Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Zp 3/2002Usnesení NS ze dne 13.12.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:11.ZP.3.2002.1

přidejte vlastní popisek

11 Zp 3/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana ve věci navrhovatele Vlády České republiky, proti odpůrci N. p., o pozastavení činnosti politické strany, takto:

Činnost politické strany N. p. -sepozastavuje.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odpůrce je povinen zaplatit státu na účet Nejvyššího soudu České republiky částku 1.000,- Kč jako soudní poplatek do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky obdržel dne 14. 3. 2002 návrh navrhovatele na pozastavení činnosti politické strany N. p. Navrhovatel odůvodnil výše uvedený návrh tím, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon\"), když nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v úplnosti vyžadované zákonem výroční finanční zprávy za rok 1999 a 2000. Výroční finanční zprávy odpůrce za uvedené období totiž neobsahovaly roční účetní výkazy a zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky. V tomto směru navrhovatel poukázal na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 30. 5. 2000, č. 1063 a ze dne 25. 5. 2001, č. 1628. Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet činnost politické strany a politická hnutí, která porušují ústavu a zákony. Proto se navrhovatel domáhal, aby Nejvyšší soud rozhodl o pozastavení činnosti odpůrce.

Odpůrce se k návrhu vyjádřil tak, že důvody uváděné v návrhu odpovídají skutečnosti, neboť došlo k vytýkanému pochybení. Poukázal na velmi malé obraty svého hospodaření s tím, že vypracování auditu je poměrně náročné. Zdůraznil, že vytýkané nedostatky budou v průběhu řízení před Nejvyšším soudem odstraněny a nebudou se již více opakovat. V závěru navrhl, aby činnost politické strany N. p. nebyla pozastavena, a tedy aby návrh vlády byl zamítnut.

Navrhovatel v podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 11. 2002 sdělil, že setrvává na podaném návrhu, neboť výroční finanční zprávy odpůrce za roky uvedené v návrhu i nadále neobsahují všechny zákonem stanovené náležitosti.

Nejvyšší soud na základě provedeného dokazování a zhodnocení jeho výsledků dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze ze dne 30. 5. 2000, č. 1063, odpůrce nepředložil v zákonné lhůtě výroční finanční zprávu za rok 1999 v úplnosti stanovené zákonem, když odpůrcem předložené oznámení nesplňovalo žádnou podmínku zákona na obsahové náležitosti výroční finanční zprávy. Stejná skutečnost vyplývá i z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 25. 5. 2001, č. 1628, pokud jde o předložení výroční finanční zprávy odpůrce za rok 2000.

Pro úplnost lze dodat, že rovněž z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 49. schůze ze dne 3. 5. 2002, č. 2299, se podává, že odpůrce v úplnosti vyžadované zákonem nepředložil ani výroční finanční zprávu za rok 2001.

Uvedené skutečnosti, týkající se nepředložení úplných výročních finančních zpráv odpůrcem (a to ani dodatečně) za léta 1999, 2000 a 2001, byly poté potvrzeny i zprávou rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny ze dne 21. 11. 2002, č. j. RV/579/2002. Ostatně odpůrce ve svém vyjádření k návrhu tuto skutečnost ani nečiní nijak spornou.

V průběhu řízení odpůrce předložil Nejvyššímu soudu Zprávy auditora o auditu roční účetní závěrky a zprávy o finančním hospodaření strany N. p. za rok 1999, 2000 a 2001. Z předložených materiálů vyplývá, že auditor ohledně roku 1999 a 2000 učinil vždy shodně závěr, že „účetnictví strany N. p. je vedeno v podstatných souvislostech průkazným způsobem, úplně a správně…“ a že „účetní závěrka …byla sestavena v souladu s platnými zákony…“. a „podává věrný a poctivý obraz o stavu majetku, závazků, vlastního kapitálu a výsledku hospodaření strany, avšak s výhradami…“. Tyto výhrady auditora jsou pak ve zprávě blíže rozvedeny a v podstatě spočívají v tom, že za rok 1999 nebyl doložen příjmový doklad ohledně členských příspěvků a doklad o výdajích za tiskoviny. V roce 2000 pak nedostatek spočíval v tom, že opět nebyl doložen doklad o příjmu za členské příspěvky a výdajový doklad o provedení služeb.

K objasnění povahy a charakteru výše uvedených nedostatků doplnil Nejvyšší soud dokazování výslechem svědka Ing. L. T., CSc. (auditora). Z obsahu jeho výpovědi zjistil, že ve výše uvedeném období odpůrce nevykazoval příliš mnoho finančních obratů. Zjištěné nedostatky spočívaly v absenci dvou interních účetních dokladů a dvou dokladů směřujících navenek, tj. dvou faktur za provedené práce a služby. Konkrétně se jednalo o to, že v pokladním deníku za rok 1999 a 2000 byl vykázán příjem za členské příspěvky ve výši 24.000,-Kč, resp. 54.400,-Kč, avšak nebyly vystaveny příslušné příjmové doklady ohledně těchto příjmů. Stejně tak ve výdajích strany za rok 1999 byla vykázána částka 21.500,-Kč za tiskoviny, ale nebyla doložena fakturou dodavatele. Obdobně pak za rok 2000 nebyla doložena faktura za inzerci ve výši 12.200,-Kč. Tyto nedostatky jsou odstranitelné opatřením duplikátů příslušných účetních dokladů. Zjištěné závady pak bránily tomu, aby auditor mohl učinit výrok „bez závad“.

Podle § 4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.

Podle § 18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení. Přitom z ustanovení § 18 odst. 1 písm. b) zákona vyplývá povinnost politické strany předložit jako součást výroční finanční zprávy též zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky, s výrokem bez závad.

Podle § 14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až § 5, § 6 odst. 5 a § 17 až § 19 zákona, nebo se stanovami.

Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se přitom řídí ustanovením § 200i o. s. ř., tzn. že Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, než které byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud po provedeném dokazování nemohl dospět k jinému závěru než, že v posuzované věci setrvává stav, kdy odpůrce skutečně dosud nesplnil v patřičné podobě zákonem uložené povinnosti. Odpůrce totiž opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tj. Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu za léta 1999 a 2000, a to v úplnosti vyžadované zákonem (neučinil tak ani v době rozhodování Nejvyššího soudu v rámci tohoto řízení - srov. § 154 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.). Jím předložené výroční finanční zprávy za tato období neobsahovaly zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem auditora o tom, že finanční hospodaření strany je bez závad. Naopak, bylo zjištěno, že nebyly doloženy výše zmiňované účetní doklady. Podstatné přitom je, že se jedná o účetní doklady týkající se rozhodující části finančních obratů odpůrce. Příjmová část hospodaření odpůrce se prakticky skládá toliko z příjmu z členských příspěvků, které nebyly za rok 1999 a 2000 doloženy příjmovými doklady. Výdajová část pak v podstatě spočívala v uhrazení výdajů za inzerci a tiskoviny, které jsou taktéž nedoloženy fakturami ze strany dodavatelů. Z provedeného dokazování pak vyplývá i to, že odstranění těchto závad je možné, že lze dodatečně opatřit duplikáty příslušných účetních dokladů.

Lze tak uzavřít, že odpůrce nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v § 18 odst. 1 zákona, přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti strany či hnutí.

Podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona závěr, že za situace, kdy politická strana nebo politické hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi, a když se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona opodstatňuje pozastavení činnosti strany nebo hnutí. Nejvyšší soud se přitom opíral i o nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl US 26/94, podle kterého je možno opakované porušování zákona v ustanovení § 18 odst. 1 považovat za důvod pro pozastavení činnosti hnutí. Opakované porušování uvedených povinností stanovených zákonem je totiž podle závěrů Ústavního soudu protiprávním jednáním ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona, které je určeno na ochranu demokratických základů státu.

Proto Nejvyšší soud rozhodl na podkladě návrhu oprávněného subjektu o pozastavení činnosti politické strany N. p., a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 18 odst. 1 zákona.

Pro úplnost lze dodat, že při pozastavení činnosti mohou strana a hnutí činit pouze takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho roku (§ 14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke sjednání nápravy, může dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí. Je tedy na odpůrci, aby ve výše uvedené době opatřil dosud chybějící účetní doklady a předložil je auditorovi k posouzení, zda skutečně došlo k odstranění těch nedostatků, které předtím bránily výroku auditu bez závad ve smyslu požadavku § 18 odst. 1 písm. b) zákona. Dojde-li ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany z důvodů uvedených v § 18 odst. 1 zákona, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem (§ 14 odst. 3 zákona).

Navrhovatel měl sice v řízení ve věci úspěch, avšak je zřejmé, že mu žádné náklady nevznikly. Proto Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení podaného navrhovatelem, který je od soudního poplatku osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se opírá o ustanovení § 2 odst. 3 větu první a § 7 odst. 1 tohoto zákona a o položku 2 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou tohoto zákona. Soudní poplatek přitom činí částku 1000 Kč, a proto bylo rozhodnuto o povinnosti odpůrce zaplatit na soudním poplatku tuto částku na účet Nejvyššího soudu České republiky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. prosince 2002

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru