Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 26/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaNahrazení vazby slibem
Vazba předstižná
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.26.2020.1
Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

§ 67 písm. c) tr. ř.

§ 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 72 odst. 1, 4 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 26/2020-1170

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 stížnost obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 2 To 92/2020, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného J. K. zamítá.

Odůvodnění:

1. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2020 usnesením sp. zn. 2 To 92/2020 tak, že se obviněný J. K. podle § 72 odst. 1, 4 tr. řádu ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu trvá i nadále. Současně vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obviněného nabídnutý dne 29. 10. 2020 v náhradu jeho vazby.

2. Toto usnesení vrchního soudu napadl obviněný J. K. stížností podanou bezprostředně po vyhlášení rozhodnutí ústně do protokolu dne 29. 10. 2020, jíž následně písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. V rámci odůvodnění svého řádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že vrchním soudem nebyla dostatečným způsobem zvážena možnost nahrazení vazby jiným opatřením, zejména jím nabídnutým písemným slibem či podrobením se dohledu probačního úředníka, včetně jím stanovených omezení. Obviněný v této souvislosti uvedl, že žije řádným životem, přičemž v případě propuštění z vazby znovu nastoupí do zaměstnání v TPCA v Kolíně, kde bez jakýchkoli problémů pracoval i před svým vzetím do vazby, když má zajištěno i řádné bydlení, a to u matky svého syna v XY. Současně je ochoten se podrobit též monitorování svého pohybu v rámci elektronického sledování. V této souvislosti připomněl, že v důsledku vazby nemá možnost se vídat se svými dětmi, každý měsíc mu výrazně narůstají dluhy, přičemž jeho psychické problémy se odrážejí i na jeho zdraví.

3. Obviněný současně namítl, že při projednání této trestní věci před soudem prvního stupně nebyla dostatečným způsobem vzata v úvahu jeho obhajoba a nebyla tak provedena řada jím navrhovaných důkazů. V této souvislosti poukázal na závěry odvolacího soudu, který mu dal částečně za pravdu, když uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně bude třeba provést další důkazy, zejména další svědecké výpovědi, tzn. že prováděné dokazování bylo neúplné. Odvolacím soudem citovaný znalecký posudek pak dle obviněného sice popisuje jeho heterosexuální nevyhraněnost, na druhé straně však obsahuje závěr o tom, že je schopen ovládat své jednání, a to i v případě, kdy by byla připuštěna možnost, že jej mohou vzrušovat dospívající dívky. Pod sankcí toho, jakým trestem je v dané trestní věci ohrožen, je dle obviněného nepravděpodobné, že by se měl po výkonu vazby, která trvá již déle než jeden rok, něčeho podobného dopouštět, neboť na svobodě se chce zaměřit pouze na to, jakým způsobem bude schopen prokázat svoji nevinu, přičemž právě pobyt na svobodě mu umožní snáze vyhledávat potřebné důkazy.

4. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 2 To 92/2020, a následně sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný propouští z vazby na svobodu.

5. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu obviněným J. K. podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 2 To 92/2020, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.

6. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého spisového materiálu konstatovat, že v trestní věci obviněného byla ve vztahu k jeho osobě dodržena jak zákonná ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby.

7. Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, č. j. 7 T 20/2020-1001, uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a dále přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto i o nároku nezletilé poškozené AAAAA(pseudonym) na náhradu nemajetkové újmy, jež byla s tímto svým nárokem podle § 229 odst. 1 tr. řádu zcela odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal jak obviněný prostřednictvím svého obhájce, tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného do výroků o vině i o trestu, jakož i nezletilá poškozená prostřednictvím svého zmocněnce odvolání, o kterých bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto usnesením ze dne 29. 10. 2020, č. j. 2 To 92/2020-1147, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla daná věc tomuto soudu vrácena k novému rozhodnutí. Podle citovaného rozhodnutí odvolacího soudu nebyly v řízení vedeném před soudem prvního stupně odstraněny některé rozpory panující mezi jednotlivými důkazy, přičemž krajský soud nevyčerpal všechny možnosti stran doplnění dokazování, když měl provést některé z navržených důkazů (zejména doplňující výslech nezletilé poškozené k probíhající komunikaci s obviněným, jakož i k případné změně svého vztahu k jeho osobě, dále výslech babičky poškozené a opětovný výslech znalkyně k obsahu doplňující výpovědi poškozené), které naopak zamítl, ačkoli dané doplnění může mít podstatný vliv mimo jiné i na otázku posouzení právní kvalifikace jednání obviněného popsaného pod bodem 2), jež bylo v rámci zrušeného odsuzujícího rozsudku krajského soudu kvalifikováno jako přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

8. Vyjma stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 2 To 92/2020-1143, bylo o vazbě obviněného v dané trestní věci naposledy pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, č. j. 7 T 20/2020-997, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, č. j. 2 To 68/2020-1023, jímž bylo podle § 72 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě s tím, že důvody uvedené v § 67 písm. c) tr. řádu trvají i nadále.

9. Ve vztahu k existenci vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu Vrchní soud v Praze v rámci napadeného usnesení poukázal především na charakter trestné činnosti, pro níž je obviněný stíhán, jakož i jeho dosavadní trestní minulost. V této souvislosti dle vrchního soudu nelze pominout zejména skutečnost, že obviněný byl za obdobnou trestnou činnost již opakovaně soudně trestán, byť v jednom případě se již osvědčil, nicméně i toto odsouzení svědčí o určitém charakteru jeho osobnosti. Současně zohlednil i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie prezentované závěry, dle kterých bude-li prokázáno, že se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil, lze toto vysvětlit jeho heterosexuální nevyhraněností. Výše uvedené skutečnosti tak podle vrchního soudu zcela nepochybně odůvodňují obavu, že by se obviněný, který se měl v nyní projednávané věci stíhané trestné činnosti dopustit i přes to, že byl za obdobnou trestnou činnost dne 3. 6. 2011 podmíněně propuštěn z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, v případě svého propuštění na svobodu mohl chovat způsobem, který předpokládá ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu.

10. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody vedoucí k rozhodnutí o ponechání obviněného J. K. ve vazbě s tím, že na straně jeho osoby i nadále trvají důvody vazby předstižné, tento soud přesvědčivě a logicky správně vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. řádu. Za tohoto stavu tak nelze prezentovaným závěrům Vrchního soudu v Praze ničeho relevantně vytknout.

11. Ve vztahu k důvodům vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. řádu obecně platí, že tyto důvody jsou naplněny tehdy, pokud je u obviněného dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, eventuálně že vykoná trestný čin, kterým hrozil. V této souvislosti Nejvyšší soud akcentuje skutečnost, že obviněný napadl výrok usnesení vrchního soudu, jenž se vztahuje k tomuto vazebnímu důvodu, s ohledem na tvrzení, že vrchním soudem nebyla dostatečným způsobem zvážena jednak možnost nahrazení vazby jiným alternativním opatřením (zejména jím nabídnutým písemným slibem či dohledem probačního úředníka, ačkoli má v případě svého propuštění na svobodu zajištěnu možnost řádného zaměstnání i bydlení, přičemž jeho psychické problémy spojené s výkonem vazby se odrážejí i na jeho zdraví), ani dosavadní délka trvání vazby, jež pro něho představuje dostatečné ponaučení, aby se po svém propuštění na svobodu vyhnul jakémukoli páchání trestné činnosti a soustředil se toliko na vyhledávání důkazů prokazujících jeho nevinu.

12. Nejvyšší soud předně akcentuje skutečnost, že obviněný J. K. je i nadále, tedy i přes rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl na podkladě podaných odvolání v celém rozsahu zrušen původní odsuzující rozsudek nalézacího soudu a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí, důvodně trestně stíhán pro dva úmyslné trestné činy, jichž se měl dopouštět po delší časové období na osobě sobě blízké, na jejíž výchově se spolupodílel (konkrétně na nezletilé dceři své tehdejší manželky, kterou měl dlouhodobě - po dobu více než dvou let – za použití výhrůžek zabitím i přes jí kladený odpor opakovaně nutit k pohlavnímu styku), a to přes skutečnost, že byl v minulosti za obdobnou trestnou činnost již pravomocně odsouzen a potrestán, pročež je zcela důvodný závěr odvolacího soudu, že by obviněný mohl v případě svého propouštění z vazby na svobodu v trestné činnosti téhož charakteru pokračovat.

13. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie (zpracovaného MUDr. Ladislavem Procházkou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D), dle kterých je jedním z rysů osobnosti obviněného zvýšená iritabilita (tzn. zvýšená dráždivost a nedůtklivost), podezřívavost a nepřímá agrese, jeho osobnost je hodnocena jako pasivně agresivní, disociální, se sníženým sebenáhledem a potlačovanými agresivními rysy. Byť obviněný dle znalců netrpí sexuální deviací (poruchou sexuální preference) a není pedofilně orientovaný ani preferenčně orientovaný na dospívající dívky, je heterosexuálně nevyhraněný, tzn. že je schopen dosáhnout sexuálního vzrušení jak s dospělými ženami, tak i s dospívajícími dívkami. Za tohoto stavu je tak dle závěrů citovaného znaleckého posudku prognóza resocializace obviněného hodnocena jako mírně zhoršená až zhoršená, a to mimo jiné i s přihlédnutím k jeho kriminální anamnéze a plnému popírání viny jak v nyní posuzované věci, tak v případě jeho předchozích pravomocných odsouzení.

14. Osobnostní charakteristika obviněného přitom představuje pouze jeden z řady faktorů, které vrchní soud v této souvislosti hodnotil. Za podstatné je dle Nejvyššího soudu třeba považovat rovněž zjištění, že obviněný byl v době rozhodování vrchního soudu trestně stíhán pro dva úmyslné trestné činy sexuálního charakteru, kterých se měl v případě znásilnění dopouštět po delší časové období (cca po dobu více než dvou let), a to vůči nezletilé dceři své tehdejší manželky, s níž žil ve společné domácnosti a na jejíž výchově se podílel, přičemž sám v průběhu celého trestního řízení ve vztahu k jednání, které je mu obžalobou kladeno za vinu, doposud neprojevil jakoukoli sebereflexi, ani její náznak. Sebereflexi je přitom třeba považovat za zásadní předpoklad úspěšného procesu resocializace osoby obviněného. Ten nejen že nepřipouští, že by se v rámci svého jednání dopustil čehokoli závadového, nýbrž neguje spáchání jakéhokoli protiprávního jednání i v minulosti, tedy ve vztahu ke skutkům, za které byl již dříve pravomocně odsouzen, což jednoznačně posiluje důvodnost závěru vrchního soudu ohledně detekce zvýšeného rizika opakování delikventního chování, pro které je obviněný v nyní posuzované věci trestně stíhán.

15. Reálná obava z možného opakování obdobné trestné činnosti je přitom posilována mimo jiné i trestní minulostí obviněného, jak ostatně správně poukázal i vrchní soud v napadeném usnesení, neboť z obsahu předloženého spisového materiálu jasně plyne, že obviněný J. K. byl v minulosti, dokonce opakovaně, odsouzen pro trestnou činnost obdobného charakteru, a to nejprve rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 3 T 60/2006, jímž byl uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zákona a soulož mezi příbuznými podle § 245 tr. zákona, jichž se dopustil ke škodě své nezletilé sestry BBBBB(pseudonym), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let, ve které se dne 30. 11. 2011 osvědčil, tzn. že v případě tohoto odsouzení se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen. Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 3 T 113/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 12 To 457/2009, pravomocně uznán vinným trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákona, soulož mezi příbuznými podle § 245 tr. zákona a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákona, jichž se dopustil ke škodě své nezletilé sestry CCCCC(pseudonym), za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 40 Pp 148/2011, se stanovením zkušební doby v trvání tří let, v rámci které se dne 22. 8. 2014 osvědčil. Byť v případě prvního z obou výše citovaných odsuzujících rozsudků Okresního soudu v Kolíně již nastaly účinky zahlazení odsouzení, tzn. že se na osobu obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen (na rozdíl od odsouzení druhého, které doposud zahlazeno nebylo), lze ve shodě se závěry vrchního soudu konstatovat, že u osoby obviněného jsou v obecné rovině patrné jasné sklony k nerespektování právních norem a páchání trestné činnosti obdobného charakteru.

16. Opřel-li tedy vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení své úvahy o existenci důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu mimo jiné o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie zpracovaného dne 7. 2. 2020 k posouzení duševního stavu a osobnostní struktury obviněného, v kombinaci s dosavadní trestní minulostí obviněného, který již byl pro jednání obdobného charakteru (jehož se dopouštěl ke škodě svých dvou nezletilých sester) opakovaně odsouzen, byť v jednom případě došlo k zahlazení odsouzení, nelze těmto závěrům ničeho vytknout, neboť zcela odpovídají výsledkům provedeného dokazování, včetně znaleckého zkoumání duševního stavu osoby stěžovatele. Uvedené závěry vrchního soudu přitom prezentují výsledky komplexního psychiatrického vyšetření obviněného, přičemž reagují na celkovou osobnostní charakteristiku posuzované osoby, tedy nejen na její stav k okamžiku rozhodování o dalším trvání vazby. V kontextu citovaných zjištění obou výše jmenovaných znalců tak vrchní soud dospěl ke zcela správnému závěru, že výše uvedené skutečnosti ve svém souhrnu a kombinaci zcela nepochybně odůvodňují obavu, že by obviněný v případě svého propuštění na svobodu mohl v trestné činnosti téhož charakteru, pro kterou byl v době vydání napadeného usnesení trestně stíhán, pokračovat, respektive tuto opakovat.

17. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud uzavírá, že ke dni vydání stížností napadeného usnesení vrchního soudu byla intenzita vazebních důvodů detekovaných na straně obviněného J. K. mimořádně vysoká, pročež nebylo ani hypoteticky možné sledovaného cíle (tj. předejití dalšímu páchání trestné činnosti ze strany obviněného) dosáhnout jinými prostředky či opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. řádu. Namítá-li přitom obviněný, že se vrchní soud v rámci svého rozhodování o dalším trvání vazby náležitě nezabýval možnostmi náhrady vazby jinými vhodnými opatřeními, zejména jeho písemným slibem a dohledem probačního úředníka, ani jeho osobními poměry či dosavadní délkou již vykonané vazby, pak nelze pominout, že se jmenovaný soud touto otázkou řádně zabýval, a to zejména v bodě 10. odůvodnění napadeného usnesení, tzn. že posouzení daných skutečností z hlediska jejich případného vlivu na samotnou existenci či intenzitu důvodů vazby předstižné na straně osoby obviněného (a tedy i z hlediska posouzení otázky, zda nelze vazbu nahradit některým z alternativních opatření uvedených v § 73 a § 73a tr. řádu), řádně učinil předmětem svých úvah. S prezentovanými závěry vrchního soudu, které je třeba považovat za přesvědčivé, pravdivé a správné, odpovídající všem zjištěným okolnostem, jakož i pravidlům formální logiky, se přitom s ohledem na společenskou škodlivost, charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou je obviněný trestně stíhán, jakož i jeho osobní poměry, trestní minulost a dosavadní délku vazby, zcela ztotožnil i soud stížnostní.

18. V dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení o dalším trvání vazby či tímto rozhodnutím samotným došlo k porušení práv obviněného ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku nedostatečného vypořádání obviněným vznesených námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného rozhodnutí vrchního soudu o dalším trvání vazby. Naopak, vrchní soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními aspekty dané věci, jež odůvodňují oprávněnost dalšího trvání vazby, řádně vypořádal. V této souvislosti lze přitom zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

19. Závěrem Nejvyšší soud uzavírá, že s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je intenzita vazebních důvodů v případě obviněného J. K. mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými alternativními prostředky či opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. řádu. Pokud tedy vrchní soud dospěl k závěru, že v případě obviněného nelze podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario účelu vazby dosáhnout jejím nahrazením písemným slibem obviněného, nelze tomuto rozhodnutí ničeho vytknout, neboť plně odpovídá provedeným zjištěním v kontextu shledaného důvodu vazby předstižné.

20. V návaznosti na výše uvedené tak lze závěrem znovu konstatovat, že s prezentovanými závěry vrchního soudu, které je třeba považovat za pravdivé a správné, odpovídající všem zjištěným okolnostem, jakož i pravidlům formální logiky, se přitom s ohledem na společenskou škodlivost, povahu, charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou je obviněný trestně stíhán, jakož i jeho osobní poměry a dosavadní délku vazby, zcela ztotožnil i soud stížnostní. Za tohoto stavu tak byla stížnost obviněného J. K. Nejvyšším soudem v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru