Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Zp 22/99Usnesení NS ze dne 25.09.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:11.ZP.22.99.1

přidejte vlastní popisek

11 Zp 22/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. září 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana ve věci navrhovatele Vlády České republiky, proti odpůrci S. z., o pozastavení činnosti politické strany, takto:

Návrh Vlády České republiky na pozastavení činnosti politické strany - S. z. sezamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Navrhovatel - Vláda České republiky se u Nejvyššího soudu České republiky podaným návrhem domáhal rozhodnutí o pozastavení činnosti odpůrce, politické strany - S. z., a to z toho důvodu, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon“), když nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávy za roky 1996 a 1997 v zákonem požadovaném rozsahu, resp. za rok 1997 ji nepředložil vůbec. V tomto směru navrhovatel poukázal na příslušná usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (ze dne 11. 6. 1997, a ze dne 22. 5. 1998). Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet činnost politické strany a politická hnutí, které porušují Ústavu a zákony.

Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu poukázal na těžkosti malých politických stran s plněním zákonných povinností v oblasti účetnictví a zpracování příslušných finančních zpráv. Zdůraznil, že skutečně došlo k jisté časové prodlevě v odevzdávání příslušných zpráv, ovšem dodatečně byly tyto zprávy předloženy, což doložil připojením jejich opisů. V závěru pak odpůrce navrhl, aby Nejvyšší soud návrh Vlády České republiky zamítl.

Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 11. 6. 1997, odpůrce, tj. S. z., nepředložil vůbec v zákonné lhůtě výroční finanční zprávu za rok 1996 /viz str. 2, bod a) tohoto usnesení/. Z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 22. 5. 1998, pokud jde o předložení výroční finanční zprávy odpůrce za rok 1997, vyplývá, že odpůrcem předložená zpráva je neúplná, neboť neobsahuje audit a přehled darů a dárců (viz str. 2, bod 51). V tomto směru lze pro úplnost poznamenat, že v podaném návrhu jsou evidentně zaměněny údaje o splnění, resp. nesplnění povinnosti odpůrce za rok 1996 a rok 1997.

V usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 20. 5. 1999, se podává, že S. z. v zákonné lhůtě nepředložila výroční finanční zprávu za rok 1998 (viz str. 3, bod II.c).

Z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 30. 5. 2000, se podává, že odpůrce předložil výroční finanční zprávu za rok 1999 v zákonem požadované podobě (bod I.b - 18).

Nakonec v usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 25. 5. 2001, se uvádí, že odpůrce výroční finanční zprávu za rok 2000 předložil dne 2. 4. 2001, ovšem neúplnou či neodpovídající zákonu (viz bod II.a - 18).

Odpůrce v průběhu řízení před Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) předložil opisy výročních finančních zpráv zaslaných příslušnému orgánu Poslanecké sněmovny, a to za rok 1996, 1997, 1998 a 2000.

Z opisu výroční finanční zprávy odpůrce za rok 1996 je patrno, že ji Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky předložil dne 5. 5. 1997, a to bez zprávy auditora.

Výroční finanční zprávu za rok 1997 odpůrce doplnil dne 5. 6. 1998 zprávou auditora se závěry, že „..údaje v řádné účetní uzávěrce v zásadě odrážejí reálný stav majetku a závazků, vlastního jmění, finanční situaci a výsledek hospodaření a účetnictví je vedeno úplně, správně a průkazným způsobem“.

Obdobné skutečnosti se podávají z výroční finanční zprávy za rok 1998, kterou odpůrce předložil dne 18. 5. 1999. Rovněž tak výroční finanční zpráva za rok 2000, předložená dne 2. 4. 2001, je opatřena zprávou auditora ověřující správnost účetní uzávěrky ohledně majetkových poměrů a hospodaření odpůrce.

Podle § 4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.

Podle § 18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení.

Podle § 14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až § 5, § 6 odst. 5 a § 17 až § 19 zákona, nebo se stanovami.

Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se přitom řídí ustanovením § 200i o. s. ř., tzn. že Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, než které byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud návrh projednal a shledal, že v něm uvedené skutečnosti jsou správné, neboť jak z údajů v něm obsažených a zpráv vyžádaných Nejvyšším soudem, tak i z vyjádření stran bylo zjištěno, že odpůrce skutečně ve stanovených lhůtách nesplnil zákonem uložené povinnosti. Na základě důkazů provedených v tomto řízení je zřejmé, že v návrhu uvedené výroční finanční zprávy odpůrce za roky 1996 a 1997 nebyly v zákonné lhůtě doručeny Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v rozsahu odpovídajícímu zákonu. Chyběly především zprávy auditora o ověření roční účetní uzávěrky a ohledně roku 1996 tento stav nebyl do současné doby napraven.

Odpůrce tedy nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v § 18 odst. 1 zákona, přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti hnutí.

Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomuto návrhu Vlády České republiky není možno vyhovět a činnost odpůrce jako politické strany pozastavit. Nejvyšší soud se přitom opíral zejména o právní názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl ÚS 26/94. Plénum Ústavního soudu v citovaném nálezu vyjádřilo tento zásadní závěr:

„Nelze připustit, aby z důvodu nesrovnalostí a závad ve výroční finanční zprávě politické strany mohl být dán podnět směřující k pozastavení činnosti nebo rozpuštění strany. Závady ve výroční finanční zprávě nelze kvalifikovat ani jako porušení principů čl. 5 a čl. 9 Ústavy, ani jako splnění podkladů pro nepřípustnost činnosti politických stran podle § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Všechny uvedené předpoklady se týkají závažného deficitu principiální povahy ve sféře demokratických náležitostí. K tomu směřuje i § 4 písm. a) - porušování Ústavy a zákonů. Také toto ustanovení postihuje činnost, která se týká demokratických základů státu. Proto také je nepřípustná činnost stran, které nejen pouze porušily (některý) zákon, ale těch, které porušují zákony. V této formulaci je vyjádřen prvek trvalosti perpetuálního chování politické strany, která právě tímto opakovaným porušováním zákonů chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.“

Z tohoto právního závěru lze především dovodit, že důvodem pozastavení činnosti strany může být, pokud jde o nesrovnalosti a závady v předložené výroční finanční zprávě, tedy porušování zákona v ustanovení § 18 odst. 1, jen opakované jednání či opomenutí, a to navíc závažnější povahy.

Jestliže na základě dokazování provedeného před Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že odpůrce v průběhu řízení (ke dni rozhodnutí) dodatečně předložil výroční finanční zprávy obsahující v podstatě zákonem požadované náležitosti (kromě výroční finanční zprávy za rok 1996, jež neobsahuje audit), pak zde není věcného důvodu k pozastavení jeho činnosti. Tento závěr je tedy namístě při zjištění, že odpůrce učinil kroky k odstranění závadného stavu, a to i k období následující po době vymezené podaným návrhem (za rok 1999 předložil výroční finanční zprávu bez vad, a dodatečně opatřil audit též k výročním finančním zprávám za rok 1998 a 2000). Za této situace nelze přesvědčivě učinit závěr o tom, že v případě S. z. se jedná o politický subjekt, který opakovaným porušováním zákonů se chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu. Nejvyšší soud má zato, že odpůrce výše popsaným jednáním prokázal, že nadále nehodlá v porušování svých zákonných povinností pokračovat, ale že naopak jím chce dostát. Proto podle názoru Nejvyššího soudu v současné době nelze dovodit, a to i z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v již citovaném nálezu Ústavního soudu, že jsou splněny podmínky pro pozastavení činnosti odpůrce jako politické strany.

Nejvyšší soud bral přitom v úvahu též účel, který institut pozastavení činnosti politické strany nebo hnutí má; totiž vytvořit právní rámec pro nápravu vadného stavu, popř. pro vytvoření podkladu pro podání návrhu na rozpuštění strany. Při pozastavení činnosti totiž mohou strana a hnutí činit pouze takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho roku (§ 14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke sjednání nápravy, může dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí. Dojde-li ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany z důvodů uvedených v § 18 odst. 1 zákona, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem (§ 14 odst. 3 zákona). Nejvyšší soud si je vědom, že odpůrce dosud zcela nesplnil svou zákonnou povinnost, zejména ohledně výroční finanční zprávy za rok 1996. Pozastavení činnosti strany jen k tomu, aby byl napraven tento stav, by bylo podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k chování odpůrce v dalších letech jen formálním opatřením. Navíc nelze pominout, že z ověřených výročních finančních zpráv odpůrce vyplývá, že jeho hospodaření je v zásadních směrech v souladu se zákonem. Zprávy auditora za roky 1997 až 2000 nezjišťují žádné podstatnější nedostatky, a ani v řízení před Nejvyšším soudem nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly nesprávnému hospodaření odpůrce. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se návrh na pozastavení činnosti odpůrce zamítá.

Odpůrce měl sice v řízení ve věci úspěch, Nejvyšší soud však náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vycházel přitom ze skutečnosti, že odpůrce porušil své povinnosti a vyvolal tak svým jednáním podání návrhu, ke kterému je navrhovatel ze zákona za takové situace povinen. Jsou zde proto důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující postup podle § 150 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2001

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru