Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 2/2021Usnesení NS ze dne 28.01.2021

HeslaPodjatost
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.2.2021.1
Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

§ 30 odst. 1 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 840/21


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 2/2021-2432

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2021 stížnost odsouzeného J. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 7 To 118/2020, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzeného J. M. zamítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2016, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1458/2015, byl J. M. (dále jen „odsouzený“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy ve výměře 10 let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (označeného v době vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jakožto § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) trest propadnutí věci.

2. Dne 23. 7. 2020 podal odsouzený J. M. k Městskému soudu v Praze svůj v pořadí již třetí návrh na povolení obnovy řízení, jenž byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 46 T 3/2015, zamítnut. Proti tomuto usnesení podal odsouzený stížnost, kterou Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 7 To 112/2020, jako nedůvodnou zamítl. V souvislosti s touto stížností vznesl odsouzený J. M. v rámci svých podání ze dne 7. 12. 2020 rovněž návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu a vyslovení podjatosti soudců senátu 7 To vrchního soudu ve složení JUDr. Martin Zelenka, JUDr. Michal Hodoušek a JUDr. Michaela Pařízková. Tyto návrhy byly ovšem Vrchnímu soudu v Praze doručeny až dne 9. 12. 2020, tedy v pracovním dni následujícím po vydání meritorního rozhodnutí ve věci návrhu na povolení obnovy řízení.

3. V souvislosti s rozhodováním Městského soudu v Praze o návrhu na povolení obnovy řízení odsouzený vznesl taktéž námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu JUDr. Kateřině Radkovské, o níž Městský soud v Praze rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. řádu usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 46 T 3/2015, tak, že tato soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci odsouzeného, konkrétně v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 46 T 3/2015, neboť zde nejsou důvody uvedené v § 30 odst. 1 tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal odsouzený dne 2. 10. 2020 stížnost, o níž nebylo Vrchním soudem v Praze doposud rozhodnuto. V návaznosti na tuto stížnost pak odsouzený J. M. ve svých podáních ze dne 29. 12. 2020 opětovně vznesl návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu a vyslovení podjatosti soudců senátu 7 To Vrchního soudu v Praze ve složení JUDr. Martin Zelenka, JUDr. Michal Hodoušek a JUDr. Michaela Pařízková. O odsouzeným vznesené námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 7 To 118/2020, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu nejsou jmenovaní soudci senátu 7 To vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 118/2020 a u Městského soudu soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2015, a to z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu.

4. Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 7 To 118/2020, podal odsouzený J. M. k Nevyššímu soudu v zákonné lhůtě nyní projednávanou stížnost. Její důvodnost spatřuje v prvé řadě ve způsobu vedení řízení, jelikož Vrchní soud v Praze dle jeho přesvědčení pochybil, když dne 8. 12. 2020 meritorně rozhodl o jím podané stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2019, sp. zn. 46 T 3/2015 (jímž byl zamítnut návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení), přičemž tak učinil ještě předtím, než rozhodl o jeho stížnosti ze dne 2. 10. 2020, kterou podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 46 T 3/2015, jímž bylo rozhodnuto o nevyloučení předsedkyně jeho senátu JUDr. Kateřiny Radkovské. Tímto postupem bylo dle odsouzeného porušeno ustanovení § 31 odst. 3 tr. řádu, jelikož o jeho stížnosti nebylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto bezprostředně (k čemuž odkazuje taktéž na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. ÚS I. 643/13). Zároveň poukazuje na skutečnost, že taktéž o jeho návrhu ze dne 7. 12. 2020, kterým namítal podjatost soudců Vrchního soudu v Praze rozhodujících o jeho stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 46 T 3/2015, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nebylo rozhodnuto, což považuje za opomenutý důkaz.

5. Odsouzený taktéž obecně konstatuje, že vrchní soud vůči jeho osobě nerespektuje právní názory Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1458/2015. Další závažné pochybení spatřuje odsouzený v tom, že v napadeném usnesení vrchního soudu nebylo rozhodnuto o předložení věci jinému senátu podle § 149 odst. 5 tr. řádu a o delegaci věci podle § 25 tr. řádu. Odsouzený ve výše uvedených skutečnostech spatřuje porušení podmínek spravedlivého procesu (konkrétně čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky), k čemuž ve svém podání odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 9. 1982 ve věci Piersack vs. Belgie, dle kterého by z rozhodování měl být vyloučen soudce, existuje-li opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť je v sázce důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti, zejména k účastníkům řízení.

6. Vzhledem k výše uvedenému odsouzený závěrem svého řádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 7 To 118/2020, jako nezákonné zrušil a předsedu senátu JUDr. Martina Zelenku a členy senátu JUDr. Michala Hodouška a JUDr. Michaelu Pařízkovou z dalšího rozhodování ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2015 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 118/2020 z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu vyloučil. Zároveň navrhuje, aby po zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud věc vrchnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí za současného nařízení věci k projednání v jiném složení senátu podle § 159 tr. řádu. Odsouzený taktéž navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 7 To 112/2020, kterým byla zamítnuta stížnost odsouzeného proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení.

7. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost odsouzeného J. M. není důvodná.

8. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 až odst. 3 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící (jakož i státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.

9. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli.

10. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně zohledňuje obě tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil i Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém uvedl, že: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).

11. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým odsouzený není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

12. Při posouzení stížnosti odsouzeného J. M. výše uvedenými hledisky, jakož i konkrétními okolnostmi daného případu je přitom zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 7 To 118/2020, k závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu nejsou členové senátu 7 To JUDr. Martin Zelenka, JUDr. Michal Hodoušek a JUDr. Michaela Pařízková vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci odsouzeného, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení. Z obsahu příslušného spisového materiálu totiž nebyly zjištěny žádné konkrétní známky nasvědčující jakékoli osobní podjatosti jmenovaných soudců vůči odsouzenému, a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu.

13. K zákonné podmínce „pro poměr k projednávané věci“ Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů odsouzeného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby byl některý z výše uvedených soudců Vrchního soudu v Praze přímo poškozen trestnou činností odsouzeného, nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud ověřil, že žádná takto zásadní okolnost zjištěna nebyla.

14. Stejně tak stran zákonné podmínky „pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům“ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Martin Zelenka, JUDr. Michal Hodoušek a JUDr. Michaela Pařízková prokazatelně nejsou v žádném osobním vztahu k odsouzenému či jeho rodinným příslušníkům, konkrétně v příbuzenském či rodinném poměru, a rovněž nebyli před projednáváním tohoto případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu (což ostatně sám odsouzený ve svém podání ani netvrdí).

15. V nyní projednávaném případě nebyl zjištěn ani nedovolený „poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení“, neboť ani jeden z výše uvedených soudců Vrchního soudu v Praze nebyl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak to předpokládá ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu. Rovněž žádný z nich nebyl ve věci činný jako soudce, který by v přípravném řízení v této věci nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, popř. vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení ve vztahu k osobě odsouzeného, a stejně tak žádný z výše jmenovaných soudů se v této fázi trestního řízení (tj. v přípravném řízení) žádným způsobem nepodílel na rozhodování o vazbě odsouzeného. Stejně tak se jako soudce nebo přísedící neúčastnili projednávání této věci u Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodl v prvním stupni, ve smyslu § 30 odst. 3 tr. řádu. Identické závěry přitom platí i ve vztahu k podmínkám popsaným v ustanovení § 30 odst. 4 tr. řádu.

16. Z příslušného spisového materiálu ve vztahu k námitkám odsouzeného vyplynulo pouze to, že soudci senátu 7 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Martin Zelenka, JUDr. Michal Hodoušek a JUDr. Michaela Pařízková učinili meritorní rozhodnutí o stížnosti odsouzeného J. M. proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, a to ještě předtím, než se věnovali stížnosti odsouzeného proti usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Radkovské z rozhodování o obnově řízení.

17. K tomuto Nejvyšší soud poukazuje, že rozhoduje-li soud o stížnosti proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení soudce pro podjatost ve smyslu § 31 tr. řádu, není nutné (v důsledku ustanovení § 141 odst. 4 tr. řádu) odkládat vydání meritorního rozhodnutí, jež je předmětem odděleného řízení, až do doby konečného vyřízení této dílčí procesní otázky, pakliže o ní bylo v prvním stupni uváženo tak, že namítané úřední osoby z projednávání věci vyloučeny nejsou (jak ostatně obdobně dovodil Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 5 Tvo 96/2001). Pokud tedy Vrchní soud v Praze dovodil, že zákon výslovně nevylučuje, aby bylo meritorní rozhodnutí (tzn. rozhodnutí ve věci stížnosti proti usnesením o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) vydáno již za situace, kdy bylo o námitce podjatosti soudu nižšího stupně rozhodnuto teprve v prvním stupni, nelze takovému názoru principiálně ničeho vytknout, natož pak z tohoto postupu vyvozovat porušení zásad spravedlivého procesu svědčící o podjatosti soudců, jak ve své stěžejní námitce uvádí odsouzený. Ten sice k uvedenému odkazuje na § 31 odst. 3 tr. řádu, avšak obsah tohoto ustanovení nesprávně interpretuje jako povinnost rozhodnout bezprostředně o stížnosti proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení orgánu činného v trestním řízení. Toto ustanovení, jež je ve vztahu speciality k obecné úpravě obsažené v § 146 odst. 2 tr. řádu, ovšem slouží pouze pro určení orgánu, kterému bude předložena stížnost směřovaná proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudců (tedy orgán „bezprostředně nadřízený“). Samotné prodlení, které je v dané věci odůvodněno souběžným rozhodováním vrchního soudu o mnohačetných návrzích a stížnostech odsouzeného, ohledně nichž Vrchní soud v Praze nezůstal nečinným, nýbrž pouze upřednostnil rozhodnutí o meritu věci, nelze považovat za natolik intenzivní, že by v důsledku rozporu se zásadou rychlosti řízení, zakotvenou v § 2 odst. 4 tr. řádu, bylo možno uvažovat o podjatosti jeho soudců.

18. Tyto výhrady odsouzeného je tedy na místě označit za nedůvodné, přičemž na uvedeném ničeho nemění ani odsouzeným odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. ÚS I. 643/13, jelikož se na rozdíl od zde uvedeného v nyní projednávaném případě jednalo o postup v souladu s trestním řádem, kdy v důsledku dřívějšího rozhodnutí o meritu věci nedošlo k odepření práva odsouzeného na řádné vyřízení zákonného opravného prostředku. Nejvyšší soud v dané věci taktéž neshledal žádných důvodů k pochybnostem o nestrannosti soudců Vrchního soudu v Praze v duchu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 9. 1982 ve věci Piersack vs. Belgie, ve vztahu k němuž se odsouzený spokojil s prostou citací výňatku deklarujícího požadavek vyloučení soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, avšak učinil tak bez jakékoli návaznosti na právě projednávanou věc.

19. Taktéž skutečnost, že již v návaznosti na svou stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 46 T 3/2015, vznesl v řízení před stížnostním soudem námitku podjatosti předsedy senátu 7 To JUDr. Martina Zelenky a soudců JUDr. Michala Hodouška a JUDr. Michaely Pařízkové, o které ovšem nebylo rozhodnuto, nepředstavuje opomenutý důkaz, jak odsouzený uvádí. Jeho podání ze dne 7. 12. 2020 totiž bylo doručeno Vrchnímu soudu v Praze až dne 9. 12. 2020, tedy v pracovním dni následujícím po dni, v němž bylo vydáno meritorní rozhodnutí v dané věci. O této námitce již tedy Vrchní soud v Praze nemohl rozhodnout, jelikož námitku podjatosti a řízení o ní nelze zaměňovat za procesní prostředek, kterým lze brojit proti vydanému rozhodnutí.

20. Za nedůvodnou je třeba označit také odsouzeným J. M. vznesenou námitku, dle které Vrchní soud v Praze ve svých rozhodnutích „neustále nerespektuje právní názory“ Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutí o dovolání odsouzeného ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1458/2015. Obsah takto formulované námitky nejenže nelze pro jeho nekonkrétnost věcně přezkoumat, avšak uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu především neobsahuje žádné právní názory, kterými by byli soudci Vrchního soudu v Praze ve své další rozhodovací činnosti, ať již při rozhodování o obnově řízení, či o podjatosti soudců, vázáni. Přitom ani samotná skutečnost, že se někteří ze jmenovaných soudců vrchního soudu v minulosti podíleli na rozhodování o odvolání odsouzeného proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, eventuálně na rozhodování o jeho stížnostech ve věci obnovy řízení, nemůže být důvodem pro vyloučení těchto soudců z rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí dalšího z návrhů na povolení obnovy řízení, jelikož trestní řád tento důvod vyloučení explicitně nestanovuje.

21. Stejný závěr je pak na místě učinit o námitce závažného pochybení, které odsouzený spatřuje v tom, že v napadeném usnesení nebylo rozhodnuto o předložení věci jinému senátu podle § 149 odst. 5 tr. řádu (jehož aplikace v řízení o námitce podjatosti, o níž rozhodoval Vrchní soud v Praze jakožto soud prvního stupně, nepřichází v úvahu) a o delegaci věci podle § 25 tr. řádu (kterýžto návrh odsouzený učinil opětovně u vrchního soudu coby soudu stížnostního bez dostatečného odůvodnění fakticky jakožto opětovný návrh na vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze). Tato argumentace zjevně vychází (stejně jako nepodložená tvrzení odsouzeného, jím užité obecné formulace a odkazy na nerelevantní judikaturu) z nepochopení institutu námitky podjatosti a jeho účelu tak, jak je uveden výše. Zároveň je projevem snahy odsouzeného jakýmkoli myslitelným způsobem odůvodnit a prosadit jeho subjektivně vnímaný pocit nespravedlnosti, který má v důsledku svého odlišného právního názoru na postup soudů v trestním řízení vedeném proti jeho osobě.

22. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat mimo jiné i na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje nárok na rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele (což platí shodně i pro stěžovatele). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

23. Nejvyšší soud tak v souladu s výše uvedeným konstatuje, že odsouzeným J. M. nebyla předložena žádná relevantní tvrzení, na jejichž základě by mohl učinit závěr o tom, že lze důvodně usuzovat na podjatost výše uvedených členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze. Naopak je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že odsouzený na základě svého vnitřního přesvědčení brojí především proti domnělé nezákonnosti procesního postupu konkrétních soudců, na jehož prostém základu však nelze usuzovat na jejich podjatost. Námitku podjatosti a řízení o ní totiž nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu.

24. Závěrem tak lze shrnout, že Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu realizovaného na podkladě odsouzeným podané stížnosti ověřil, že Vrchní soud v Praze reagoval stran námitky podjatosti předsedy senátu JUDr. Martina Zelenky a členů senátu JUDr. Michala Hodouška a JUDr. Michaely Pařízkové zcela dostatečně, přičemž nezjistil ničeho, co by mohlo vést k závěru o jejich faktickém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení při projednávání předmětné trestní věci. Za tohoto stavu se tak Nejvyšší soud plně ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 7 To 118/2020, pročež stížnost odsouzeného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 1. 2021

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru