v nalézacím řízení). Důvod pro zastavení exekuce je v základu stále stejný, není-li rozhodné, „z jakého úhlu pohledu k tvrzenému důvodu“ povinný 3) „dospívá“.

4/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný č 3) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezil tak, že „usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 2432/2010, v němž dospěl dovolací soud k závěru spočívajícímu v nutnosti zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., byl-li na základě spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněž vydán exekuční titul (směnečný platební rozkaz), ačkoliv předložená směnka nebyla pravá. Dovolatel dále rozporuje závěr soudů předchozích stupňů o totožnosti jeho návrhů na zastavení exekuce, jestliže v nyní projednávané věcí namítá, že jeho podpis na ručitelském prohlášení není ověřen úředně, z čehož následně dovozuje, že daný „exces“ příslušné zaměstnankyně právního předchůdce oprávněného jej nemůže zavazovat, neboť povinný 1) jednal o poskytnutí úvěru bez přítomnosti a souhlasu dovolatele. Odvolací soud se nezabýval judikaturou, o níž povinný 3) návrh na zastavení exekuce opírá (s odkazem dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 /N 206/83 SbNU 281/, nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 /N 218/79 SbNU 503/, a nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16 /N 103/85 SbNU 713/) a která stanoví, že výkon rozhodnutí je nepřípustný v i případě zjevné nespravedlnosti, kterou zde dovolatel rovněž dovozuje (tudíž jím vznesené námitky lze projednat i v exekučním řízení). Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně „k dalšímu projednání“.

5/ K dovolání se oprávněná vyjádřila nesouhlasně. Napadené usnesení odvolacího soudu je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté, je-li podstatné, že návrhy povinného 3) na zastavení exekuce vždy vyplývaly z totožného skutku a byly podány ze stejného důvodu a s připojením těchže důkazů. Dovolání povinného tudíž neobsahuje žádný dovolací důvod.

6/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. § 243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

8/ Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).

9/ V posuzované věci dovolatel přehlíží skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu (a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně) není založeno na řešení otázky nepřípustnosti exekuce (výkonu rozhodnutí) z důvodu či pro případ „zjevné nespravedlnosti“, zde související s okolnostmi podpisu ručitelského závazku, ale vychází výlučně z problematiky nedostatku podmínky řízení, spočívající ve věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae); právě uvedený nedostatek podmínky řízení neumožňoval soudům obou stupňů hodnotit skutková tvrzení povinného 3) ve spojení s věcným důvodem jeho návrhu na zastavení exekuce. Zvolil-li si dovolatel jednoznačně zákonné hledisko přípustnosti dovolání (tj. odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), bylo nezbytné jednak judikaturu Nejvyššího soudu (nikoli však Ústavního soudu, který není soudem dovolacím - srov. § 10a o. s. ř.) specifikovat (či alespoň přiblížit na úrovni argumentačních závěrů Nejvyššího soudu), jednak ohlášenou rozhodovací praxi dovolacího soudu uplatnit k takové právní otázce, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. S těmito požadavky se dovolatel v posuzovaném dovolání nevypořádal. Hlediskem naplnění zvoleného předpokladu přípustnosti dovolání je bez významu odkaz dovolatele na rozhodování Ústavního soudu (a to již z povahy uvažované náležitosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku v soustavě obecných soudů, nadto označené nálezy Ústavního soudu s otázkou rei iudicatae ani nekorespondují), relevantní však není ani (jediný) odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 2432/2010, které se překážkou věci pravomocně rozhodnuté vůbec nezabývá (řeší ve specifických skutkových poměrech důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

10/ Pro úplnost (nad rámec uvedeného) Nejvyšší soud připomíná svou poměrně rozsáhlou a konstantní rozhodovací praxi, podle níž věcnému projednání návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. usnesení ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, usnesení ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 6. června 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, a usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013). Zmíněný nedostatek podmínky řízení může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním (vykonávacím) řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013).

11/ I z citovaných rozhodnutí je zřejmé, že napadeným usnesením odvolací soud řešil rozhodnou procesní otázku judikatorně konformním způsobem (tj. bez zjevné kolize s nastíněnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu).

12/ Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání povinného 3) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 9. 2020

JUDr. Aleš Zezula

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru