Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 21/2020Usnesení NS ze dne 04.11.2020

HeslaNahrazení vazby probačním dohledem
Nahrazení vazby slibem
Vazba předstižná
Vazba útěková
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.21.2020.1
Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

§ 67 písm. a), c) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 21/2020-7153

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2020 stížnosti obviněných 1. R. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Olomouc, 2. T. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Olomouc, 3. R. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Olomouc, 4. J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2020, č. j. 3 To 78/2020-7121, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obviněných R. J., T. P., R. G. a J. K. zamítají.

Odůvodnění:

1. Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 7. 10. 2020 usnesením č. j. 3 To 78/2020-7121 tak, že podle § 72 odst. 1, odst. 3 odst. 4 tr. řádu se obvinění R. J., T. P., R. G. a J. K. ponechávají ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Současně vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obviněného J. jako náhradu za další trvání vazby a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nepřijal ani návrhy obviněných R. J. a T. P. na nahrazení dalšího trvání vazby dohledem probačního úředníka. Podle § 71a tr. řádu vrchní soud rovněž zamítl žádost obviněného R. J. o propuštění z vazby.

2. Toto usnesení vrchního soudu napadli všichni výše jmenovaní obvinění stížnostmi podanými prostřednictvím svých obhájců. Obvinění T. P., R. G. a J. K., kteří jsou zastoupeni stejným obhájcem, v rámci odůvodnění svých řádných opravných prostředků napadenému usnesení vytkli celou řadu vad, když v prvé řadě souhlasně namítli, že vrchním soudem prezentované stanovisko, že by v případě svého propuštění na svobodu mohli v páchání trestné činnosti pokračovat, není v příslušném spisovém materiálu nikterak důkazně podloženo, když z obsahu spisu naopak vyplývá, že orgány činné v trestním řízení již zadržely všechny osoby podílející se na vytýkaném jednání, současně došlo k zajištění veškerých komponentů potřebných pro výrobu drog, jakož i k zajištění prostor, kde k výrobě docházelo. Jmenovaní obvinění rovněž souhlasně namítají, že ze spisového materiálu taktéž jednoznačně vyplývá, že se nikdy výroby pervitinu neúčastnili. Ve spisovém materiálu současně není obsažen jediný náznak toho, že by se po svém zadržení pokusili o jakýkoli kontakt s cílem v trestné činnosti pokračovat. Z výsledků provedeného dokazování je přitom zřejmé, že obviněný P. nebyl organizátorem trestné činnosti, nebyl příjemcem částek uváděných v napadeném usnesení a ani nedisponuje jakýmkoli kontaktem na prodejce prekurzorů potřebných k výrobě pervitinu. Dle vyjádření všech tří výše jmenovaných obviněných přitom nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že by v žalovaném období předali třetí osobě jakékoli množství pervitinu. Podle obviněných G. a K. bylo naopak zdokumentováno, že se v předmětném období nestýkali s osobou spoluobviněného H., když mezi nimi nebyla zachycena ani žádná komunikace. Oba jmenovaní obvinění v daném období dle svého vyjádření s tímto spoluobviněným ukončili společné podnikání, když se nerozešli v dobrém a nadále se již nestýkali, přičemž mezi nimi došlo jen k vypořádání jejich obchodních podílů.

3. Obvinění T. P., R. G. a J. K. s odkazem na jimi obsáhle citovanou judikaturu Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva dále namítli, že ve vztahu ke konstatované existenci důvodů vazby předstižné nelze vycházet toliko z obecného odkazu na možnost páchání trestné činnosti s neustanovenými osobami, neboť z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné přiměřené zhodnocení jednotlivých aspektů, o které soud opírá své závěry o existenci daného vazebního důvodu. Všichni tři obvinění v této souvislosti souhlasně namítli, že v jejich případě není dána žádná konkrétní objektivní konstelace, jež by nasvědčovala obavě z možného pokračování či opakování trestné činnosti, neboť v souvislosti s dotčenou trestnou činností došlo mimo jiné k provedení domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a zajištění veškerých prostředků pro pěstování konopí. Současně obvinění poukázali na skutečnost, že v rámci předchozího vazebního řízení uvedli, že v případě svého propuštění na svobodu mají zajištěno bydlení, jakož i zaměstnání, popř. vzhledem k odborné kvalifikaci obviněného P. možnost uplatnění na trhu práce, pročež v daném případě není dána žádná důvodná obava, že by v trestné činnosti pokračovali či tuto opakovali, navíc za situace, kdy jsou ze strany orgánů činných v trestním řízení prováděny úkony trestního řízení.

4. Stran naplnění důvodů vazby útěkové jmenovaní obvinění souhlasně odkázali na závěry Ústavního soudu, prezentované zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 2652/16, s tím, že hrozbu vysokého trestu, jíž lze založit důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, nelze vnímat jako tzv. bianko šek, do kterého stačí vepsat odhad možného budoucího trestu za konkrétně stíhanou věc ve výši nejméně osmi let odnětí svobody a na jeho základě pak odůvodnit vzetí do vazby nebo následné ponechání ve vazbě, aniž by bylo současně přihlíženo i k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci. Podle obviněných je tak v duchu citované judikatury Ústavního soudu třeba, aby soud nejprve zvážil námitky obviněného, který má právo prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), které důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu, načež je třeba brát zřetel i na otázku plynutí času, tedy tzv. doktrínu zesílených důvodů. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu totiž nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest, neboť delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Obvinění v této souvislosti poukázali na skutečnost, že k prokázání svého úmyslu nevyhýbat se trestnímu řízení již dříve navrhli dohled probačního úředníka, přičemž obvinění G. a K. rovněž předložili svůj písemný slib, což však nebylo ze strany příslušného soudu akceptováno.

5. Pokračování vazby může být dle stěžovatelů ospravedlněno pouze tehdy, jestliže zjevně existuje opravdový veřejný zájem, který převáží nad právem na osobní svobodu. Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je nezbytnou podmínkou zákonnosti prodlužování vazby, ale po uplynutí určité doby již nepostačuje, pročež je povinností soudu stanovit, zda důvody (skutečnosti) ve věci zjištěné nadále opravňují omezení osobní svobody.

6. Opakované používání stereotypních formulací v rozhodnutích soudů o prodloužení vazby dle stěžovatelů, s odkazem na jimi citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vzbuzuje podezření, že se rozhodující orgány dostatečně nezabývaly konkrétními okolnostmi a nereagovaly na argumenty obviněných. Soudy rozhodující o vazbě sice nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněným nebo jeho obhájcem, měly by však dle stěžovatelů adekvátním způsobem reagovat na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby. Nesplnění formálních požadavků kladených na rozhodnutí o dalším trvání vazby je totiž samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo konstatováno porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když takové pochybení může dle stěžovatelů spočívat zvláště v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležité vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné. Vrchní soud přitom dle stěžovatelů nedostál své povinnosti vzít při posuzování, resp. přezkoumávání existence vazebních důvodů v úvahu i délku trvání vazby, a to s ohledem na specifika daného trestního řízení, když existenci vazby útěkové stvrdil pouhým odkazem na hrozbu vysokého trestu, aniž by se dostatečně zabýval jinými konkrétními skutečnostmi zpochybňujícími trvání daného vazebního důvodu.

7. Z výše uvedených důvodů obvinění T. P., R. G. a J. K. souhlasně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2020, č. j. 3 To 78/2020-7121, kterým bylo rozhodnuto o jejich ponechání ve vazbě, a následně sám rozhodl ve věci tak, že se obvinění propouštějí z vazby na svobodu, v případě obviněného P. za současného stanovení dohledu probačního úředníka nad jeho osobou.

8. Rovněž obviněný R. J. v odůvodnění podané stížnosti namítl, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení neuvádí jediné zjištěné jednání jeho osoby či jedinou konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala vznik či trvání důvodné obavy z naplnění vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu, pro které byl opětovně ponechán ve vazbě. Tyto obavy jsou ve vztahu k jeho osobě pouze paušálně a velmi obecně odůvodněny povahou projednávaného případu, délkou páchání trestné činnosti, vysokou mírou společenské škodlivosti a sofistikovaným způsobem provedení. Tyto soudem uváděné skutečnosti by však dle obviněného byly s to naplnit pouze požadavky tzv. dovětku ustanovení § 67 tr. řádu, jenž sám o sobě nepostačuje k naplnění či trvání některého z vazebních důvodů, ba právě naopak, když tento musí být taktéž naplněn, jsou-li zjištěny, popsány a odůvodněny jednání obviněného nebo další konkrétní skutečnosti naplňující důvodnou obavu z naplnění vazebních důvodů. Obsah stížností napadeného rozhodnutí vrchního soudu je dle stěžovatele velmi povrchní, přičemž obviněný nesouhlasí s tím, jakým způsobem je odůvodnění daného usnesení značně paušalizováno, a mezi jednotlivými obviněnými nejsou soudem de facto činěny žádné rozdíly. Odůvodnění napadeného usnesení tak dle obviněného nenaplňuje požadavky, které jsou na něj kladeny judikaturou Ústavního soudu, což vykazuje znaky svévole při rozhodování, navíc v případě tak mimořádného prostředku, jakým vazba bezesporu je. Za daného stavu tak stěžovatel považuje napadené usnesení vrchního soudu za nedostatečně odůvodněné a z toho důvodu nepřezkoumatelné a tedy nezákonné.

9. Ve vztahu k existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu stěžovatel namítl, že vrchním soudem nebyla nikterak zohledněna délka páchání trestné činnosti osobami jednotlivých obviněných, byť stěžovatel sám měl, dle skutkových zjištění nalézacího soudu, trestnou činnost páchat jeden rok, zatímco ostatní spoluobvinění více než tři roky. V případě obviněného J. nebyla rovněž zjištěna žádná konkrétní skutečnost, jež by odůvodňovala obavu soudu z jeho uprchnutí nebo skrývání se, např. jeho příprava na odcestování, snaha zajistit si falešné doklady na cestu do cizího státu, delší opuštění místa bydliště a zaměstnání, zadržení jeho osoby na útěku přes hranice apod. Současně nelze přehlédnout, že jednání stěžovatele bylo nalézacím soudem jinak právně kvalifikováno, než jednání ostatních spoluobviněných, a byl mu uložen i mírnější trest. Byť byl stěžovateli nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, nelze pominout absenci odvolání podaného státním zástupcem v jeho neprospěch, pročež již nemůže ve smyslu zásady zákazu reformationis in peius dojít k jeho zvýšení. Délka takto uloženého trestu přitom představuje samotnou hraniční hodnotu, kdy lze z pohledu Ústavního soudu považovat hrozící trest za trest vysoký. Podle obviněného současně nelze pominout skutečnost, že v době rozhodování vrchního soudu o dalším trvání vazby, již jeho vazební stíhání trvalo téměř dva roky, pročež při odečtení délky vazby, jíž je třeba do doby výkonu trestu započíst, a současně při nezměněné délce uloženého trestu, by mu zbývalo vykonat trest v délce šesti let. Tato zbývající délka trestu však dle stěžovatele již nedosahuje Ústavním soudem aprobované hranice osmi let a nemůže tak být ani naplněna obava, že by s ohledem na hrozící vysoký trest mohl uprchnout nebo se skrývat. S odkazem na blíže citovanou judikaturu Ústavního soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. ÚS 8/2002 a sp. zn. IV. ÚS 3294/2009) přitom obviněný namítl, že samotná hrozba vysokého trestu není konkrétní skutečností zakládající obavu z jednání předpokládaného ustanovením § 67 písm. a) tr. řádu, neboť vždy je třeba konkretizovat, jaký trest s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu obviněnému hrozí.

10. Ve vztahu k existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu obviněný R. J. namítl, že se vrchní soud nedůvodně opřel o jeho údajné sklony k opakovanému páchání trestné činnosti, ačkoli byl v minulosti trestán za bagatelní trestnou činnost spojenou vždy s řízením motorového vozidla, tedy za trestnou činnost nemající jakoukoliv souvislost s nyní projednávanou trestnou činností. Navíc byl za tato jednání potrestán v rozestupu deseti let, a to v roce 2004 a 2014, přičemž v obou případech mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen, načež se ve zkušební době vždy osvědčil. V daném případě tak dle stěžovatele nebyla shledána žádná konkrétní skutečnost, která poukazovala na to, že by měl trestnou činnost opakovat či v ní pokračovat, tedy která by odůvodňovala obavu z naplnění důvodů vazby předstižné. Pokud vrchní soud tvrdí, že obviněný nebyl nikde zaměstnán a projednávanou trestnou činností si měl opatřovat podstatný zdroj svých příjmů a obživy, což údajně zesiluje obavu z možného dalšího páchání trestné činnosti, pak soud dle stěžovatele zcela opomenul dva předložené přísliby zaměstnání v profesi strojníka, kterou dlouhodobě vykonával i před svým zadržením na základě pracovní smlouvy a jíž si tak byl schopen zajistit prostředky na svoji obživu, aniž by byl nucen páchat trestnou činnost.

11. V další části podané stížnosti obviněný poukázal na nutnost přihlédnout při posuzování důvodnosti dalšího trvání vazby mimo jiné i k plynutí času, kdy musí brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů, neboť trvání podezření ze spáchání daného trestného činu s hrozbou konkrétní výše trestu je sice podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, nicméně po určité době samo o sobě nepostačuje. V takovém případě musí být soudem zjištěno, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračování odnětí svobody. U osoby stěžovatele však žádné další a nové skutečnosti, které by zesilovaly důvody pro jeho ponechání ve vazbě, dle jeho mínění shledány nebyly, když za tyto skutečnosti nelze dle jeho názoru považovat jakýkoli postup (posun) v trestním řízení.

12. Obviněný J. současně namítl, že vrchní soud dané řízení zatížil nezhojitelnou procesní vadou, když nevyčerpal celý předmět řízení a nerozhodl o všech jím navrhovaných opatřeních, kterými je možno vazbu nahradit, konkrétně o nahrazení vazby elektronickým systémem umožňujícím detekci jeho pohybu. Stěžovatel se totiž neztotožňuje se závěry vrchního soudu, že se blíže nezabýval jeho prohlášením, že by souhlasil s „elektronickým náramkem“, neboť toto postrádá zákonem předpokládaný slib osoby obviněného, že při výkonu elektronické kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost. Z obsahu vyjádření obviněného bylo totiž zřejmé, že v případě shledání naplnění vazebních důvodů žádá o nahrazení vazby výkonem elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s tímto opatřením prostřednictvím elektronického systému umožňujícího detekci jeho pohybu, přičemž uvedenému slibu musí dle ustanovení § 73 odst. 4 tr. řádu předcházet poučení soudu o průběhu elektronické kontroly, kterého se však stěžovateli ze strany vrchního soudu nedostalo.

13. Z výše uvedených důvodů tak obviněný R. J. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2020, č. j. 3 To 78/2020-7121, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, zrušil.

14. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu obviněnými R. J., T. P., R. G. a J. K. podaných stížností přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2020, č. j. 3 To 78/2020-7121, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněnými podané stížnosti nejsou důvodné.

15. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého spisového materiálu konstatovat, že v trestní věci obviněných byla ve vztahu ke všem stěžovatelům dodržena jak zákonná ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby.

16. Obvinění T. P., R. G. a J. K. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2020, č. j. 30 T 6/2019-6871, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, obviněný T. P. dále přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný R. G. dále zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný R. J. pak byl citovaným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl jmenovanému obviněnému podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí části majetku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to majetkových hodnot podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný T. P. pak byl za výše uvedené jednání citovaným rozsudkem krajského soudu odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného uložení trestu propadnutí věci za podmínek § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému J. K. byl předmětným rozsudkem nalézacího soudu za výše uvedené jednání uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále za podmínek § 66 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí části majetku. Obviněnému R. G. pak byl za výše uvedené jednání citovaným rozsudkem krajského soudu uložen jednak úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (za jednání popsané pod body 1.a) – 1.b), 3., 8. a 9. výrokové části rozsudku nalézacího soudu), a dále souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 32 T 60/2018, který nabyl právní moci téhož dne (za jednání popsané pod bodem 7. výrokové části rozsudku nalézacího soudu). Současně byl jmenovanému obviněnému podle § 67 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výši 60.000 Kč, za současného povolení splátek a stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců, podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí části majetku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to majetkových hodnot podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

17. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali obvinění R. J., T. P., R. G. a J. K. prostřednictvím svých obhájců, jakož i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě mimo jiné v neprospěch obviněného G. do výroku o trestu, odvolání. O těchto řádných opravných prostředcích nebylo ke dni vyhlášení stížností napadeného usnesení Vrchním soudem v Olomouci doposud rozhodnuto, když veřejné zasedání v této trestní věci je odvolacím soudem nařízeno na termín 18. 11. 2020.

18. O vazbě obviněných R. J., T. P., R. G. a J. K. bylo v dané trestní věci naposledy pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 30 T 6/2019, který všechny čtyři jmenované obviněné i nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu, a to za současného zamítnutí žádostí jednotlivých obviněných o propuštění z vazby, nepřijetí písemného slibu učiněného jednotlivými obviněnými, jakož i probačního dohledu a záruky důvěryhodné osoby (J. J. a D. J.) nabídnuté v náhradu vazby obviněného R. J.

19. Stran existence vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že ve vztahu ke všem čtyřem obviněným o naplnění tohoto vazebního důvodu svědčí skutečnost, že se dopustili trestné činnosti s vysokou mírou společenské škodlivosti, dále sofistikovaný způsob jejího provedení, dlouhá doba jejího páchání, jakož i to, že se nejedná o osoby bezúhonné, když lze u nich pozorovat sklony k opakovanému páchání trestné činnosti, jak je zřejmé z opisu evidence rejstříku trestů. Navíc jsou všichni obvinění stíháni pro závažnou úmyslnou trestnou činnost, za kterou jim byly, byť nepravomocně, uloženy vysoké tresty odnětí svobody, jež dle vrchního soudu umocňují obavu, že by se obvinění v případě svého pobytu na svobodě snažili skrývat, případně uprchli, a tím mařili účel trestního stíhání v úmyslu oddálit následky svého trestného jednání, případně se jim vyhnout. Ve vztahu k existenci důvodu vazby předstižné podle § 67 odst. c) tr. řádu vrchní soud poukázal především na délku doby, po kterou se obvinění dotčené trestné činnosti dopouštěli, jakož i její rozsah. Pominout přitom nelze ani jejich osobní poměry, když se jedná o osoby, které se delší dobu profilovaly na drogové scéně, některé z nich opakovaně, přičemž obviněný G. byl pro obdobné jednání již v minulosti odsouzen, tzn. že předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců neměl na jeho osobu žádného výchovného dopadu. Vrchní soud zohlednil rovněž fakt, že obvinění si danou trestnou činností opatřovali podstatný zdroj svých příjmů, potažmo obživy, neboť v podstatě neměli žádné jiné řádné zaměstnání, což je další okolností zesilující obavu z možného dalšího páchání obdobné trestné činnosti v případě jejich pobytu na svobodě. Dle vrchního soudu přitom v daném případě nedošlo od posledního rozhodování o vazbě na straně žádného z obviněných k takovým změnám, které by možnost jeho propuštění z vazby na svobodu odůvodňovaly. Výše uvedené skutečnosti tak podle vrchního soudu zcela nepochybně odůvodňují obavu, že by se obvinění v případě svého propuštění na svobodu mohli chovat způsobem, který předpokládá ustanovení § 67 písm. a), c) tr. řádu, přičemž účelu vazby nelze v daném případě dosáhnout písemným slibem nabízeným obviněným J. ani dohledem probačního úředníka nad osobami obviněných J. a P. Závěrem svého rozhodnutí vrchní soud deklaroval, že se blíže meritorně nezabýval prohlášením obviněného R. J., že „souhlasí i s elektronickým náramkem“, jímž měl patrně na mysli možnost výkonu elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s nahrazením vazby některým z alternativních opatření prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu osoby obviněného, neboť prohlášení obviněného postrádá formální náležitosti vyžadované zákonem, zejména slib, že při výkonu elektronické kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost, který je však nezbytným předpokladem takovéhoto postupu.

20. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody vedoucí k ponechání obviněných R. J., T. P., R. G. a J. K. ve vazbě tento soud přesvědčivě a logicky správně vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej v této etapě trestního stíhání (tj. ve fázi odvolacího řízení) k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, byť je pojato poněkud úspornější formou, v zásadních rysech odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. řádu. Za tohoto stavu tak nelze prezentovaným závěrům Vrchního soudu v Olomouci z materiálního hlediska ničeho podstatného relevantně vytknout, vyjma místy až přílišné stručnosti a úspornosti předestřené argumentace odůvodňující jím zaujaté právní závěry, kdy by bylo na místě existenci a intenzitu vazebních důvodů, jež vrchní soud na straně jednotlivých obviněných shledal, blíže rozvést v duchu požadavku individualizace rozhodnutí tak, aby bylo např. zcela zřejmé, zda jsou soudem prezentované závěry aplikovatelné bez jakékoli modifikace na všechny čtyři stěžovatele či je na místě mezi nimi v tomto ohledu učinit jistou diferenciaci.

21. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest.

22. Nejvyšší soud předně akcentuje skutečnost, že všichni čtyři obvinění, tedy R. J., T. P., R. G. i J. K., jsou v nyní projednávané věci stíháni pro zvlášť závažné trestné činy, za které již byli krajským soudem nepravomocně odsouzeni mimo jiné k citelným nepodmíněným trestům odnětí svobody, v případě obviněného J. ve výměře osmi let, v případě obviněného P. ve výměře jedenácti let, v případě obviněného K. ve výměře dvanácti let a v případě obviněného G. ve výměře patnácti let (vedle trestu odnětí svobody ve výměře tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let). Jelikož byl tento výrok o trestu napaden odvoláním státního zástupce podaným toliko v neprospěch osoby obviněného R. G., je zřejmé, že obvinění J., P. a K. jsou v duchu zásady zákazu reformationis in peius reálně ohroženi trestem odnětí svobody nepřevyšujícím původní výměru stanovenou v nepravomocném rozsudku krajského soudu. Za tohoto stavu je tak třeba závěr vrchního soudu, že jsou všichni čtyři obvinění reálně ohroženi vysokým (citelným) trestem odnětí svobody, považovat za zcela důvodný.

23. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). Mimo to byl-li obviněnému, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází ke změně povahy omezení osobní svobody. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak plyne mimo jiné z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).

24. Za tohoto stavu tak nelze než odmítnout jako zcela nepřiléhavou argumentaci obviněného R. J., že při absenci odvolání podaného proti vyhlášenému odsuzujícímu rozsudku krajského soudu v neprospěch jeho osoby státním zástupcem (pročež v další fázi trestního řízení nemůže dojít ke zpřísnění původně mu uloženého trestu), jakož i předpokládanému zápočtu celkové délky již vykonané vazby do uloženého trestu odnětí svobody (ke kterému dochází obligatorně), nedosahuje zbývající délka trestu Ústavním soudem aprobované hranice osmi let, tzn. že se již nejedná o hrozbu vysokého trestu odůvodňující obavu z uprchnutí nebo skrývání se, ježto ve fázi odvolacího řízení jsou ustálenou judikaturou Ústavního soudu hranice trestu odnětí svobody, jež odůvodňují či značně zesilují obavu z útěku obviněného, nastaveny poněkud odlišně, než v předchozích fázích trestního stíhání, ve kterých doposud nedošlo, byť k nepravomocnému, odsouzení (tj. ve fázi vyšetřování a ve fázi nalézacího řízení).

25. V rámci námitek směřovaných proti vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) tr. řádu obvinění souhlasně brojili zejména proti nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, ze kterého není patrná existence konkrétních skutečností odůvodňujících reálnou obavu z jednání předpokládaného tímto ustanovením, vyjma hrozby vysokého trestu. Byť z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění mají pro případ svého propuštění z vazby na svobodu zajištěno nejen ubytování, ale i reálnou možnost uplatnění na trhu práce, nelze jejich případné vztahy k místu jejich bydliště či místu případně zajištěného zaměstnání, včetně jejich osobních, rodinných a sociálních poměrů považovat za pouta takové povahy, aby byla s to rozptýlit důvodnou obavu soudu z jejich možného útěku, resp. z možného vyhýbání se výkonu trestů, které jim byly, byť dosud nepravomocně, uloženy a kterými jsou při pravomocném výroku o vině reálně ohroženi.

26. K námitce obviněného R. J., že v daném případě nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu soudu z útěku či skrývání se ze strany obviněných, neboť nebylo zjištěno, že by se připravovali na odcestování, snažili se zajistit si falešné doklady na cestu do cizího státu, na delší dobu opustili místo svého bydliště nebo zaměstnání či byli zadrženi na útěku přes hranice, Nevyšší soud připomíná, že důvod vazby útěkové ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu nemusí být odůvodněn toliko obavou z útěku obviněného do cizího státu, nýbrž alternativně i obavou z možného skrývání se na neznámém místě v České republice. Za tohoto stavu jsou tak liché požadavky obviněného J. na zjištění konkrétních poznatků ohledně opatřování si falešných dokladů nezbytných pro vycestování, činění příprav na odcestování či zadržení na útěku přes hranice, a to mimo jiné i s ohledem na v současné době zjednodušené možnosti volného cestování v rámci Schengenského prostoru bez potřeby cestovních dokladů a nutnosti podrobit se hraničním kontrolám v rámci tohoto jednotného prostoru, jakož i v zásadě neomezenou mobilitu obviněných, jež není případně ztížena jinými faktory (např. jejich zhoršeným zdravotním stavem, jejich citovými nebo ekonomickými vztahy apod.). A právě prokazatelně zjištěná skutečnost v podobě nepravomocně uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody, které je třeba s ohledem na jejich výměru považovat ve vztahu k osobám jednotlivých obviněných za citelné (vysoké), představuje onu konkrétní okolnost odůvodňující faktickou obavu soudu z jejich možného skrývání se na neznámém místě za účelem vyhnutí se výkonu dané sankce, jíž jsou zcela reálně ohroženi.

27. V souvislosti s detekovanou existencí vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud po provedeném přezkumu stížnostmi napadeného rozhodnutí konstatuje, že vrchní soud své závěry neopřel o obecnou proklamaci hrozícího trestu, jíž by automaticky odvozoval toliko z horní hranice trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, pro který jsou obvinění stíháni, nýbrž v daném případě zcela správně postupoval individuálně s přihlédnutím k charakteru a povaze stíhaného trestného činu, jakož i osobním poměrům obviněných, a především s přihlédnutím ke konkrétnímu druhu a výši trestu, který byl jednotlivým obviněným již uložen, byť nepravomocným rozsudkem nalézacího soudu. Za tohoto stavu tak nelze přisvědčit námitce obviněných, že se v rozhodovací činnosti vrchního soudu při posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby nepromítla tzv. doktrína zesílených důvodů, neboť z odůvodnění stížností napadeného usnesení (zejména bodu 10.) je jednoznačně zřejmé, že riziko útěku či skrývání se ze strany obviněných vrchní soud nepoměřoval toliko optikou hrozby vysokého trestu, ale i dalšími závažnými okolnostmi, jež ve svém rozhodnutí blíže konkretizoval (tj. výše citovanou povahou a závažností spáchané trestné činnosti, délkou jejího páchání a osobními poměry obviněných, kteří se delší dobu profilovali na drogové scéně), byť souhrnně ve vztahu ke všem čtyřem obviněným a nikoli jednotlivě s akcentem na případné, mezi nimi vzájemně zjištěné odlišnosti.

28. Ve vztahu k důvodům vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu obecně platí, že tyto důvody, jež jsou zákonnou alternativou k důvodům vazby útěkové, jsou naplněny tehdy, pokud je u obviněného dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, event. že vykoná trestný čin, kterým hrozil. V této souvislosti Nejvyšší soud akcentuje skutečnost, že obvinění napadli výrok vrchního soudu, jenž se vztahuje k tomuto vazebnímu důvodu, s ohledem na údajnou absenci konkrétních okolností, jež by nasvědčovaly obavě z možného pokračování či opakování trestné činnosti, a to mimo jiné i s poukazem na již dosud provedené úkony trestního řízení, při kterých došlo k zadržení osob podílejících se na vytýkaném jednání, k zajištění veškerých komponentů potřebných pro výrobu omamných a psychotropních látek, jakož i k zajištění prostor, kde mělo k této výrobě docházet.

29. K souhlasně uplatněným námitkám obviněných Nejvyšší soud ověřil důvodnost, jakož i odůvodnění závěrů vrchního soudu o přetrvávající existenci důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu, s nimiž se po provedeném přezkumu zcela ztotožnil, byť lze přisvědčit námitce obviněných, že by dané závěry měly být v odůvodnění napadeného rozhodnutí více individualizovány s akcentem na případné odchylky mezi jednotlivými obviněnými (např. z hlediska celkové doby, po kterou se měli trestné činnosti dopouštět, míry jejich účasti na tomto jednání, resp. jejich postavení ve struktuře jimi vytvořené organizované skupiny více osob zaměřené na nelegální výrobu a distribuci omamných a psychotropních látek, jejich osobní poměry a trestní minulost apod.). Ani tento nedostatek, resp. určitá strohost a částečná paušalizace v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu stran interpretace skutečností odůvodňujících existenci obavy z možného opakování trestné činnosti, pro kterou jsou obvinění v nyní posuzované věci trestně stíháni, však nemá žádný faktický vliv na naplnění důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu, neboť z materiálního hlediska je tento vazební důvod ve vztahu ke každému z obviněných fakticky dán, což také vrchní soud v podstatných souvislostech hodnotil. Za klíčové je přitom třeba považovat zjištění, že všichni obvinění jsou trestně stíháni za závažnou trestnou činnost drogového charakteru, jíž se dopouštěli po delší dobu (konkrétně obviněný G. po dobu cca 3,5 roku, obviněný K. po dobu cca 3 let, obviněný P. po dobu cca 14 měsíců a obviněný J. po dobu cca 13 měsíců). V této souvislosti přitom nelze pominout skutečnost, že se jednalo o opakovaně vykonávané činnosti, jimž se obvinění v rámci páchání trestné činnosti v tomto rozhodném období věnovali, když obviněný G. podle skutkových zjištění nalézacího soudu (prezentovaných v odsuzujícím, byť dosud nepravomocném rozsudku) mimo jiné organizoval, koordinoval, financoval a materiálně i fakticky zabezpečoval proces výroby a prodeje pervitinu dalším osobám, dále distribuoval marihuanu dalším osobám a opatřil sazenice konopí k výrobě marihuany. Obviněný K. v rámci uvedeného období opakovaně nakupoval chemikálie a další předměty potřebné k výrobě pervitinu, na jehož další distribuci se také podílel. Obviněný P. dle skutkových zjištění nalézacího soudu v rámci dané organizované skupiny po dobu cca 14 měsíců opakovaně vyráběl pervitin a ve svém bydlišti přechovával marihuanu, zatímco obviněný J. během období cca 13 měsíců provedl úpravy na nemovitosti převzaté od obviněného G., v níž následně realizoval celkem čtyři pěstební cykly v rámci nedovolené výroby marihuany. Jak správně poukázal vrchní soud, pominout nelze ani osobní poměry obviněných, kteří jsou osobami, které se s ohledem na výše uvedené dlouhodobě profilovaly na drogové scéně, přičemž nejméně v případě obviněných G. a J. se podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie jedná o uživatele omamných a psychotropních látek.

30. Reálná obava z možného opakování obdobné trestné činnosti je přitom posilována mimo jiné i trestní minulostí obviněných, jak ostatně správně poukázal i vrchní soud v napadeném usnesení, neboť z obsahu předloženého spisového materiálu jasně plyne, že obviněný G. byl v minulosti, dokonce opakovaně, odsouzen mimo jiné i pro trestnou činnost drogového charakteru, zatímco obviněný P. se stíhané trestné činnosti zčásti dopouštěl ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou trestnou činnost. Rovněž obvinění K. a J. byli v minulosti pravomocně odsouzeni, byť pro druhově odlišnou trestnou činnost, přičemž se vždy osvědčily ve zkušební době podmíněného odsouzení. Ve shodě se závěry vrchního soudu je tak možné konstatovat, že s ohledem na výše uvedené poznatky k trestní minulosti jednotlivých obviněných jsou patrné jejich sklony nerespektovat právní normy a páchat trestnou činnost (byť rozličného charakteru). Vrchní soud taktéž nepochybil, pokud v rámci napadeného rozhodnutí své závěry o existenci důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu opřel mimo jiné i o majetkové poměry obviněných, neboť ze skutkových závěrů nalézacího soudu jasně plyne, že předmětná trestná činnost pro ně představovala podstatný zdroj příjmů k uspokojování jejich potřeb, byť se nemuselo jednat o zdroj jediný (jako v případě obviněného J., jenž v podané stížnosti namítá, že zdrojem jeho obživy bylo i řádné zaměstnání v profesi strojníka, které vykonával i před svým zadržením, a to na základě sjednané pracovní smlouvy). Z obsahu předloženého spisového materiálu, zejména z výpovědí svědků, je přitom zřejmé, že obvinění G. a K. v rozhodném období vedli nákladný život, aniž by však vykonávali skutečnou podnikatelskou činnost, jež by (na rozdíl od komerčním způsobem páchané trestné činnosti) generovala takový zisk, jenž by jim vedení takovéhoto životního stylu umožňoval.

31. V dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení o dalším trvání vazby či tímto rozhodnutím samotným došlo k porušení práv obviněných R. J., T. P., R. G. a J. K. ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku nedostatečného vypořádání obviněnými vznesených námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jimi napadeného rozhodnutí vrchního soudu o dalším trvání vazby. Naopak, vrchní soud se se zásadními námitkami obviněných, stejně jako s hlavními procesními aspekty dané věci, jež odůvodňují oprávněnost dalšího trvání vazby, řádně vypořádal, byť místy poněkud úspornější formou. V této souvislosti lze přitom zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

32. Závěrem Nejvyšší soud uzavírá, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebních důvodů v případě obviněných R. J., T. P., R. G. i J. K. mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky či opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. řádu. Namítá-li přitom obviněný R. J., že vrchní soud řádně nerozhodl o jím navrhovaném nahrazení vazby elektronickým systémem umožňujícím detekci jeho pohybu, pak nelze pominout, že uvedený institut elektronické kontroly ve smyslu § 73 odst. 4 tr. řádu nepředstavuje samostatný prostředek, jímž by bylo možno za podmínek § 73 odst. 1 či § 73a tr. řádu nahradit vazbu obviněného v případě existence důvodů vazby útěkové či vazby předstižné. Výkon elektronické kontroly totiž představuje jakési fakultativní doplnění některého z opatření alternativně nahrazujících vazbu, jež jsou taxativně uvedena v § 73 odst. 1 písm. a) až d) tr. řádu a v § 73a tr. řádu. Za tohoto stavu tak není nikterak na místě o eventuálním požadavku obviněného o využití tohoto způsobu kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s nahrazením vazby rozhodovat samostatným výrokem v rámci vazebního usnesení, neboť negativní výrok o nepřijetí některé z náhrad vazby ve smyslu § 73 odst. 1 a § 73a tr. řádu v sobě automaticky subsumuje i negativní stanovisko příslušného soudu k možnosti zajištění elektronické kontroly. O té bude na místě podle § 73 odst. 4 tr. řádu rozhodnout až tehdy, dospěje-li soud rozhodující o vazbě k závěru, že je v jím posuzovaném případě na místě nahradit umístění obviněného ve vazební věznici některým z alternativních opatření uvedených v § 73 odst. 1 nebo v § 73a tr. řádu s tím, že by bylo vhodné zajistit kontrolu plnění povinností, které je na místě obviněnému společně s tímto alternativním opatřením uložit (nebo které jsou se zvoleným alternativním opatřením spojeny přímo ze zákona), prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu osoby obviněného.

33. Pokud tedy vrchní soud dospěl k závěru, že v případě obviněného R. J. nelze podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario účelu vazby dosáhnout jejím nahrazením písemným slibem obviněného, ani podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario dohledem probačního úředníka, pak nebylo na místě jakékoli další rozhodování o případném využití elektronického kontrolního systému ve smyslu § 73 odst. 4 tr. řádu, neboť takovéto rozhodnutí již bylo s ohledem na oba citované negativní výroky o nepřijetí nabízených náhrad vazby z povahy věci vyloučeno. Byť v obecné rovině lze přisvědčit námitce stěžovatele, že slibu obviněného, že při výkonu elektronické kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost, musí podle ustanovení § 73 odst. 4 tr. řádu předcházet poučení soudu o průběhu elektronické kontroly, kterého se však stěžovateli ze strany vrchního soudu nedostalo, nelze v tomto postupu, stejně jako ve vyjádření vrchního soudu, že se blíže nezabýval prohlášením obviněného, že by souhlasil s „elektronickým náramkem“, spatřovat jakékoli pochybení, neboť absence faktických úvah soudu stran možnosti využití elektronického kontrolního systému byla v nyní posuzované věci dána již samotným negativním stanoviskem soudu k možnostem nahrazení vazby písemným slibem obviněného či dohledem probačního úředníka, eventuálně dalšími alternativními opatřeními ve smyslu § 73 odst. 1 a § 73a tr. řádu. Za tohoto stavu tak ani nebylo na místě obviněného jakýmkoli způsobem poučovat o možnostech postupu podle § 73 odst. 4 tr. řádu, neboť pro využití tohoto kontrolního systému soud nepřijetím náhrad za vazbu obviněného neshledal zákonné podmínky.

34. V návaznosti na výše uvedené tak lze závěrem konstatovat, že s prezentovanými závěry vrchního soudu, které je třeba považovat za pravdivé a správné, odpovídající všem zjištěným okolnostem, jakož i pravidlům formální logiky, se přitom s ohledem na společenskou škodlivost, povahu, charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou jsou jednotliví obvinění trestně stíháni, jakož i jejich osobní poměry a dosavadní délku vazby, zcela ztotožnil i soud stížnostní.

35. Za tohoto stavu tak byly stížnosti obviněných R. J., T. P., R. G. a J. K. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné zamítnuty.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2020

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru