Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 19/2016Usnesení NS ze dne 10.05.2016

HeslaŘízení o stížnosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.19.2016.1
Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 19/2016-8

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2016 stížnost obv. H. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 12 To 111/2015, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného H. H. zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 42 T 9/2015, byl obv. H. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks digitální váhy zn. GG model LS2000H, a dále podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku též trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání.

V souvislosti s trestnou činností kladenou obv. H. H. za vinu byl vzat do vazby, a to na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 42 T 9/2015, z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Citované usnesení nabylo právní moci dne 9. 12. 2015, kdy bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 12 To 112/2015.

Vrchní soud v Praze poté ve smyslu § 72 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 72 odst. 4 tr. ř. v průběhu veřejného zasedání k projednání odvolání obviněného přezkoumal, zda i nadále trvají důvody pro ponechání obviněného ve vazbě a rovněž rozhodl o žádosti obviněného o propuštění z vazby, kterou vznesl při svém výslechu, a to tak, že usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 12 To 111/2015, obv. H. H. ponechal nadále ve vazbě a jeho žádosti tudíž nevyhověl.

Po zvážení všech okolností případu i osoby obviněného dospěl vrchní soud k závěru, že důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. trvá i nadále, neboť obv. H. H. je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, na území České republiky nemá povolen pobyt a v minulosti vystupoval i pod cizí identitou jako L. T. S. Vzhledem k charakteru trestné činnosti i osobě obviněného proto nelze nahradit vazbu některým náhradním institutem ve smyslu § 73 a násl. tr. ř. Vrchní soud se dále neztotožnil ani s námitkou obviněného, že v předmětné trestní věci došlo k neodůvodněným průtahům, neboť obžaloba byla podána do jednoho roku od zahájení trestního stíhání a řízení u soudu I. stupně bylo rovněž skončeno v lhůtě do jednoho měsíce od podání obžaloby. Z výše uvedených důvodů nemohl vrchní soud přijmout ani slib obviněného, že se bude zdržovat na stanovené adrese a bude se pravidelně dostavovat k jednáním ve věci, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku citovaného usnesení.

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 12 To 111/2015, podal obv. H. H. stížnost k Nejvyššímu soudu, a to prostřednictvím advokáta JUDr. Petra Makovce. Obviněný ve svém podání namítl, že uvedené rozhodnutí je nesprávné a neodpovídající, a v předmětné věci dochází navíc k neodůvodněným průtahům. Vrchní soud totiž opomněl, že obviněný již není trestně stíhán dle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, právní kvalifikace dle § 283 odst. 3 tr. zákoníku není rovněž dána, a obviněný tedy není ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Obv. H. H. sice uznal, že na území České republiky nemá povolen trvalý pobyt, avšak již dlouhou dobu se zdržuje na adrese O., P., kde žije se družkou a stará se o ni i svoje dítě. Dle názoru obviněného tedy nelze akceptovat potencionální výši trestu jako existenci vazebního důvodu. Z výše uvedených důvodů proto obv. H. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a propustil ho z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s § 147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obv. H. H. není důvodná.

K námitce obviněného, že usnesení Vrchního v Praze je nesprávné a neodpovídající, Nejvyšší soud zkonstatoval, že vrchní soud se řádně zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby, vypořádal se se všemi námitkami obviněného, a tedy plně dostál svým zákonným povinnostem.

Námitka obviněného, že v jeho případě již nehrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, rovněž nemůže obstát. V této souvislosti má Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.

Z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného ve spojení s tím, že mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. září 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008)], se potřeba dalších dodatečných důvodů pro uložení vazebních opatření snižuje. Nejvyšší soud dále zkonstatoval, že vrchní soud se s předmětnými námitkami obviněného vypořádal správně, když uvedl, že vazbu obviněného nelze nahradit mírnějším zajišťovacím institutem podle § 73 a násl. tr. ř., neboť obv. H. H. navíc nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt a v minulosti zde vystupoval pod cizí identitou. Slib obviněného, že se bude zdržovat na stanovené adrese a dostavovat se k jednáním tedy nebylo možno shledat důvěryhodným, a Nejvyšší soud tudíž vyhodnotil uplatněnou námitku obviněného jako nedůvodnou.

Nejvyšší soud se dále neztotožnil ani s námitkou obviněného, že v dané věci dochází k neodůvodněným průtahům. Ačkoli totiž trestní řád stanovuje, že trestní věci musí orgány činné v trestním řízení projednávat urychleně bez zbytečných průtahů, tato zásada nesmí být uplatňována na úkor řádného objasnění věci. V situaci, kdy je nutné doplnit důkazní materiál formou dožádání do Polské republiky, však nelze tento úkon považovat za neodůvodněný průtah ve věci. Vrchní soud současně správně přezkoumal a zjistil, že lhůty, v nichž byla podána obžaloba a skončeno řízení u soudu I. stupně, odpovídají výše uvedeným požadavkům na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Dále nutno zdůraznit, že po podání stížnosti proti napadenému usnesení, projednal Vrchní soud v Praze odvolání obv. H. H., a rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 12 To 111/2015, rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks digitální váhy zn. GG model LS2000H, a dále podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku též trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí vzal v úvahu přitěžující okolnosti, tj. že obv. H. H. byl již v minulosti trestán a čin spáchal po předchozím uvážení ze ziskuchtivosti. Trestná činnost obviněného navíc neměla dopad jen na území České republiky, ale i v zahraničí. Polehčující okolnosti však v daném případě neshledal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 12 To 111/2015, o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu předvídaného ustanovením § 67 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Stížnost obviněného se proto nemohla setkat s úspěchem, neboť námitky v ní vznesené nejsou v žádném směru opodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněného H. H. zamítl jako nedůvodnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. května 2016

JUDr. Stanislav Rizman

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru