Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 1026/2003Usnesení NS ze dne 26.05.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1026.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 88 odst. 1 předpisu č. 200/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

20 Cdo 1026/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné městské části B. – K. P., proti povinnému M. H., zastoupenému opatrovníkem A. Č., pracovnicí Městského soudu v Brně, pro částku 200,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 512/97, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 23. července 2002, č. j. 20 Co 253/2002-25, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto, že výkon rozhodnutí se zastavuje. Odvolací soud přisvědčil názoru, že důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) je uplynutí pěti let od konce lhůty k zaplacení pokuty za přestupek. Ztotožnil se také s právním názorem soudu prvního stupně, že je-li předmětem výkonu rozhodnutí pokuta za přestupek dle zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), řídí se vymáhání těchto plateb ustanovením § 88 zákona č. 200/1990 Sb., který je předpisem speciálním jak k zákonu č. 71/1967, o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), tak k zákonu ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Konečně pak odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že otázka prekluze „a tím tedy vymahatelnosti nároku“, je otázkou hmotněprávní upravenou ustanovením § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dále apeluje na potřebu sjednocení soudní praxe v kauzách podobných věci souzené.

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) důvodné není.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí obce (obecního úřadu), jímž osobě uznané vinnou ze spáchání přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb. byla uložena pokuta, nelze v soudním řízení o výkon rozhodnutí vykonat i po uplynutí lhůty pěti let stanovené § 88 odst. 1 tohoto zákona.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle ustanovení § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Titulem soudního výkonu nejsou jen rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, nýbrž i rozhodnutí a jiné právní akty, jež předjímá ustanovení § 274 písm. a) až h) o.s.ř.

O tom, že takovým titulem (ve smyslu ustanovení § 274 písm. f/ o.s.ř.) je rozhodnutí vykonávané v dané věci („příkaz komise pro projednávání přestupků Rady MČ B. – K. P.“, z 27. 9. 1994, č.j. TR 515/94), jímž byl povinný uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 48 zákona č. 200/1990 Sb., a kterým mu byla uložena pokuta ve výši 200,- Kč, „splatná do 15 dnů ode dne právní moci příkazu“, pochybnosti není; zpochybněno nebylo ani to, že uvedené rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 15. 10. 1994, je vykonatelné.

Součástí konstantní soudní praxe je závěr, že stanoví-li zákon, že správní rozhodnutí (případně jiný akt podle § 274 o.s.ř.) lze vykonat jen do určité doby, musí v této době být jeho výkon nařízen a proveden; po jejím uplynutí již takové rozhodnutí podkladem soudního výkonu být nemůže, návrh na nařízení výkonu tudíž musí být zamítnut, a byl-li výkon nařízen, soud jej jako nepřípustný podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastaví, neboť tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Tak je tomu jmenovitě podle ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., které stanoví, že rozhodnutí správního orgánu lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti, a jež se uplatní i v řízení o výkon rozhodnutí soudem; uvedená lhůta je prekluzívní, a proto během ní musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné pod č. 21/1999 v časopise Soudní judikatura, a další).

Tyto důsledky pro výkon rozhodnutí tedy nastávají i tehdy, když prekluzívní doba pro výkon rozhodnutí uplyne až v průběhu řízení o výkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002).

Uvedené závěry, z nichž odvolací soud zjevně (byť zčásti implicite) vycházel, nebyly dovoláním dotčeny.

Povaze dovolacího přezkumu jakožto přezkumu pravomocných rozhodnutí odpovídá, že (až na zde nevýznamnou výjimku) právní posouzení věci vychází z toho znění dotčených právních předpisů, jež bylo účinné v době rozhodování odvolacího soudu, tj. v daném případě v den 23. 7. 2002 (dále jen \"ve znění pozdějších předpisů\"). Podmínky výkonu se jinak odvíjejí od znění předpisu, na jehož základě bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, účinného v době, kdy se tak stalo; následné změny však nejsou v dané věci (v rozhodném směru) významné.

Podle § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení lze vykonat do pěti let po uplynutí lhůty určené pro jejich zaplacení.

Obdoba s výše citovaným ustanovením § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. je zjevná.

Oproti tomu ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., jehož se dovolatelka dovolává, stanoví, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.

Zákon č. 200/1990 Sb. předpokládá dva důležité předpisy subsidiární; za prvé zákon č. 71/1967 Sb., a za druhé zákon č. 337/1992 Sb.; podle jeho § 51 totiž platí, že není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, a § 88 odst. 2 stanoví, že správní orgán příslušný k výkonu rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení postupuje při výkonu těchto rozhodnutí podle zákona o správě daní a poplatků.

Z poměru předpisu obecného (základního) a subsidiárního plyne, že subsidiární se použije tehdy a jen tehdy, jestliže předpis obecný sám konkrétní úpravu nemá, resp. když určitou situaci, vlastní upravovaným vztahům, sám nereguluje.

Otázku, jaké jsou důsledky marného uplynutí (určité) doby poté, co se vykonávané rozhodnutí stalo vykonatelným, však zákon č. 200/1990 Sb. upravuje, a to právě v citovaném ustanovení § 88 odst. 1; byť ve věcné shodě se (subsidiárním) zákonem č. 71/1967 Sb. (§ 71 odst. 3) nastoluje režim prekluze (se všemi výše uvedenými důsledky), neuplatní se obecná prekluzívní doba tří, nýbrž pěti let, a stejně tak se proto neuplatní ani režim promlčení, z něhož vychází na druhém místě zmíněný subsidiární zákon (č. 337/1992 Sb.), zakotvený v jeho ustanovení § 70.

Na tom nelze ničeho změnit ani odkazem na ustanovení § 147 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), podle něhož obec vybírá a vymáhá pokuty podle zvláštního zákona (jímž se rozumí zákon č. 337/1992 Sb.), stejně jako odkazem na § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., jestliže stanoví, že je-li zvláštním zákonem určitému orgánu (včetně obcí) svěřeno vybírání (dříve neuvedených) odvodů a poplatků sankční povahy, pokut a penále a jsou-li tyto příjmy odváděny do rozpočtu republiky, do územních rozpočtů a fondů, postupuje se při jejich placení i vymáhání podle části šesté zákona, s výjimkou ustanovení § 63 odst. 2 až 6, § 67 až 69, § 71 a 72 (jakkoli jinak toto ustanovení na pokuty uložené podle zákona č. 200/1990 Sb. zřejmou vazbu má, a to vzhledem k jeho § 13 odst. 3, podle kterého pokuta uložená orgánem obce je příjmem obce, jejíž orgán ve věci rozhodoval v prvním stupni).

Okolnost, že pokuta podle zákona č. 200/1990 Sb. byla uložena oproti jiným oprávněným subjektům (viz § 52) právě obcí, resp. jejím orgánem, se totiž zásady vyjádřené v § 88 odst. 1 tohoto předpisu z povahy věci nedotýká; naopak je na obci (jejím orgánu), aby ji respektovala, a to i kdyby pokutu vymáhala podle ustanovení § 88 odst. 2. Zákon č. 337/1992 Sb. tento závěr podporuje výslovně v ustanovení § 97, jestliže v něm zakotvuje zásadu, že ustanovení jeho části první až šesté a osmé (tj. včetně kritického § 70) se použijí, pokud nestanoví jinak - mimo jiné - zvláštní daňový zákon; a jinak je stanoveno právě v § 88 odst. 1 „daňového“ zákona č. 200/1990 Sb.

Režim promlčení posuzovaných nároků podle § 70 zákona č. 337/1992 Sb. se tedy prosadí tehdy, když zvláštní předpis, na jehož základě byla uložena pokuta - jinak podřaditelná ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. - tuto otázku neupravuje, nebo ohledně jejichž „vymáhání“, případně „správy“, se v něm na zákon č. 337/1992 Sb. přímo odkazuje (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné pod č. 21/1999 v časopise Soudní judikatura, ve vztahu k § 2 - posléze zrušeného - zákona č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, usnesení ze dne 27.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 1355/2000, k ustanovením § 24, § 24a až § 24j (části osmé) rovněž zrušeného zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1131/2001, k § 106 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2002 , sp. zn. 20 Cdo 410/2002, k § 13 zákona č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další).

Zde se totiž ve vztahu k zákonu č. 71/1967 Sb. (§ 71 odst. 3) prosadí specialita zákona č. 337/1992 Sb., výslovně vyjádřená v jeho § 99, podle kterého se pro daňové řízení zákon č. 71/1967 Sb. (správní řád) nepoužije.

V dané věci proto platí, že rozhodnutí, jímž byla stanovena povinnost zaplatit pokutu podle zákona č. 200/1990 Sb., lze vykonat jen v době pěti let ve smyslu jeho § 88 odst. 1.

Správnost závěru, že výkon rozhodnutí po uplynutí této doby je nutno podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo. V mezích dovoláním založeného přezkumu je usnesení odvolacího soudu správné, a Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem o.s.ř.).

Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru