Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

2 Cdon 439/97Usnesení NS ze dne 25.09.1997K Doručování rozhodnutí o zastavení řízení a k obsazení soudu při vydání takového rozhodnutí.

HeslaŘízení před soudem
KategorieA
Publikováno53/1998 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:1997:2.CDON.439.97.1

přidejte vlastní popisek

Krajskýsoudv Plzni usnesením ze dne 19.11. 1996, č.j. 10 Co 794/96-19 potvrdil usnesení O k r e s n í h o s o u d u v Karlových Varech ze dne 30.5. 1996, č.j. 8 C 113/96-9, jímž bylo řízení zastaveno pro neodstranění vad žaloby. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný je označen způsobem, který neodpovídá ustanovení § 42 a § 79 odst. 1 věty druhé a třetí občanského soudního řádu (dále jen “o.s.ř.”) a který neumožňuje přesnou identifikaci účastníka řízení. Uzavřel, že žalobce onu vadu podání na výzvu soudu řádným způsobem neodstranil (ač byl o následcích neodstranění ve výzvě soudu poučen) a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat; soud prvního stupně tudíž postupoval správně, jestliže řízení ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. zastavil.

Žalobce napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jímž se domáhal jeho zrušení. Namítal, že důvody, proti zastavení řízení okresním soudem, jím podrobně rozvedené v odvolání ze dne 5.7. 1996, krajský soud zcela pominul a že označení žalovaného jako: “V., stavební firma, Ing. E.N.,” po výzvě soudu doplněné o identifikační číslo podnikatele, měla žalovaná firma na razítku, užívala je i ve styku s úřady a prezentovala se takto i na pracovní smlouvě uzavřené s žalobcem. Šlo tedy - uváděl dále dovolatel - o dostatečné označení žalovaného ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. , neboť uvedením identifikačního čísla podnikatele byl žalovaný ve spojení s ostatními údaji v žalobě uvedenými dostatečně určen.

Dovolatel v dovolání výslovně nekonkretizoval uplatněný dovolací důvod (srov. § 241 odst. 2 věta první a § 242 odst. 3 písm. a/ až d/ o.s.ř.), z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však bylo patrno, že odvolacímu soudu vytýkal nesprávný právní závěr v otázce označení žalovaného, a že tedy uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud svým usnesením zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zodůvodnění:

Nejvyšší soud se především zabýval otázkou, zda rozhodnutí odvolacího soudu je již v právní moci; kdyby tomu tak nebylo, bylo by totiž jakékoli rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání předčasné (srov. ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř.). Nutnost řešení této otázky je spojena s faktem, že jak usnesení soud prvního stupně, tak usnesení odvolacího soudu bylo vedle zástupkyně žalobce doručeno také Ing. E.N. K doručení napadeného usnesení do vlastních rukou jmenované přitom došlo 18.12. 1996, tedy poté, co na její majetek byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21.11. 1996, sp. zn. 20 K 58/96, prohlášen konkurs. V případě, že by právní moc napadeného usnesení závisela na jeho doručení jmenované, by ovšem bylo nutno (se zřetelem k účinkům prohlášení konkursu, určeným v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) doručení ze dne 18.12. 1996 považovat za neúčinné, neboť usnesení nepřevzala správkyně konkursní podstaty nýbrž úpadkyně. Nejvyšší soud přesto dochází k závěru, že napadené rozhodnutí je v právní moci.

Jestliže soud zastaví řízení pro vadné označení žalovaného (proto, že tento nedostatek mu ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. brání v řízení pokračovat) je doručení rozhodnutí takovému “žalovanému” (nebo tomu, kdo podle soudu měl oním “žalovaným” správně být) pojmově vyloučeno. Podstata rozhodnutí totiž v takovém případě tkví právě v tom, že nedostatečná identifikace žalovaného subjektu soudu znemožňuje s ním jako s účastníkem řízení jednat (tedy mu i se závaznými účinky doručovat soudní písemnosti).

Právní moc usnesení o zastavení řízení pro nedostatečné označení žalovaného (eventuelně právní moc usnesení odvolacího soudu, toto rozhodnutí potvrzujícího), proto závisí výlučně na jeho doručení žalobci; v posuzované věci tak napadené usnesení nabylo právní moci dne 19.12. 1996, kdy bylo doručeno zástupkyni žalobce.

Nejvyšší soud dále zkoumal podmínky přípustnosti podaného dovolání.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje ustanovení § 238a a § 239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde. Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani odstavci 1, písmenům b) až f) posledně citovaného ustanovení. Podmínky stanovené v § 239 o.s.ř. pak daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení není usnesením ve věci samé (§ 239 odst. 1 věta první o.s.ř.).

Protože podle § 238a a § 239 o.s.ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Vady vypočtené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. pod písmeny a) až f) však dovolatelem namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Žádný z případů uvedených pod písmeny a) až e) citovaného ustanovení v řízení nenastal a o případ vymezený ustanovením § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nemůže jít již proto, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, na níž nebylo důvodu cokoli měnit, po změnách jichž s účinností od 1. ledna 1996 (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 238/1995 Sb.) doznalo ustanovení § 237 písm. f) o.s.ř. (tím, že za slovo “byla” byla vložena slova “v průběhu řízení nesprávným”), je za “postup soudu v průběhu řízení” lze považovat jen činnost která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání je ovšem přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., které spojuje zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu s okolností, že byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát ve věcech pracovních.

O tom, že spor, ve kterém se žalobce domáhá nedoplatku na mzdě za měsíc leden 1996 založeného ( podle mínění žalobce) neoprávněným zkrácením platu, dále mzdy za únor 1996 a odstupného za dva měsíce, jakož i zrušení rozhodnutí žalovaného o převedení žalobce na jinou práci (viz žaloba a její doplnění), je věcí pracovní (nároky žalobce se opírají o pracovní smlouvu s žalovaným ze dne 1.1. 1995) nepochyboval ani soud prvního stupně (v odůvodnění svého usnesení výslovně uvádí, že “9.5. 1996 byl spis převeden do rejstříku “C,” vzhledem k tomu, že se jedná o věc pracovní”). Přitom ovšem, jak dokládá absence protokolu o hlasování ve spise a označení soudkyně v usnesení, okresní soud rozhodl o zastavení řízení jedinou soudkyní (samosoudkyní).

Ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. určuje, že o zastavení řízení proto, že podání nebylo opraveno nebo doplněno, rozhoduje “soud,” aniž by zákon na tomto nebo jiném místě stanovil, že ve věcech vyjmenovaných v ustanovení § 36a odst. 1 o.s.ř. může být obsah pojmu “soud” naplněn i tím, že řízení zastaví samosoudce. O zastavení řízení podle § 43 odst. 2 o.s.ř. tedy v pracovní věci v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.

Jestliže odvolací soud toto procesní pochybení soudu prvního stupně způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil, zatížil tím vadou vyplývající z ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. i své rozhodnutí, takže dovolání v posuzované věci je podle citovaného ustanovení přípustné.

Existence této vady pak způsobuje, že dovolání je nejen přípustné, nýbrž (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.) i důvodné, neboť k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř. dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud proto usnesení soudů obou stupňů, postižená vadou dle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).

Zjištěná vada pak činí předčasným (a vzhledem k jejímu dopadu též zbytečným) vyslovovat se k otázce správnosti označení žalovaného, neboť přezkum zmíněného právního závěru má smysl jen byl-li onen závěr učiněn při správném obsazení soudu.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.), přičemž ovšem přihlédne k tomu, že za součást dovolacích nákladů žalobce nelze považovat jím uhrazený (částkou 1644 Kč) soudní poplatek z dovolání. Usnesení o zastavení řízení (usnesení je potvrzující) je totiž usnesením které má jen procesní povahu (nejde o rozhodnutí ve věci samé), takže z opravného prostředku (odvolání, dovolání) proti takovému usnesení podaného, se soudní poplatek neplatí (srov. též stanovisko uveřejněné pod č. 49/1996, str. 160).

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru