Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 26/2019Usnesení NS ze dne 11.03.2020

HeslaPodjatost
Vyloučení soudce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.26.2019.1
Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

§ 30 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 26/2019-8017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o stížnosti L. N., narozeného XY v XY, bytem XY, a Š. N., narozené XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 97/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2017, takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost L. N. a Š. N. zamítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 97/2019, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) o návrhu obviněných ze dne 9. 12. 2019 na vyloučení soudce JUDr. Jiřího Lněničky z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 8 To 97/2019, tak, že podle § 31 odst. 1 za použití § 30 odst. 1 tr. řádu není předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci odvolání krajského státního zástupce v Ústí nad Labem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 7. 2019, č. j. 52 T 6/2017-7930.

2. Proti tomuto usnesení podali obvinění dne 13. 12. 2019 u vrchního soudu stížnost podle § 31 odst. 2 tr. řádu, ve které uplatnili následující stížnostní námitky.

3. Stěžovatelé úvodem namítají, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno jejich právo na nestranného soudce. V této souvislosti stěžovatelé připomínají judikaturu vrcholných soudů týkající se objektivní roviny nestrannosti, jejího objektivního zdání.

4. V návaznosti na to stěžovatelé uvádějí, že u předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřího Lněničky jsou dány konkrétní okolnosti objektivně vzbuzující oprávněné pochybnosti o schopnosti předsedy senátu nestranně jejich trestní věc projednat a rozhodnout. Stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení, podle kterého argumenty obviněných uvedené v námitce podjatosti jsou vedeny zcela mylným přesvědčením, že mezi soudcem a účastníky řízení vzniká jakýsi emoční vztah, který se pak přenáší i na jeho další rozhodnutí. Podle stěžovatelů totiž v nyní projednávané věci lze označit několik skutečností, které mohou svědčit o negativním poměru předsedy senátu k osobám obviněných, a které předsedou senátu tvrzenou mylnost takového přesvědčení vyvracejí.

5. Negativní poměr předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky k osobám stěžovatelů lze podle jejich názoru spatřovat mimo jiné v tom, že JUDr. Jiří Lněnička vystupoval jako předseda senátu odvolacího soudu v trestní věci syna obviněných L. N., narozeného XY. V rámci této trestní věci předseda senátu zaujal negativní postoj vůči synovi obviněných, když se v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 8 To 68/2018, vyjádřil k otázce viny L. N. způsobem, který je (nejen) podle názoru obviněných za hranicí dodržování povinností soudce, když na straně 6 předmětného usnesení uvedl, že ve věci byl shromážděn a soudem prvního stupně proveden dostatek důkazů, které by, podle názoru odvolacího soudu, v jiné trestní věci k odsouzení obviněného spolehlivě postačovaly. Uvedením slovního spojení „v jiné věci“ podle stěžovatelů předseda senátu nepřímo naznačuje nestandardnost předmětného trestního řízení a svůj osobní negativní postoj k vývoji kauzy člena regionálně známé rodiny N., ev. rovněž možného ovlivnění vývoje této trestní věci z jejich strany. Odůvodnění citovaného usnesení, jehož autorem je právě předseda senátu, přitom podle obviněných naprosto popírá výrok tohoto rozhodnutí, kterým bylo odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zamítnuto jako nedůvodné. Z odůvodnění citovaného usnesení je přitom naprosto zřejmé, že předseda senátu odvolacího soudu má o vině syna obviněných zcela jasnou představu, neboť na straně 6 uvádí, že odvolací námitky jsou oprávněné. Obvinění dále poukazují na to, že předseda senátu při vyhlášení citovaného usnesení uvedl, že toto rozhodnutí je rozhodnutím špatným, přičemž posléze v písemném vyhotovení na straně 8 usnesení svou formulaci koriguje a uvádí, že se jedná, stejně jako v případě zrušení napadeného rozsudku, o špatné řešení. Tím podle stěžovatelů de facto odprezentoval syna obviněných jako vinného, což umocnil tvrzením, že byl shromážděn dostatek důkazů, které by za jiných okolností v jiném případě spolehlivě vedly k jeho odsouzení. Rovněž poukazují na mediální rozměr trestní věci jejich syna.

6. Stěžovatelé dále uvádějí, že k popsanému postupu předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky zaujal stanovisko i předseda Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., který předsedu senátu za jeho výroky v souvislosti s kauzou syna obviněných postihl výtkou, kterou odůvodnil mj. tím, že pokud ve správnost a spravedlivost rozhodnutí nevěří ani sám soud, který takové rozhodnutí vyhlašuje, logicky nelze důvěru ve spravedlivé rozhodnutí soudu očekávat od stran řízení či od veřejnosti jednání soudu sledující. Uvedenou větou připustil podle názoru obviněných předseda Nejvyššího soudu existenci objektivních pochybností o nestrannosti předsedy senátu.

7. Průběh všech etap odvolacího řízení syna obviněných tak podle stěžovatelů ilustruje postoj soudce JUDr. Jiřího Lněničky k osobě L. N., který lze jen stěží považovat za nezaujatý, neboť to byl právě odvolací soud v čele s JUDr. Jiřím Lněničkou, kdo opakovaně zasahoval do rozhodnutí soudu prvního stupně, a to s možným cílem dosáhnout odsouzení L. N.

8. Stěžovatelé konečně nesouhlasí ani s tvrzením předsedy senátu na straně 2 napadeného usnesení, že mediální zájem nemůže předseda senátu ovlivnit, stejně tak jako mediální a jiné aktivity osob, které mají na projednávané věci jakýkoliv zájem. Obvinění jsou toho názoru, že mediální zájem může předseda senátu do jisté míry ovlivnit v důsledku pravomoci svěřené mu ustanovením § 200 a násl. tr. řádu o vyloučení veřejnosti, ale je nutno především konstatovat skutečnost, že mediální zájem je naopak způsobilý ovlivnit předsedu senátu. Vzhledem k výrazné, a zejména mediální, aktivitě obviněného L. N., v trestní věci jeho syna nelze podle stěžovatelů odhlédnout od skutečnosti, že předseda senátu mohl zaujmout negativní postoj také vůči rodině L. N., tedy vůči obviněnému L. N., eventuálně také obviněné Š. N., a že tato aktivita stěžovatele v kauze svého syna (přítomnost na většině soudních jednání, rozhovory s novináři, aktivita při obhajobě syna) by nyní mohla jít k jeho tíži v probíhajícím odvolacím řízení. Tato skutečnost má přitom podle názoru obviněných vzhledem k výše uvedenému přímý vliv na nyní posuzovanou věc. Napadené usnesení navíc pouze prohloubilo přesvědčení obviněných o negativním poměru předsedy senátu k jejich osobám.

9. Podle názoru obviněných lze proto mít důvodně za to, že uvedené skutečnosti (zřejmý negativní vztah vůči synovi stěžovatelů a rovněž možný negativní vztah vůči obviněnému L. N.) objektivně vzbuzují pochybnosti o tom, zdali bude JUDr. Jiří Lněnička v nyní projednávané trestní věci rozhodovat nestranně a bez jakýchkoliv osobních antipatií vůči obviněným.

10. Nad rámec uvedené argumentace stěžovatelé uvádějí, že napadené usnesení se nevypořádalo se všemi skutečnostmi a argumenty přednesenými v rámci námitky podjatosti (zejména je zcela vypuštěno odůvodnění vyloučení objektivních pochybností o nestrannosti předsedy senátu) a bylo tak zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.

11. V závěrečné části své stížnosti obvinění poukazují na podle jejich názoru nestandardní procesní aktivitu předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky, která podle nich rovněž zakládá důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti.

12. První takovou aktivitou podle obviněných představuje velmi krátký časový interval, ve kterém bylo v neveřejném zasedání senátně rozhodnuto o jejich námitce podjatosti, jež byla vrchnímu soudu doručena dne 9. 12. 2019 a o které bylo rozhodnuto hned následující den, tedy 10. 12. 2019 v neveřejném zasedání konaném od 10:30 hod. Takový postup, kdy o námitce podjatosti bylo navíc rozhodnuto během 30 minut (neveřejné zasedání skončilo v 11:00 hod.), přičemž podle protokolu měly být během této doby přečteny námitky podjatosti a podstatný obsah spisu, považují stěžovatelé za mimořádně spěšný, neboť podle nich mohlo na samotné věcné projednání námitky podjatosti zbýt pouhých 10 minut. S ohledem na uvedené lze podle názoru obviněných mít za to, že napadené usnesení je materiálně výsledkem práce pouze předsedy senátu, nikoliv senátu jako celku, jak vyžaduje ustanovení § 31 odst. 1 věty druhé tr. řádu.

13. Výše popsaná nestandardní mimořádně akcelerovaná procesní aktivita předsedy senátu při rozhodování o námitce podjatosti jeho osoby je podle mínění stěžovatelů u vnějšího pozorovatele objektivně způsobilá vyvolat pochybnosti o schopnosti předsedy senátu rozhodovat v předmětné věci nestranně.

14. Další procesně nestandardní postup předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky spočíval podle stěžovatelů v tom, že poté, co bylo odvolací řízení u vrchního soudu zahájeno dne 27. 11. 2019, nařídil dne 10. 12. 2019 veřejné zasedání v této věci již na 22. 1. 2020. V důsledku toho má odvolací soud na studium spisového materiálu čítajícího bezmála 8 000 stran hlavního spisu a 10 000 stran příloh pouze cca 5 týdnů. Popsaná situace podle stěžovatelů naznačuje, že předseda senátu nemá zájem se s jejich trestní věcí podrobně seznamovat, neboť si na osoby obviněných vytvořil názor již v průběhu trestního řízení jejich syna L. N. Obvinění připomínají, že obdobným způsobem jako v případě trestní věci obviněných, se předseda senátu zachoval i v odvolacím řízení trestní věci L. N., kdy o odvolání státního zástupce rozhodl v neveřejném zasedání po sedmi pracovních dnech od doručení spisového materiálu odvolacímu soudu.

15. Přestože si jsou obvinění plně vědomi skutečnosti, že v obecné rovině platí, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu jejího rozhodování, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. října 2018, sp. zn. 11 Tvo 19/2018, ve kterém rozhodoval o stížnosti syna obviněných proti usnesení o nevyloučení senátu 8 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení), jsou stěžovatelé toho názoru, že výše popsaný nestandardní procesní postup předsedy senátu může s přihlédnutím k ostatním námitkám podjatosti a celkovému kontextu věci objektivně vzbuzovat důvodné pochybnosti o nestrannosti vedení trestního řízení z jeho strany.

16. S ohledem na výše uvedené lze proto podle názoru obviněných konstatovat, že případné nevyloučení předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 8 To 97/2019 by představovalo závažné porušení ústavních a mezinárodních lidskoprávních norem a na ně navazující judikatury Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, neboť z důvodu možného negativního poměru předsedy senátu k rodině obviněných existují objektivní pochybnosti o jeho schopnosti nestranně rozhodovat. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud podle § 31 odst. 3 tr. řádu ve spojení s § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil napadené usnesení a sám rozhodl ve věci tak, že předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička se podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení.

17. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Nejvyšší soud proto v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení vrchního soudu podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněných L. N., a Š. N. není důvodná.

18. Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k osobám ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu je pak třeba považovat poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah přátelský nebo úzký vztah nepřátelský.

19. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

20. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody, které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).

21. Vycházeje ze shora uvedených premis, jakož i z konkrétních okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno zrušit.

22. Pokud jde o stěžejní část argumentace stěžovatelů, která se týká tvrzeného poměru předsedy senátu vrchního soudu JUDr. Jiřího Lněničky k osobám obviněných, kteří jsou rodiči L. N., v jehož trestní věci JUDr. Jiří Lněnička rovněž coby předseda odvolacího senátu rozhodoval, Nejvyšší soud se s těmito stížnostními námitkami neztotožňuje z následujících důvodů.

23. Nejvyšší soud je předně toho názoru, že z vystupování JUDr. Jiřího Lněničky v trestní věci syna stěžovatelů L. N. nelze usuzovat na existenci negativního emočního vztahu vůči této osobě ani vůči osobám stěžovatelů, který ve své stížnosti zmiňují. Pokud stěžovatelé tento vztah dovozují z odůvodnění usnesení vrchního soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 8 To 68/2018, kterým bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podané v neprospěch L. N. proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2018, č. j. 9 T 12/2013-4024, popř. z ústního odůvodnění rozhodnutí předsedou odvolacího senátu, pak podle Nejvyššího soudu z tohoto odůvodnění, jakkoliv kontroverzního, neplyne, že by předseda senátu v této trestní věci vyjadřoval jakékoliv projevy sympatie či antipatie vůči tehdy obviněnému či vůči jeho rodinným příslušníkům.

24. Je sice pravdou, že v citovaném usnesení vrchního soudu se objevují pasáže, které lze považovat za nevhodné (což ostatně konstatoval i předseda Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., který za ně JUDr. Jiřímu Lněničkovi udělil výtku podle § 88a zákona o soudech a soudcích), nelze však souhlasit se stěžovateli, že by tyto vyjadřovaly osobní negativní postoj předsedy senátu vůči L. N. nebo stěžovatelům. I sami stěžovatelé ostatně v bodě 14. stížnosti uvádějí, že tyto pasáže se týkaly vývoje uvedené trestní věci. Potud lze se stěžovateli souhlasit. Výkladu, že předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička těmito výroky naznačoval možné ovlivnění vývoje trestní věci L. N. ze strany stěžovatelů coby jeho rodičů, však Nejvyšší soud nemůže přisvědčit.

25. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že předmětné výroky z usnesení vrchního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 8 To 68/2018, je podle Nejvyššího soudu třeba interpretovat toliko jako projev nespokojenosti předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky s vývojem trestní věci L. N., jehož vyústěním bylo, že byl podle svých slov nucen odvolání proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zamítnout (srov. odůvodnění na str. 8 tohoto usnesení). Kritika vrchního soudu se přitom týkala toho, jakým způsobem Krajský soud v Hradci Králové coby soud prvního stupně hodnotil důkazy v návaznosti na opakovaný zásah Nejvyššího soudu, který měla vyvolat ministryně spravedlnosti podáním stížnosti pro porušení zákona. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že trestní věc L. N. byla předmětem velkého mediálního zájmu, o čemž pojednávají i stěžovatelé. V uvedeném smyslu je tedy nutno rozumět zmínce vrchního soudu o tom, že v jiné trestní věci by provedené důkazy k odsouzení obviněného spolehlivě postačovaly. Interpretaci tohoto výroku vrchního soudu jako náznaku zapojení rodiny L. N. do ovlivnění výsledku trestního řízení, kterou stěžovatelé nabízejí, je pak nutno považovat za pouhé domněnky stěžovatelů, která pramení patrně z jejich subjektivního vnímání celého trestního stíhání jejich syna.

26. Skutečností zůstává, že soudce je povinen nepřipustit, aby průběh řízení jakkoliv ovlivnil jeho vztah vůči stranám tohoto řízení a jeho rozhodnutí. Povinností soudce pak je i odůvodnění a prezentace vydaného rozhodnutí způsobem, který nenarušuje dobrou pověst justice a její důvěru ze strany veřejnosti. Posledně uvedenému předseda senátu vrchního soudu JUDr. Jiří Lněnička způsobem, jakým odůvodnil usnesení tohoto soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 8 To 68/2018, nedostál (za což mu byla předsedou Nejvyššího soudu udělena výtka). Vzhledem k tomu, že tento vadný způsob odůvodnění a prezentace vydaného rozhodnutí se týkal výlučně vývoje předmětného řízení a nelze v něm vypozorovat žádné osobní výpady vůči tehdy obviněnému L. N., nýbrž pouze nevhodné narážky na práci Krajského soudu v Hradci Králové, Nejvyššího soudu a ministryně spravedlnosti, není možné z takového odůvodnění dovozovat žádný negativní vztah soudce vůči obviněnému a jeho rodině, který by mohl vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v jiném trestním řízení vedeném proti rodičům tehdy obviněného L. N. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s odůvodněním napadeného usnesení, zejména s pasáží obsažené v posledním odstavci první strany tohoto rozhodnutí.

27. Přisvědčit dále nelze ani argumentaci stěžovatelů týkající se objektivní roviny nestrannosti, která spočívá v tom, že nejenže nesmí existovat žádný subjektivní poměr soudce a stran, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce. Jak bylo vyloženo výše, nemohou v případě předsedy senátu vrchního soudu JUDr. Jiřího Lněničky existovat pochybnosti ohledně jeho vztahu k L. N. nebo stěžovatelům, neboť tento soudce se v usnesení senátu, jehož byl předsedou, nevhodně vyjadřoval toliko směrem k justici jako takové, resp. k práci soudů jednotlivých stupňů, popř. k postupu ministryně spravedlnosti, nikoliv však k osobě tehdy obviněného L. N. nebo osobám stěžovatelů. Objektivně nahlíženo, výroky JUDr. Jiřího Lněničky obsažené v posledním rozhodnutí v trestní věci L. N. je nutné hodnotit jako kritiku jednotlivých orgánů, které ve věci konaly.

28. Pouhá skutečnost, že JUDr. Jiří Lněnička měl vyhraněný názor na hodnocení důkazů ohledně viny L. N. v jiném trestním řízení a na činnost soudů jiných stupňů a ministryně spravedlnosti, tedy nemůže vést ke zpochybnění objektivního vnímání nestrannosti tohoto soudce při rozhodování o vině a trestu v jiném trestním řízení, ve kterém je posuzován skutek, kterého se podle obžaloby měli dopustit stěžovatelé - rodiče L. N. -, a který nemá s trestnou činností kladenou za vinu L. N. nic společného.

29. Objektivní pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky nemůže založit ani skutečnost, že trestní věc L. N. byla hojně mediálně sledována. V tomto směru se lze ztotožnit s odůvodněním napadeného usnesení, že tento mediální zájem nemohl předseda senátu ovlivnit, a to ani případným vyloučením veřejnosti. Mediální zájem o uvedenou kauzu měl totiž své kořeny ještě před konáním odvolacího řízení a výrazně se na něm podílel jak tehdy obviněný L. N., tak i jeho otec L. N., což ostatně stěžovatelé připouštějí v bodě 23. své stížnosti. Nejvyšší soud je toho názoru, že pouhé vyvolání mediálního zájmu o určitou kauzu nemůže být samo o sobě prostředkem k založení objektivních pochybností o nestrannosti určitého soudce podílejícího se na rozhodování v této trestní věci, navíc ve vztahu k rodičům obviněného, kteří jsou obvinění v jiné, nesouvisející trestní věci.

30. Poměr předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky k nyní projednávané trestní věci obviněných L. N., a Š. N. nezakládá ani namítaný nestandardní procesní postup tohoto soudce. Nejvyšší soud totiž již mnohokrát konstatoval, že postup soudce v řízení, byť by byl vadný, není sám o sobě způsobilý založit pochybnost o jeho nestrannosti, neboť k nápravě případného nesprávného procesního postupu vrchního soudu slouží vícestupňovost soudní soustavy a systém řádných a mimořádných opravných prostředků, nikoliv institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, z novější doby pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

31. Pokud stěžovatelé namítají, že senát vrchního soudu rozhodl o námitce podjatosti jeho předsedy doručené tomuto soudu dne 9. 12. 2019 podezřele rychle (v dopoledních hodinách dne 10. 12. 2019) a že napadené usnesení je tedy materiálně výsledkem práce pouze předsedy senátu, nikoliv senátu jako celku, jak to vyžaduje ustanovení § 31 odst. 1 tr. řádu, je nutno tento vývod označit za pouhou ničím nepodloženou spekulaci stěžovatelů. Je navíc nutno mít stále na paměti, že postup v řízení (nařízení neveřejného zasedání v určitém termínu totiž je pouhou otázkou formálního vedení řízení) je výlučně v kompetenci soudu, který toto řízení vede, a zásadně z něj není možné usuzovat na podjatost či nepodjatost předsedy senátu či jeho členů, a to ani tehdy, byl-li by tento postup nakonec shledán nesprávným (viz judikatura uvedená výše).

32. Se stejnou argumentací je tedy nutno odmítnout i stížnostní námitky spočívající v údajně příliš brzkém nařízení veřejného zasedání k projednání odvolání obviněných, které podle stěžovatelů svědčí o tom, že předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička nemá zájem se s věcí podrobně seznamovat, neboť si na osoby obviněných vytvořil názor již v průběhu trestního řízení L. N. To samé platí i pro poukaz stěžovatelů na rychlé vyřízení odvolání jejich syna v jeho trestní věci.

33. Vytýkaný procesní postup předsedy senátu tak nemůže, a to ani s přihlédnutím k ostatním námitkám, ničeho změnit na závěrech plynoucích ze shora uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterých jsou si ostatně vědomi i stěžovatelé a které najdou uplatnění i v nyní projednávané věci.

34. Nejvyšší soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že stěžovateli uváděné okolnosti nezakládají takové pochybnosti o nestrannosti soudce a předsedy senátu vrchního soudu JUDr. Jiřího Lněničky, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Námitku podjatosti tohoto soudce vznesenou obviněnými, která je podle názoru Nejvyššího soudu založena, ačkoliv se obvinění snaží obsáhlou argumentací prokázat opak, na ryze subjektivním přesvědčení stěžovatelů, proto Nejvyšší soud neshledal důvodnou.

35. Závěrem se nelze ztotožnit ani s názorem stěžovatelů, že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti způsobenou tím, že se senát vrchního soudu nevypořádal se všemi skutečnostmi a argumenty přednesenými v rámci námitky podjatosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je skutečně poněkud stručné, totiž podle Nejvyššího soudu lze seznat, jakými úvahami byl vrchní soud veden při posouzení námitky podjatosti a z jakých důvodů jí nevyhověl. Pouhá skutečnost, že se vrchní soud nevěnoval objektivní stránce nestrannosti, nemůže na závěru o jinak přesvědčivém a správném odůvodnění napadeného usnesení nic změnit, když navíc tento částečný nedostatek zhojil Nejvyšší soud v tomto usnesení.

36. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v situaci, kdy ani on neshledal žádné důvody pro vyloučení shora uvedeného předsedy senátu vrchního soudu z projednávání trestní věci obviněných, popřípadě jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku napadeného usnesení, nezbylo mu, než podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout stížnost obviněných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 97/2019, jako nedůvodnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru