Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

2 Cdon 1060/97Rozsudek NS ze dne 25.11.1997

KategorieA
Publikováno55/1998 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:1997:2.CDON.1060.97.1

přidejte vlastní popisek

Okresnísoud pro Prahu - západ rozsudkem ze dne 10. 6. 1996 zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 10 sestávajícímu ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství v prvním patře domu čp. 502 v P., nájemkyní bytu určil žalobkyni a žalobci uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů poté, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníkům vzniklo v roce 1988 k uvedenému bytu podle ustanovení § 172 odst. 1 o. z. (v tehdy platném znění) právo společného užívání, které se podle ustanovení § 871 odst. 1 o. z. změnilo ke dni 1. 1. 1992 na společný nájem bytu. Vzal za prokázané, že mezi účastníky, kteří spolu v bytě žili jako druh a družka, docházelo zejména v posledních dvou letech k vážným neshodám. Žalovaný žalobkyni opakovaně vyhrožoval likvidací, fyzicky ji napadl, opakovaně jí znemožňoval vstup do bytu, nepodílel se na úklidu bytu a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování. V důsledku obav z dalších útoků žalovaného se žalobkyně přechodně přestěhovala i se svými dětmi ke své matce. Na základě toho dospěl okresní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení práva společného nájmu bytu podle ustanovení § 702 odst. 2 o. z., neboť další společné užívání bytu účastníky není možné, přičemž příčiny tohoto stavu shledal výlučně v agresivním chování žalovaného. Přesto, že se žalobkyně snažila vzniklou situaci řešit případnou výměnou, žalovaný neprojevil v tomto směru žádnou součinnost. K určení žalobkyně nájemkyní bytu byl veden především důvody, pro které bylo zrušeno právo společného nájmu, jakož i tím, že žalobkyně bude byt užívat se svými dvěma dětmi, zatímco žalovaný žije sám a nezasloužil se o získání bytu více než žalobkyně. Dovodil, že podle ustanovení § 712 odst. 6 o. z. není žalovaný povinen byt vyklidit, dokud pro něj nebude zajištěna bytová náhrada, a že nárok žalovaného na bytovou náhradu je nutno posoudit analogicky jako nárok rozvedeného manžela pro případ zániku práva společného nájmu bytu manžely podle ustanovení § 705 odst. 1 a 2, věta druhá, o. z. Shledal, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající především v chování žalovaného k žalobkyni a její rodině, které odůvodňují, aby žalovanému bylo přiznáno právo jen na náhradní ubytování.

K odvolání žalovaného Krajskýsoudv Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 1997, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt; jinak rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud tento dovodil, že účastníkům svědčí k bytu právo společného nájmu a že v dané věci jsou splněny podmínky pro zrušení tohoto práva podle ustanovení § 702 odst. 2 o. z., když bylo prokázáno, že soužití účastníků jako druha a družky skončilo v září 1995 a dalšímu společnému užívání bytu brání vážné neshody mezi nimi. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že další nájemkyní bytu má být určena žalobkyně, když přihlédl zejména k tomu, že bude v bytě bydlet spolu se svými dvěma zletilými dětmi, zatímco žalovaný žije sám a svým chováním převážně vyvolává konflikty mezi účastníky, jakož i k tomu, že to byla převážně žalobkyně, kdo se snažil nově vzniklou situaci řešit. Ve shodě s okresním soudem dovodil, že v dané věci přísluší žalovanému právo na bytovou náhradu. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník v případě zrušení práva společného nájmu podle § 702 odst. 2 o. z. výslovně takovýto nárok neupravuje, analogicky aplikoval ustanovení § 712 odst. 3 o. z., které stanoví druhy náhrad při zrušení společného nájmu bytu manžely. Uvedené ustanovení vychází ( s výjimkou družstevních bytů, k němuž vzniklo jednomu z manželů právo nájmu před uzavřením manželství) ze zásady, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt. Proto žalovanému přiznal tuto zákonnou formu bytové náhrady, když na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování žalovanému. Odvolací soud byl veden názorem, aby při zrušení společného nájmu nastala situace stejná, jaká byla před jeho vznikem, neboť účastníci se stali společnými nájemci předmětného bytu tak, že jej získali výměnou za své dva menší byty 2+1. Přihlédl i k tomu, že žalovaný na rozdíl od žalobkyně v bytě stále bydlí a nemá jinou možnost bydlení. Uzavřel, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu nepředstavují okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by byly důvodem odepření náhradního bytu žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky odvolací soud nepřihlédl k "naprosto bezprecedentnímu" chování žalovaného a k důkazům, které v řízení předložila. Uvedla, že žalovaný byt řádně neužívá, neplatí nájemné a dopustil se vůči ní a její rodině několika trestných činů, pro které je proti němu vedeno trestní stíhání. Toto jeho chování bylo jediným důvodem, pro který musela z bytu odejít, neboť se obává o život svůj i celé své rodiny. Dovolatelka má za to, že uvedené skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, jsou okolnostmi hodnými zvláštního zřetele, pro něž by žalovanému mělo být přiznáno právo na náhradní ubytování. Odvolací soud proto pochybil, když dospěl k závěru, že takovéto okolnosti zde nejsou dány, a rozhodl, že žalovaný má právo na náhradní byt. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyššísoud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že směřuje proti výroku rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, a shledal dovolání důvodným. Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Zodůvodnění:

Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. ) byly uplatněny dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. jde v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

O případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jde mimo jiné tehdy, jestliže soud subsumující souhrn všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování (skutkové zjištění) pod určitou právní normu, vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo stanovené dispozicí právní normy.

Občanský zákoník dává soudu v ustanovení § 702 odst. 2, věta první, o. z. oprávnění zrušit za zde stanovených podmínek právo společného nájmu bytu. Současně stanoví, že v případě zrušení tohoto práva soud určí, který (kteří) ze společných nájemců bude byt dále užívat (věta druhá citovaného ustanovení).

Nárok na bytovou náhradu toho ze společných nájemců, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven. Z koncepce zákonné úpravy nároku na bytovou náhradu obsažené v rámci institutu nájmu bytu podle § 685 a násl. o. z. - zejména v ustanovení § 712 o. z. - vyplývá, že nárok na bytovou náhradu vzniká zásadně za předpokladu zániku práva nájmu bytu. Je-li tedy povinen vyklidit byt společný nájemce bytu poté, co jeho právo nájmu bytu bylo podle § 702 odst. 2 o. z. zrušeno, je třeba při posuzování otázky, zda se tak má stát po poskytnutí bytové náhrady či nikoliv, použít při nedostatku výslovné úpravy ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší (§ 853 o. z.). Tímto ustanovením je ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. upravující právní vztahy manželů - společných nájemců bytu po rozvodu manželství, neboť právo společného nájmu bytu manžely je specifickou formou práva společného nájmu bytu a platí pro ně i obecná ustanovení o společném nájmu bytu (ustanovení § 701 a 702 odst. 1 o. z.).

Odvolací soud tedy nepochybil, když nárok žalovaného na bytovou náhradu posoudil podle ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. Podle uvedeného ustanovení je primární, zákonnou formou bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má byt vyklidit, náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Při rozhodování o této, posléze uvedené formě bytové náhrady, je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okolnostmi významnými ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě po zrušení práva společného nájmu bytu podle § 702 odst. 2 o. z. mohou být např. příčiny, pro které bylo toto právo zrušeno, chování společného nájemce, jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit (rozpor jeho chování s právními normami a dobrými mravy, resp. intenzita tohoto rozporu), včetně plnění povinností vyplývajících z nájmu bytu. Z dalších okolností to mohou být např. zásluhy tohoto nájemce na získání společného bytu, jeho rodinné, zdravotní, sociální poměry apod.

V souzené věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. odůvodňovaly přiznání bytové náhrady žalovanému ve formě náhradního ubytování. Přihlédl přitom především k okolnostem, za nichž se účastníci stali společnými nájemci bytu a dále ke skutečnosti, že žalovaný na rozdíl od žalované v bytě bydlí. Za rozhodující považoval to, aby po zrušení práva společného nájmu nastala situace stejná, jaká byla před jeho vznikem. Okolnosti, za nichž se účastníci stali společnými nájemci bytu, však nemohou být v projednávané věci rozhodujícím kritériem, nadřazeným hlediskům dalším, ale je třeba přihlédnout ke všem okolnostem daného případu. Jak se podává ze spisu, součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo zjištění, že žalobkyně se snažila o případnou výměnu společného bytu za dva byty, že konflikty mezi účastníky vyvolává svým chováním především žalovaný, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že toto chování žalovaného bylo důvodem, proč žalobkyně s dětmi z bytu odešla, jakož i zjištění, že žalovaný brání žalobkyni v užívání bytu a nezdržuje se v něm. K uvedeným skutečnostem, které byly pro rozhodnutí podstatné, a které - jak se podává ze spisu - byly v řízení tvrzeny a ohledně nichž byly provedeny (případně navrženy) důkazy, však odvolací soud při vymezení okolností podstatných pro rozhodnutí o formě bytové náhrady podle ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. nepřihlédl.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nevymezil z okruhu okolností daného případu ty, které jsou z hlediska hypotézy uvedené právní normy podstatné; uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je tedy dán. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 1, věta za středníkem, rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že jednotlivé části rozsudečného výroku ve věcech zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě jsou nedělitelné, a nemohou nabýt samostatně právní moci, bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. ), nikoliv pouze ta část výroku jeho rozhodnutí, kterou byla povinnost žalovaného k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru