Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 20/2020Usnesení NS ze dne 04.11.2020

HeslaVazba
Vazba předstižná
Vazba útěková
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.20.2020.1
Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 20/2020-6333

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2020 o stížnosti obžalovaného L. B., narozeného dne XY v XY, občana Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6278, takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného L. B. zamítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální police a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 8. 6. 2018, č. j. KRPZ-102980-304/TČ-2016-150071-FOU, spolu s usnesením téhož policejního orgánu ze dne 20. 2. 2019, č. j. KRPZ-102980-732/TČ-2016-150071-FOU, bylo zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) nyní obžalovaného L. B. pro zvlášť závažný zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Dne 24. 10. 2018 v 10:30 hodin byl obžalovaný (v tu dobu v postavení podezřelého) podle § 76a odst. 3 tr. řádu zadržen, a to na základě příkazu k zadržení, který byl podle § 76a odst. 1 tr. řádu vydán soudkyní Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 18. 6. 2018, sp. zn. Nt 7003/2018.

3. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 10. 2018, č. j. 0 Nt 19/2018-9, byl L. B. jako obviněný vzat do vazby, a to z důvodů podle § 67 písm. a), písm. c) tr. řádu. O dalším trvání vazby obžalovaného přitom bylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu v zákonných lhůtách opakovaně rozhodováno (viz níže).

4. Dne 2. 10. 2019 byla u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) podána obžaloba na obviněné L. B., M. H., D. K., T. K. a J. K., a to pro zvlášť závažný zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dále pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný rovněž ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

5. Usnesením ze dne 11. 6. 2020, č. j. 68 T 10/2019-6030, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2020, č. j. 3 To 54/2020-6104, soud prvního stupně rozhodl o dalším trvání vazby obžalovaného, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. řádu. Uvedené usnesení soudu prvního stupně nabylo právní moci dne 30. 6. 2020.

6. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 68 T 10/2019-6134, byl obžalovaný L. B. (mimo jiné) uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body 1. až 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body 3. a 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně). Za tyto sbíhající se trestné činy soud prvního stupně uložil obžalovanému podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl soud prvního stupně (mimo jiné) též o zproštění obžalovaného L. B. podle § 226 písm. c) tr. řádu, a to v rozsahu části podané obžaloby (č. l. 6140 až 6145).

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obžalovaný (jakož i další spoluobžalovaní) a státní zástupkyně [v neprospěch obžalovaného, a to výroku o vině a trestu, a dále do výroku, jímž byl obžalovaný podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby] odvolání. Dne 25. 8. 2020 byl Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) předložen spisový materiál spolu s odvoláními jednotlivých stran. O odvolání obžalovaného (ani dalších obžalovaných) a státní zástupkyně nebylo dosud odvolacím soudem rozhodnuto, neboť veřejné zasedání v této trestní věci je nařízeno na den 11. 11. 2020.

8. Protože podle § 72 odst. 4 tr. řádu platí, že jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby příslušný tento nadřízený soud, byl k rozhodování o dalším trvání vazby obžalovaného nově příslušný odvolací soud. Ten proto dne 31. 8. 2020 nařídil na den 9. 9. 2020 vazební zasedání. Obžalovaný se prostřednictvím svého obhájce ještě před vazebním zasedáním vyjádřil k důvodům vazby, přičemž další trvání vazby považuje za zásah do svých ústavně zaručených práv, k čemuž poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1348/07, a ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, jakož i na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 1993, sp. zn. 7 To 251/93, a připomenul i závěry doktríny tzv. zesílených důvodů koncipované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Závěrem svého vyjádření obžalovaný navrhl, aby byl propuštěn z vazby na svobodu a pro případ, že by soud shledal na jeho straně důvody vazby, nabídl peněžitou záruku ve smyslu § 73a tr. řádu a ve vazebním zasedání předložil svůj písemný slib ze dne 31. 8. 2020 ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.

9. V záhlaví označeným usnesením odvolací soud následně rozhodl, že podle § 71 odst. 1 tr. řádu se žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá. Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud nepřijal obžalovaným nabízený písemný slib a podle § 72 odst. 1, 3 a 4 tr. řádu rozhodl, že obžalovaný se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu.

10. Odvolací soud přitom ve svém usnesení uvedl, že po přezkoumání veškerého spisového materiálu shledal, že u obžalovaného jsou dány výše uvedené vazební důvody, přičemž vazbu nelze nahradit jinými opatřeními. Podle odvolacího soudu ponecháním obžalovaného ve vazbě nedochází k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, když k omezení jeho osobní svobody došlo ústavně souladným postupem. Tvrzení, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pročež odpadl důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu, pak odvolací soud označuje za zcela mylné, když nelze odhlédnout od toho, že státní zástupkyně podala v dané věci odvolání v neprospěch obžalovaného, a to nejen do výroku o vině, ale i do výroku o trestu a taktéž proti zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně. Obžalovaný je proto nadále podle odvolacího soudu ohrožen vysokým trestem odnětí svobody.

11. Nadto odvolací soud připomenul, že dosažitelnost obžalovaného pro orgány činné v trestním řízení musela být zajištěna vydáním evropského zatýkacího rozkazu a obžalovaný byl v minulosti pro trestné činy závažné krádeže spáchané vloupáním a závažného poškození odsouzen v Rakouské republice. Podle odvolacího soudu je obžalovaný nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, čímž je výrazně zvýšeno riziko jeho útěku či skrývání se. Odvolací soud pak poukázal na závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikaturu Ústavního soudu stran zbavení osobní svobody poté, co byl vydán nepravomocný odsuzující rozsudek a na nároky na další trvání vazby v takovém případě kladené ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/1964, bod 9. a nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).

12. Odvolací soud dále uvedl, že orgány činné v trestním řízení ve věci obžalovaného postupovaly se zvýšenou pečlivostí, přičemž trestní stíhání obžalovaného bylo zahájeno dne 8. 6. 2018 a dne 20. 2. 2019 bylo rozšířeno. Již dne 2. 10. 2019 státní zástupkyně podala obžalobu na celkem pět obžalovaných a dne 18. 6. 2020 soud prvního stupně ve věci rozhodl dílem odsuzujícím, dílem zprošťujícím rozsudkem. Podle odvolacího soudu byla v dané trestní věci dodržena veškerá pravidla plynoucí z tzv. doktríny zesílených vazebních důvodů a k nařízení hlavního líčení bylo přistupováno s největším urychlením a náležitou pečlivostí.

13. V neposlední řadě podle odvolacího soudu s ohledem na osobu obžalovaného, jakož i povahu a závažnost trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, platí, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením, zejména jím nabízeným písemným slibem. Propuštěním obžalovaného z vazby by tak podle odvolacího soudu bylo zmařeno či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, a proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše. Pokud jde o výše uvedenou peněžitou záruku podle § 73a tr. řádu, pak k této odvolací soud připomenul, že obžalovaný sám její výši nenabídl a peněžitou záruku nabídnutou J. K. ve výši 1 000 000 Kč usnesením ze dne 30. 6. 2020, č. j. 3 To 52/2020-6096, podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nepřijal.

14. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu nyní obžalovaný podává – prostřednictvím svého obhájce – stížnost. Obžalovaný je přesvědčen, že rozhodnutím o jeho ponechání ve vazbě došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť dochází k omezení jeho osobní svobody ústavně nesouladným postupem (k tomu obžalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08). Ustanovení omezující osobní svobodu dle článku 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod a konkrétně § 67 a násl. tr. řádu mají být aplikována jen ve výjimečných případech, kdy nelze účelu trestního stíhání dosáhnout jinak. Jak státní zástupkyně, tak odvolací soud ve svém napadeném usnesení dle obžalovaného předkládají ničím nepodložené polemiky a povšechná konstatování navzdory pokročilému stadiu trestního řízení, kdy bez existence konkrétních usvědčujících důkazů konstatují důvodnost vazby obžalovaného.

15. Podle obžalovaného přitom odvolací soud další trvání vazby „absolutně neodůvodňuje“, když argument výší uloženého trestu nemůže být uplatněn, neboť obžalovaný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, byť státní zástupkyně v dané věci podala odvolání v jeho neprospěch. Takový způsob rozhodování označuje obžalovaný za ústavně nepřijatelný, když napadené usnesení není dostatečně odůvodněno aiv části týkající se hrozby vysokého trestu je v rozporu s ustálenou judikaturou a s logickými postupy při vyhodnocování okolností. Obžalovaný dále namítá, že odvolací soud rozhodující o vazbě nedisponuje takovou znalostí spisu jako soud prvního stupně, který mu uložil výše uvedený trest vzhledem k faktu, že byl uznán vinným ze 4 z celkem 25 skutků. Navíc výše uloženého trestu se ani z poloviny nepřibližuje Ústavním soudem judikatorně stanovené hranici 8 let trestu odnětí svobody.

16. Obžalovaný dále připomíná, že ve vazebních věcech je dle judikatury soud povinen konkrétně popsat a označit dosud zjištěné skutkové okolnosti, jež nasvědčují tomu, že skutky, pro které je zahájeno trestní stíhání, byly spáchány a že je spáchal obviněný. V případě, že již bylo ve věci rozhodnuto soudem prvního stupně, musí pak dle obžalovaného odvolací soud předložit silnější argumentaci, pokud se se závěry soudu prvního stupně neshoduje. Odvolacím soudem přitom nebyly vysvětleny a už vůbec ne odůvodněny závěry ohledně skutků, jichž byl obžalovaný zproštěn, přičemž poukaz na to, že bylo do těchto podáno státní zástupkyní odvolání v neprospěch obžalovaného, nemůže dle jeho přesvědčení v právním státě obstát. To i proto, že po celou dobu trestního stíhání důkazy proti jeho osobě spíše zeslabují, byť tyto skutečnosti ponechávají orgány činné v trestním řízení chladnými. Obžalovaný si samozřejmě uvědomuje, že vazební stíhání je vedeno na určité linii pravděpodobnosti, avšak tato dle něj nemůže být zaměňována s absolutní libovůlí soudu (následně obžalovaný poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1348/07, ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. II. ÚS 271/96, a připomíná doktrínu „zesílených důkazů“).

17. Obžalovaný taktéž namítá, že není pravdou a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by se skrýval nebo byl nedosažitelný pro orgány činné v trestním řízení a z tohoto důvodu byl k jeho zajištění užit evropský zatýkací rozkaz. Jeho užití bylo čistě „volbou orgánů činných v trestním řízení“ a tento argument nemůže být dostačující pro odůvodnění dalšího trvání vazby.

18. K tomu, že je nadále stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let a v dané věci podala státní zástupkyně odvolání v jeho neprospěch, a to i proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, obžalovaný uvádí, že takové odůvodnění je ústavně nekonformní (k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03). Výklad zákonné podmínky „hrozby vysokého trestu“ je Ústavním soudem dle obžalovaného interpretován ve smyslu individualizace a konkretizace trestněprávní sankce ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání (k tomu obžalovaný poukazuje opětovně na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 1993, sp. zn. 7 To 251/93). Jinými slovy podle obžalovaného je třeba při posuzování důvodnosti dalšího trvání vazby brát v úvahu reálně hrozící výši trestu, nikoliv jen mechanicky odkazovat na horní hranici stanovené zákonné trestní sazby a taková argumentace není dostačující, není-li doplněna předpokládanou výší trestu ve vztahu ke konkrétnímu obžalovanému a na základě konkrétních zjištěných skutečností (k tomu obžalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 432/01).

19. Podle obžalovaného nadto dosud nebyl v dané trestní věci orgány činnými v trestním řízení označen jediný konkrétní důkaz, jež by odůvodňoval uvalení útěkové vazby, když obžalovaný od počátku s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, neskrýval se, nepokoušel se o útěk a odvolacím soudem ani nebyly označeny žádné skutečnosti, které by uvedenou obavu odůvodňovaly. Navíc nebyly v úvahu vzaty skutečnosti svědčící ve prospěch obžalovaného – silné vazby k jeho rodině, navíc když obžalovaný žije na Slovensku, blíže od Uherského Hradiště či Zlína než jsou tato města od Prahy.

20. Obžalovaný dále namítá, že odvolací soud v závěru svého usnesení poukazuje na nález Ústavního soudu, který nepovažuje v dané věci za přiléhavý, když případ, jímž se zabýval Ústavní soud, se týkal nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Obžalovaný následně znovu akcentuje, že v jeho trestní věci nebyla zohledněna konkrétní výměra uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, jež činí 3 (tři) roky a 6 (šest) měsíců. Obžalovaný v tomto směru poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž se podává, že za vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody (uložený doposud toliko nepravomocně) se považuje trest odnětí svobody ve výměře 6 až 7 let. Pouze na okraj pak dodává, že ve vazbě strávil již více jak polovinu trestu uloženého soudem prvního stupně.

21. Obžalovaný závěrem své stížnosti znovu připomíná judikatorní závěry Ústavního soudu stran ústavnosti rozhodování ve vazebních věcech (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. II. ÚS 271/96, a ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1348/07), jakož i závěry odborné literatury k této problematice. Ve světle výše uvedeného pak shrnuje, že napadené usnesení odvolacího soudu je nezákonné a svévolné, a proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a propustil jej na svobodu, popř. – pokud by shledal důvody vazby – aby nahradil vazbu přijetím slibu obžalovaného, ev. peněžitou zárukou, či jiným vhodným opatřením podle § 73 tr. řádu.

22. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného L. B. není důvodná.

23. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého trestního spisu (srov. bod 2. až 3., 5 a 8. shora) konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby.

24. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to včetně postupu odvolacího soudu, kterému byla předmětná trestní věc předložena k rozhodnutí dne 25. 8. 2020 (č. l. 6256). Dne 9. 9. 2020 rozhodl odvolací soud ve vazebním zasedání o ponechání obžalovaného ve vazbě a následně byla daná trestní věc dne 14. 10. 2020 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o stížnosti obžalovaného proti shora označenému usnesení. Konkrétní délku trvání vazby u obžalovaného v řízení před soudem (1 rok, jeden měsíc a dva dny) přitom není možné s ohledem na charakter trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, považovat za nepřiměřeně dlouhou.

25. Podle § 67 tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písm. a)], nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [písm. c)] a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

26. Z obsahu spisu Nejvyšší soud, ve shodě s odvolacím soudem, mimo jiné zjistil, že proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku (viz bod 12. usnesení) podal obžalovaný (jakož i další spoluobžalovaní) odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně však podala též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, a to v neprospěch mimo jiné i obžalovaného do výroku o vině i o trestu, ale též i proti výroku, jímž byl obžalovaný v části zproštěn obžaloby (č. l. 6221). S ohledem na tuto posledně uvedenou skutečnost je zřejmé, že trestní stíhání obžalovaného je stále vedeno pro (zvlášť závažný) zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dále pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný rovněž ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. S ohledem na aktuální procesní situaci je proto podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obžalovaný je i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (viz § 205 odst. 5 tr. zákoníku).

27. Podle názoru Nejvyššího soudu není důvodnost vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. řádu v této konkrétní trestní věci založena pouze na výši trestní sazby, kterou je aktuálně obžalovaný ohrožen. Obžalovaný je, jak již bylo uvedeno výše, stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnosti majetkové povahy, která vykazuje prvky soustavnosti, sofistikovanosti a organizovanosti, a které se měl obžalovaný spolu s dalšími spoluobžalovanými dopouštět po dobu delší než jeden rok a způsobit tak celkovou škodu ve výši 13 399 395 Kč. Důvodnost podezření (nikoliv však vina obžalovaného) není v současné době vyvrácena a je stále podle názoru Nejvyššího soudu založena na základě podané obžaloby a konkrétních důkazních prostředcích, které byly provedeny v hlavním líčení. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vazebním řízení soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření, a to jako jednu ze zákonných podmínek pro vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. V rámci tohoto vazebního důvodu dále Nejvyšší soud zdůrazňuje skutečnost, že obžalovaný je cizím státním příslušníkem, občanem Slovenské republiky, k České republice ho nepojí žádné konkrétní vazby a panuje důvodné podezření, že na území České republiky jezdil za účelem páchání trestné činnosti, pro kterou je aktuálně trestně stíhán.

28. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že se s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu v zásadě ztotožňuje, k čemuž poukazuje především na jím vzpomenutou judikaturu Ústavního soudu a ESLP, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).

29. Podle názoru Nejvyššího soudu odsouzení soudem prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, byť se jedná o odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi (srov. zejména bod 26. a 27.) zesiluje obavu, že obžalovaný v případě propuštění na svobodu uprchne, případně se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o existenci daného vazebního důvodu. Na uvedeném závěru podle Nejvyššího soudu nemůže v tomto konkrétním případě změnit ničeho ani skutečnost, že shora uložený trest odnětí svobody nelze v žádném případě považovat za „vysoký trest“ ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu a příslušné judikatury Ústavního soudu.

30. V dané trestní věci je obžalovaný i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (srov. § 205 odst. 5 tr. zákoníku). Z tohoto titulu a především s ohledem na konkrétní povahu, rozsah a závažnost trestné činnosti (srov. bod 27. tohoto usnesení) mu tedy podle názoru Nejvyššího soudu reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu.

31. Pokud jde o dílčí námitku obžalovaného vůči naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu spočívající v argumentaci odvolacího soudu, podle které musela být dosažitelnost obžalovaného pro orgány činné v trestním řízení zajištěna až realizací vydaného evropského zatýkacího rozkazu (srov. body 11. a 17. výše), této lze v zásadě přisvědčit. Z předloženého trestního spisu toliko vyplývá, že orgány činné v trestním řízení k vydání evropského zatýkacího rozkazu přistoupily sice v souladu se zákonem, avšak v podstatě z důvodů zachování účelu trestního řízení (srov. č. l. 304 a násl.). S ohledem na skutkové okolnosti tedy nelze podle názoru Nejvyššího soudu touto argumentací podpořit jinak správný závěr odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu.

32. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o existenci vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že i s těmito se v zásadě ztotožňuje. Za správnou, byť velmi úsporně odůvodněnou, považuje Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, podle které je existence tohoto vazebního důvodu založena právě s ohledem na dobu páchání a rozsah majetkové trestné činnosti, taktéž výši způsobené škody a v neposlední řadě též předchozím odsouzením cizozemským soudem. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že obžalovaný byl v minulosti odsouzen v Rakouské republice, a to rozsudkem Zemského soudu v Korneuburgu ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 601 HV 17/2017a, který nabyl právní moci dne 16. 1. 2018, pro trestný čin závažné krádeže vloupáním a trestný čin závažného poškození majetku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Současně rozhodl cizozemský soud o podmíněném odkladu výkonu části uloženého trestu ve výměře 11 měsíců, a to za současného stanovení zkušební doby v trvání 3 let (č. l. 876 ve spojení s č. l. 869). Právě konkrétní rozsah, doba a způsob páchání trestné činnosti, výše škody, možný majetkový prospěch obžalovaného a speciální recidiva obžalovaného (srov. též bod 27. tohoto usnesení) zcela odůvodňují podle názoru Nejvyššího soudu obavu předpokládanou v § 67 písm. c) tr. řádu. Na tomto závěru ostatně nemůže ničeho změnit ani opakovaná tvrzení obžalovaného o stabilním rodinném zázemí v obci XY a blízkém okolí.

33. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval též možností nahrazení vazby jinými opatřeními. V tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o neakceptování návrhu obžalovaného na nahrazení vazby písemným slibem ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. V předmětné trestní věci i podle názoru Nejvyššího soudu nejsou splněny zákonné podmínky pro nahrazení tzv. vazby útěkové a předstižné tímto opatřením, a to především s ohledem na osobu obžalovaného, charakter a společenskou škodlivost trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Za správný lze označit též postup odvolacího soudu ve vztahu k návrhu obžalovaného na případné nahrazení vazby peněžitou zárukou (srov. bod 9. in fine usnesení odvolacího soudu). V tomto ohledu tedy považuje Nejvyšší soud za správný a logický závěr odvolacího soudu, že propuštěním obžalovaného z vazby by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.

34. Nejvyšší soud proto uzavírá, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6278, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu v zásadě obstálo, a proto stížnost obžalovaného L. B. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2020

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D

soudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru