Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 18/2020Usnesení NS ze dne 21.10.2020

HeslaVyloučení soudce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.18.2020.1
Dotčené předpisy

§ 30 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 18/2020-958

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2020 stížnost obhájce M. R. ve věci obviněného J. B., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obhájce obviněného M. R. zamítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020, rozhodl Vrchní soud v Praze o návrhu obhájce M. R. a obviněného J. B. na vyloučení předsedy senátu JUDr. Miroslava Pavrovského z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného J. B. tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. předseda senátu JUDr. Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného J. B. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 16/2020.

2. Proti tomuto usnesení podal obhájce obviněného včas stížnost. Stěžovatel ji odůvodnil v podstatě tím, že odvolací senát se v napadeném usnesení nevypořádal se všemi skutečnostmi, na jejichž základě vyvstávají důvodné pochybnosti o schopnosti předsedy odvolacího senátu rozhodovat v dané trestní věci nestranně. Zejména se nevypořádal s tím, že předseda odvolacího senátu činí v trestním řízení úkony v neprospěch obviněného, konkrétně pak dokonce úkony vedoucí k omezení jeho osobní svobody, jež se zakládaly na neexistujících skutečnostech. Předseda senátu totiž vydal dne 26. 6. 2020 příkaz k předvedení obviněného k veřejnému zasedání nařízenému na 1. 7. 2020, aniž se mohl přesvědčit o tom, zda či kdy bylo obviněnému doručeno vyrozumění o veřejném zasedání. V době vydání tohoto příkazu neměl a nemohl předseda senátu mít žádné poznatky o tom, zda je zde důvodné podezření, že se obviněný veřejného zasedání dne 1. 7. 2020 nezúčastní. Předseda senátu rovněž obviněnému sdělil, že s ohledem na neustálé měnění adres může být jeho jednání považováno za vyhýbání se trestnímu stíhání. Obviněný přitom žádné jednání odvolacího soudu v této trestní věci nezmařil, když k jeho případným absencím u veřejných zasedání došlo z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, což vždy odvolacímu soudu doložil a předem se z jednání omluvil. V odůvodnění napadeného usnesení se odvolací soud nevypořádal ani s námitkou, že předseda odvolacího senátu seznámil s podstatou obvinění a skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby, pouze dvě z pěti osob, které nabídly záruku, a to rodiče obviněného J. B. a J. B. Toto seznámení navíc proběhlo dle protokolu z tohoto jednání v rozporu se zákonem, když předseda senátu seznámil rodiče obviněného nejen s podstatou obvinění v dané trestní věci, ale i v dalších trestních věcech vedených proti obviněnému. Nelze se proto ubránit dojmu, že jediným účelem postupu předsedy odvolacího senátu mohla být snaha očernit obviněného v očích jeho rodičů a způsobit psychickou újmu i jim samotným. I tato okolnost může vyvolat pochyby o schopnosti předsedy odvolacího senátu v dané trestní věci nestranně rozhodovat, a to pro jeho negativní, tj. nikoliv nestranný poměr k obviněnému. Takto není předseda senátu schopen rozhodovat ani z důvodu zjevně negativního poměru k samotnému stěžovateli, když v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020, předseda senátu uvedl, že stěžovatel nebyl sám schopen na obviněného působit, aby se trestnímu stíhání nevyhýbal, ale naopak je zde důvodné podezření, že mu toto nejspíše usnadňoval. O neschopnosti předsedy odvolacího senátu rozhodovat v uvedené trestní věci nestranně svědčí i závěr uvedený v bodě 11. odůvodnění napadeného usnesení, totiž že obviněný a jeho obhájce uplatnili námitku podjatosti zjevně nedůvodně a účelově. Předseda odvolacího senátu tedy není zjevně schopen věcně a bez negativních emocí vůči obviněnému a jeho obhájci posuzovat procesní úkony činěné obhajobou v souladu s trestním řádem a ústavním právem obviněného na obhajobu.

3. Závěrem obviněný navrhl, aby „Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že předseda senátu JUDr. Miroslav Pavrovský je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného J. B., nar. XY, která je vedena u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 16/2020.“

4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obhájce napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení předsedy senátu JUDr. Miroslava Pavrovského z vykonávání úkonů trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost podaná obhájcem obviněného není důvodná.

5. V obecné rovině je potřeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

6. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

7. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

8. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).

9. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného případu je přitom zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020, dospěl k závěru, že předseda senátu JUDr. Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. v trestní věci obviněného J. B. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 16/2020, nelze tomuto postupu, až na níže uvedené, vytknout zásadní pochybení.

10. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

11. Z napadeného usnesení se mimo jiné podává, že obviněný a jeho obhájce dovozují podjatost předsedy senátu JUDr. Miroslava Pavrovského především z okolností vztahujících se k přípravě veřejného zasedání odvolacího soudu a z rozhodování odvolacího senátu o vazbě obviněného. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že dotčený soudce osobně stěžovatele ani obviněného nezná, předtím s nimi nikdy nejednal, nemá k nim žádný vztah, který by mohl zakládat důvod pro jeho vyloučení v posuzované věci. Tomuto názoru Vrchního soudu v Praze nelze ničeho vytknout a Nejvyšší soud se s ním zcela ztotožňuje.

12. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu jejího rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017).

13. Důvodem pro vyloučení soudce pak samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

14. Pokud jde o námitku ohledně vyjádření Vrchního soudu v Praze, dotýkající se též osoby stěžovatele M. R., že „všechny tyto záruky považuje vrchní soud za ryze formální, poskytnuté z iniciativy obhájce obžalovaného, který sám nebyl schopen na obžalovaného působit, aby se trestnímu stíhání nevyhýbal, a naopak je důvodné podezření, že mu ho naopak spíš usnadňoval, jak popsal ve svém předchozím rozhodnutím vrchní soud,“ (srov. bod 14. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020) a že námitka obhájce obviněného ohledně protokolu ze dne 10. 8. 2020 byla uplatněna „zjevně nedůvodně a účelově“ (bod 9. napadeného usnesení), Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto odůvodnění napadeného usnesení sice neshledal důvod pro kasační rozhodnutí (tedy pro postup podle § 149 odst. 1 tr. ř.). Nicméně lze souhlasit se stěžovatelem, že Vrchní soud v Praze se měl zdržet těchto nepatřičných poznámek, přesto však z výše uvedeného, a to i přes nevhodnost takto formulovaných komentářů, nelze dosti dobře dospět k závěru, že svědčí o podjatosti dotčeného soudce. Nejde o okolnost takové povahy, aby mohla vést k závěru o podjatosti předsedy odvolacího senátu JUDr. Miroslava Pavrovského.

15. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obhájce obviněného M. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 21. 10. 2020

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru