Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 16/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaBezplatná obhajoba
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.16.2020.1
Dotčené předpisy

§ 33 odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 16/2020-3249

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 stížnost obviněného T. K., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 6 To 51/2020, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného T. K. zamítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 6 To 51/2020, rozhodl předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu tak, že podle § 33 odst. 2 tr. ř. a contrario nemá obviněný T. K. nárok na bezplatnou obhajobu.

2. Ve včas podané stížnosti obviněný namítal, že Vrchní soud v Olomouci oproti svému dřívějšímu rozhodnutí neučinil žádná nová objektivní zjištění, která by odůvodňovala nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu a své rozhodnutí opětovně založil na nepodložené hypotetické možnosti vývoje jeho majetkových a finančních poměrů. V současné době, ale i v době podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nebyl pracovně zařazen, nedisponuje se svým majetkem a podle posudku o invaliditě, ač není invalidní, se u něj jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, když jeho pracovní schopnost poklesla o 5 %. Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodování vycházel ze sdělení Věznice Stráž pod Ralskem, které je v rozporu s tím, co obviněnému sdělilo oddělení pro zařazování vězňů. Kromě důvodů zdravotních, jeho dosavadní pracovní nezařazení je opodstatněno také důvody organizačními, což není překážkou na straně obviněného. Dále pokládá za bezpředmětné posuzování otázky jeho zaměstnání v době předcházející odsouzení. Nadto Vrchní soud v Olomouci nezohlednil skutečnost, že osoby čerstvě propuštěné z výkonu trestu se zpravidla nacházejí na okraji společnosti, bez finančních prostředků a povinnost uhradit náklady obhajoby by obviněného uvrhly do sociální propasti. Má za to, že Vrchní soud v Olomouci nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu, když z kontextu vytrhl pouze určitou část právního názoru týkajícího se rozhodování o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. V rámci zamítavého usnesení Vrchní soud v Olomouci opětovně věští a polemizuje o době po skončení oddlužení obviněného a o „jakési dispozici dostatečné doby pro úhradu závazku,“ přičemž i dále v odůvodnění rozhodnutí své závěry opírá o hypotézy, které se nezakládají na pravdě, zejména pokud jde o opatřování příjmů v minulosti. Konečně pak obviněný vyslovil nesouhlas se „samolibým“ závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mu bránily v úhradě nákladů obhajoby, ačkoliv aktuální výdělkové a majetkové poměry, podstatně ovlivněné insolvenčním řízením, obviněnému brání úhradě těchto nákladů.

3. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho „stížnosti přisvědčil a zároveň sám rozhodl ve věci přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, zbavení povinnosti hradit náklady výkonu vazby, trestního řízení.“

4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obviněného na přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.

5. Podle § 33 odst. 2 tr. ř. mimo jiné platí, že pokud obviněný dosvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě hradí náklady obhajoby zcela nebo zčásti stát.

6. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je již z povahy věci založen na relativně širokém uvážení. O protiústavní interpretaci (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se ovšem jedná pouze tehdy, pokud lze mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsenzuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3723/12).

7. Nejvyšší soud odkazuje na názor vyslovený ve svém předchozím kasačním usnesení v této věci ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 11 Tvo 7/2020, že soudy rozhodující o návrhu na přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, zásadně vychází ze situace v době rozhodování o takovém návrhu, tedy z aktuálních majetkových poměrů obviněného. Na druhé straně, z hlediska komplexního posouzení návrhu musí vzít do úvahy také celkový majetkový potenciál obviněného do budoucna. Rozhodná je totiž celková ekonomická situace, resp. majetková potencialita obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není aktuální nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 464/14). V případě, že celkový majetkový potenciál neodůvodňuje přiznání bezplatné obhajoby obviněnému, pak také není vyloučeno, že soud může dospět k závěru, že obviněný má nárok na obhajobu za sníženou odměnu, pakliže je schopen náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro soud významným hlediskem je existence zjištění o úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011, publikovaný pod č. 2/2013 Sb. rozh. tr.).

8. Z napadeného usnesení vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se po zrušení svého dřívějšího rozhodnutí již podrobněji zabýval skutečnostmi relevantními pro posouzení důvodnosti návrhu obviněného. Vycházel ze spisového materiálu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, sp. zn. KSOL 10 INS 25150/2019, ze sdělení Věznice Stráž pod Ralskem ze dne 23. 7. 2020, jakož i připojené lékařské zprávy J. J. ze dne 23. 7. 2020, podle níž u stěžovatele nebylo zjištěno žádné zdravotní omezení, vyjma syndromu drogové závislosti. Vrchní soud též zjistil, že obviněný požádal dne 2. 6. 2020 o přiznání invalidního důchodu, přičemž výsledek řízení není dosud znám. Obviněný však byl shledán způsobilým pro psychicky nenáročnou práci, lehkou až středně těžkou s vyloučením přenášení těžkých břemen a nepříznivých povětrnostních podmínek. Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že obviněný byl s přestávkami zaměstnán u šesti zaměstnavatelů a opakovaně byl rovněž veden v evidenci Úřadu práce ČR. V podrobnostech pak v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na napadené usnesení (bod 7. – 10.). Vrchní soud v Olomouci po doplnění výše uvedených skutečností a jejich zhodnocení dospěl k závěru, že obviněný nesplňuje podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu.

9. Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci při posuzování nároku obviněného v souladu se zákonem a rozhodovací praxí soudů vycházel zásadně z aktuální majetkové situace obviněného, když uzavřel, že obviněný sice v současné době nedisponuje pohotovými finančními prostředky, jimiž by mohl úhradu nákladů obhajoby provést, když případné příjmy z výdělečné činnosti budou primárně použity na oddlužení, nikoliv na úhradu pohledávek jiných. Z tohoto důvodu se Vrchní soud v Olomouci důkladněji zabýval otázkou majetkové potenciality odsouzeného v delším časovém horizontu (dvaceti let), který dovodil z předpisu upravujícího vymáhání pohledávek z náhrad ustanoveným advokátům, tedy z instrukce Ministerstva spravedlnosti 4/2012-INV-M včetně její přílohy 2, ve znění instrukce Ministerstva spravedlnosti 161/2013-INV-M, která upravuje prekluzi daňových pohledávek, mezi které jsou řazeny i pohledávky z náhrad ustanoveným advokátům. Lhůta 20 let je nejzazší prekluzivní lhůtou pro vymáhání takových pohledávek. Po posouzení majetkové potenciality obviněného v uvedeném časovém horizontu dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že ačkoliv aktuální výdělkové a majetkové poměry, podstatně ovlivněné probíhajícím insolvenčním řízením, odsouzenému nyní neumožňují uhrazení nákladů obhajoby, nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mu měly bránit v úhradě pohledávky v době po výkonu trestu odnětí svobody a po ukončení oddlužení, avšak ještě před uplynutím nejzazší prekluzivní doby stanovené pro vymáhání pohledávky, jejíž výše se zřejmě pohybuje kolem cca 100 000 Kč.

10. Vzhledem k uvedenému nemohl Nejvyšší soud akceptovat výtky obviněného směřující k hypotetickým úvahám či „věštění“ Vrchního soudu v Olomouci, pokud se jedná o posouzení majetkové potenciality obviněného do budoucna. Vrchní soud poukázal na časový horizont dvaceti let pro prekluzi pohledávky z náhrad ustanovenému obhájci a při posuzování majetkové potenciality obviněného uvedenou instrukci Ministerstva spravedlnosti podpůrně použil jako určité vodítko pro své úvahy ohledně doby a možností obviněného uhradit náklady ustanoveného obhájce.

11. Závěry Vrchního soudu v Olomouci nejsou v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, podle které, soudní praxi spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí, jakkoliv vzdálené solventnosti, nelze označit za protiústavní. Taková praxe je naopak naplněním maximy, že každý je povinen plnit své závazky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 783/15). Zároveň je nutné zmínit, že mimořádným znakem pro odchýlení se od uvedené zásady nemůže být bez dalšího ani probíhající proces oddlužení, které obviněnému ukládá určité povinnosti, a to tím spíše, že stěžovatel byl odsouzen za trestnou činnost, jejímž účelem bylo mimo jiné i jeho vlastní obohacení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16). Vrchní soud proto nepochybil, když posoudil současné majetkové poměry a majetkovou potencialitu obviněného v souladu s výše uvedenými závěry. U obviněného nejde o situaci, kdy nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu by pro něj znamenalo zcela nepřiměřený zásah do jeho budoucích poměrů, a to ani s ohledem na jeho věk.

12. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného T. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 6 To 51/2020, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru