Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 15/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaVazba útěková
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.15.2020.1
Dotčené předpisy

§ 67 písm. a) tr. ř.

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 15/2020-6236

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o stížnosti obviněného D. V., narozeného dne XY v XY, Vietnamská socialistická republika, bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6215, takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného D. V. zamítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení (dále jen „policejní orgán“), ze dne 28. 11. 2018, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) obviněného D. V. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 2. 4. 2019, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle § 160 odst. 1, 5 tr. řádu zahájeno trestní stíhání (vedle dalších) obviněného D. V. nově i pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dne 28. 11. 2018 byl obviněný (v tu dobu v postavení podezřelého ve smyslu § 76 odst. 1 tr. řádu) zadržen, a to s předchozím ústním souhlasem státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (viz č. l. 584).

2. Usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 0 Nt 3605/2018, byl obviněný podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2019, č. j. 9 To 6/2019-20, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou.

3. Dne 12. 2. 2019 obviněný prostřednictvím svého obhájce požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i svůj písemný slib a nabídku peněžité záruky. Usnesením ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 70 Nt 4203/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl, že podle § 71a tr. řádu se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, přičemž podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obviněného, dále podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad obviněným nevyslovil dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario, obviněnému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do zahraničí podle § 88h tr. řádu a v neposlední řadě podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněné T. H. T. Proti tomuto usnesení podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce, dne 8. 3. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 116/2019-23, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou.

4. Usnesením ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 70 Nt 1913/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl podle § 72 odst. 1 tr. řádu o ponechání obviněného ve vazbě. Proti tomuto usnesení obviněný podal v rámci vazebního zasedání stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2019, č. j. 9 To 177/2019-51, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

5. Dne 12. 6. 2019 obviněný prostřednictvím svého obhájce opětovně požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i nabídku peněžité záruky a navrhl nahradit vazbu dohledem probačního úředníka a uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Usnesením ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 70 Nt 4214/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl, že podle § 71a tr. řádu se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, přičemž podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad obviněným nevyslovil dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario, obviněnému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do zahraničí podle § 88h tr. řádu a v neposlední řadě podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněné T. H. T. Proti tomuto usnesení podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce, dne 8. 3. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 116/2019-23, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou.

6. Po podání obžaloby v trestní věci obviněného dne 25. 7. 2019 (č. l. 4647) Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 8. 2019, č. j. 48 T 3/2019-4716, rozhodl, že obviněný se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obviněným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že podle § 73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario, se obviněnému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a konečně, že podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.

7. Usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5217, soud prvního stupně rozhodl, že podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby obviněného, přičemž výši záruky určil na 1 200 000 Kč a stanovil, že tuto je třeba složit do 7 dnů od právní moci daného usnesení na příslušný účet soudu prvního stupně a danou skutečnost bezodkladně doložit. Ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Vrchní soud v Olomouci označené usnesení soudu prvního stupně podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že nabídka peněžité záruky obviněného se nepřijímá.

8. Usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5289, soud prvního stupně rozhodl, že obviněný se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obviněným nevyslovuje dohled probačního úředníka a podle § 73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obviněnému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.

9. Usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480, soud prvního stupně rozhodl, že podle § 71a, § 72 odst. 1, 3 tr. řádu se nová žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá s tím, že obviněný se ponechává ve vazbě i nadále z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obviněným nevyslovuje dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obviněnému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib obviněného ze dne 13. 12. 2019 a podle § 73 odst. 4 tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad obviněným. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.

10. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce, dne 10. 2. 2020 stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 3 To 16/2020-5523, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, jako nedůvodnou zamítl.

11. Usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5916, pak soud prvního stupně podle § 72 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obviněný se i nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obviněným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že podle § 73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obviněnému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a konečně, že podle § 73 odst. 4 tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad obviněným. Uvedené usnesení přitom neobsahovalo odůvodnění, a to z důvodů uvedených v § 136 odst. 3 tr. řádu.

12. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5888, byl obviněný D. V. (společně s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil soud prvního stupně obviněnému i trest propadnutí věci, resp. věcí, a to finančních částek v různých měnách, který blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku a dále trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, konkrétně 31 kusů nábojů, který rovněž ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval.

13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obviněný (jakož i další spoluobvinění) jednak vlastnoručně sepsané odvolání a dále odvolání sepsané jeho obhájcem, a to do výroku o vině i o trestu. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch všech obviněných do všech výroků o vině a do všech výroků o trestu (č. l. 6100). O podaných odvoláních nebylo dosud rozhodnuto.

14. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhá odvolací řízení, byla podle § 72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost odvolacího soudu k rozhodnutí o otázce dalšího trvání vazby obviněného. Odvolací soud proto přípisem ze dne 10. 8. 2020 obviněného (mimo jiné) vyzval, aby sdělil, zda žádá o osobní výslech v souvislosti s dalším rozhodováním o vazbě a pokud ano, k jakým konkrétním skutečnostem, jež dosud nebyly známy a jež by mohly mít na rozhodnutí o vazbě vliv. Ještě téhož dne obviněný odvolacímu soudu sdělil, že požaduje konání vazebního zasedání (č. l. 6202), avšak z účasti na něm se dne 11. 8. 2020 omluvil s tím, že se jej zúčastní jeho obhájce (č. l. 6205). S ohledem na to, že obviněný se z účasti na vazebním zasedání omluvil, rozhodl následně předseda senátu odvolacího soudu o zrušení nařízeného vazebního zasedání (viz č. l. 6028). O dalším trvání vazby obviněného tak odvolací soud rozhodoval dne 12. 8. 2020 v neveřejném zasedání, přičemž v záhlaví označeným usnesením rozhodl (vedle dalšího) tak, že obviněný se nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu. Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 14. 8. 2020, jeho obhájci pak dne 12. 8. 2020 (viz č. l. 6216 verte).

15. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud nejprve připomíná dosavadní průběh řízení v trestní věci obviněného, jakož i to, že o vazbě obviněného bylo naposledy rozhodováno dne 22. 5. 2020 (viz výše) a lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby obviněného tak vyprší dne 22. 8. 2020. Z tohoto důvodu odvolací soud ve smyslu § 72 odst. 1, 4 tr. řádu přistoupil k rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného.

16. K osobě obviněného odvolací soud uvádí, že je tento vazebně stíhán z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu, a to proto, neboť je cizím – vietnamským – státním příslušníkem, jeho děti žijí ve Velké Británii a obviněný tak není fixován na Českou republiku. Dále podle odvolacího soudu bylo zjištěno, že obviněný si trestnou činností získával podstatný zdroj své obživy a obava z možného útěku obviněného či skrývání se před orgány činnými v trestním řízení je značně zvyšována i uložením, byť doposud nepravomocného, nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odvolací soud následně konstatuje, že v mezidobí od posledního rozhodování o vazbě obviněného nenastaly žádné skutečnosti, které by uvedenou obavu nějakým výraznějším způsobem snižovaly. Podle přesvědčení odvolacího soudu je rovněž třeba hodnotit i postoj obviněného k jeho trestní věci, když tento neprojevuje žádnou sebereflexi a k trestnímu stíhání se staví značně nekriticky, což dle jeho názoru rovněž zvyšuje obavu, že v případě pobytu na svobodě uprchne, či se bude skrývat nebo jinak mařit účel trestního řízení. Závěrem odvolací soud shrnuje, že stran konkrétních důvodů vazby, tak jak vyplývá z obsahu spisu, se ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně obsaženou v jeho předchozích rozhodnutích o vazbě obviněného, na něž pro stručnost odkazuje.

17. Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 17. 8. 2020 stížnost (viz č. l. 6223 a násl.). Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a důvodů napadeného usnesení odvolacího soudu obviněný na úvod své stížnosti konstatuje, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné.

18. Konkrétní důvody nezákonnosti usnesení odvolacího soudu shledává obviněný v prvé řadě v tom, že k rozhodování o jeho dalším ponechání ve vazbě přistupoval daný soud mechanicky, povrchně a s argumentací, která neumožňuje řádný přezkum napadeného usnesení. Uvedené obviněný demonstruje na skutečnosti, že odvolací soud vycházel z nepravdivého předpokladu, jenž ovlivnil jeho rozhodnutí, totiž že obviněný je cizím státním příslušníkem. Ve skutečnosti je totiž obviněný již od roku 1995 výlučně občanem České republiky. Dále obviněný odvolacímu soudu vytýká, že další důvod útěkové vazby shledává v tom, že jeho děti žijí ve Velké Británii. Obviněný uvádí, že má tři děti, z nichž dvě studují a tedy i pobývají ve Velké Británii, nejstarší dcera je pak vdaná, má dítě a žije trvale v České republice. Sounáležitost mezi dětmi a obviněným se projevuje v tom, že tito v době jeho vazebního stíhání splácejí za své rodiče hypotéku na rodinný dům. Obviněný dále akcentuje, že žije ve spořádaném manželství a jeho manželka má v České republice trvalý pobyt; obviněný je podnikatelem, obchodní společnosti, v nichž působí jako statutární orgán, jsou funkční, ačkoliv mají v důsledku jeho vazby ekonomické nebo právní potíže. Dále obviněný zdůrazňuje, že je v České republice vázán nejen prací a místem trvalého pobytu, ale i majetkem – konkrétně již zmíněným rodinným domem. Sama skutečnost, že jeho děti žijí a studují v zahraničí, podle názoru obviněného není v současné době ničím neobvyklým, naopak jde o naprosto běžnou záležitost, která by mu neměla být kladena k tíži. Tvrzení odvolacího soudu, že obviněný není fixován na Českou republiku, proto není pravdivé – obviněný je na Českou republiku fixován stejně jako její jiní občané, přičemž mu není zřejmé, co měl tímto blíže neupřesněným pojmem daný soud na mysli.

19. Pokud jde o tvrzení odvolacího soudu, že si obviněný trestnou činností získával potřebný zdroj obživy, odkazuje obviněný na rozsudek soudu prvního stupně, kdy jsou mu za vinu kladeny útoky, jichž se měl dopustit v období přibližně čtyř měsíců roku 2018. Obviněný soudu prvního stupně předložil svá daňová přiznání za roky 2017 a 2018, z nichž je patrné, že dosahoval dostatečných příjmů k obživě sebe i své rodiny podnikáním a nebyl odkázán na trestnou činnost.

20. Stran dalšího tvrzení odvolacího soudu, totiž že obava z možného útěku a skrývání se před orgány činnými v trestním řízení je konkretizována uložením dosud nepravomocného nepodmíněného trestu odnětí svobody, čímž je zvyšována pravděpodobnost chování obviněného ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu, obviněný uvádí, že s tímto nesouhlasí a logicky tomu má být právě naopak. K tomu obviněný zdůrazňuje, že byl z počátku stíhán pro trestnou činnost, za niž byl ohrožen trestní sazbou od 5 do 10 let trestu odnětí svobody. Poté ale byl vydán nepravomocný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 let, přičemž platí, že s ohledem na započtení délky vykonané vazby do uloženého trestu již vykonal téměř polovinu uloženého trestu odnětí svobody a pokud nebude trestní řízení skončeno před uplynutím nejdelší přípustné doby trvání vazby (která v tomto případě nesmí přesáhnout dva roky), bude muset být propuštěn na svobodu. Po zvážení všech těchto okolností obviněný nemá žádný rozumný důvod k útěku či skrývání se před orgány činnými v trestním řízení a napadený závěr odvolacího soudu shledává jako účelový pro potřeby odůvodnění jeho usnesení.

21. Obviněný dále odmítá tvrzení odvolacího soudu, že v mezidobí od posledního rozhodování o dalším trvání vazby nenastaly žádné skutečnosti, které by výše popsanou obavu odůvodňovaly. Obviněný již ve vazbě strávil 20 měsíců, přičemž dle judikatury Ústavního soudu se plynutím času zeslabují důvody útěkové vazby a je proto povinností soudu vyhodnotit, zda i v případě obviněného tyto nadále trvají či nikoliv. K tomu obviněný zdůrazňuje, že je osobou doposud netrestanou, je mu 58 let a má špatný zdravotní stav. Trpí nemocemi, k jejich léčbě patří pravidelná medikace a útěkem do zahraničí by zůstal bez finančních prostředků, bez léčby by si přivodil zdravotní újmu a zejména by do konce života ztratil kontakt s rodinou, na niž je pevně fixován. Již z tohoto hlediska je podle jeho přesvědčení vysoce nepravděpodobné, že by svým chováním naplnil obavu odvolacího soudu z útěku či skrývání se před orgány činnými v trestním řízení.

22. Vzpomenuté úvahy odvolacího soudu ohledně jeho postoje k trestné činnosti pak obviněný důrazně odmítá, když stanovisko odvolacího soudu svědčí o nerespektování principu presumpce neviny a lze z něj vyvodit, že odvolací soud je v této fázi trestního řízení přesvědčen o jeho vině. K tomu obviněný připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu vazba představuje nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96). Rozhodování soudu o trvání vazby by tak mělo být opřeno o zhodnocení existence vazebních důvodů na straně obviněného a predikce odvolacího soudu o jeho vině může svědčit o vyvíjení nátlaku na jeho osobu, aby se doznal a zvýšil tak šanci na propuštění z vazby na svobodu.

23. Obviněný dále připomíná, že vazba představuje hrubý zásah do osobní svobody člověka, tj. do jeho základního práva chráněného článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a má hluboký dopad na obviněného i celou jeho rodinu. Z tohoto důvodu by měly soudy s největší pečlivostí přistupovat k posuzování důvodů dalšího trvání vazby, včetně zeslabování důvodů útěkové vazby vzhledem k plynutí času. Obviněný má za to, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud jde o posuzování konkrétních důvodů vazby na jeho straně. Nadto pokud odkázal na argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v jeho předchozích rozhodnutích o vazbě, není zřejmé, jaké důvody, krom těch, které sám uvádí, měl na mysli. Dřívější argumentace soudů se navíc týkala hrozby uložení vysokého trestu odnětí svobody ve výměře kolem 8 let s ohledem na užitou přísnější právní kvalifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu. Formální odkaz na blíže neupřesněnou argumentaci v předchozích rozhodnutích dle obviněného způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného usnesení a takové pochybení je samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo konstatováno porušení článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, resp. článku 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

24. S ohledem na výše uvedené obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.

25. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obviněného D. V. není důvodná.

26. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu (srov. bod 2. až 11., 14. shora) konstatovat, že v trestní věci obviněného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby.

27. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to včetně postupu odvolacího soudu, kterému byla předmětná trestní věc předložena k rozhodnutí dne 29. 7. 2020 (č. l. 6192). Dne 12. 8. 2020 rozhodl odvolací soud o ponechání obviněného ve vazbě a následně byla dne 31. 8. 2020 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí stížnost obviněného proti shora označenému usnesení. Konkrétní délku trvání vazby u obviněného v řízení před soudem (1 rok a necelé 2 měsíce) přitom není možné s ohledem na charakter trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, považovat za nepřiměřeně dlouhou.

28. Odvolací soud taktéž nepochybil, pokud o dalším trvání vazby obviněného (a dalších obviněných) rozhodl ve smyslu § 72 odst. 1, 4 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to s ohledem na předchozí písemná vyjádření obviněných (srov. bod 14. shora).

29. Z obsahu spisu Nejvyšší soud mimo jiné zjistil, že proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku (viz bod 12. usnesení) podal obviněný [jakož i další spoluobvinění] odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně však podala též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch mimo jiné i obviněného do výroku o vině i o trestu (č. l. 6100). S ohledem na tuto posledně uvedenou skutečnost je zřejmé, že trestní stíhání obviněného je stále vedeno pro (zvlášť závažný) zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a současně též pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 1. usnesení), a to i přesto, že obviněný byl soudem prvního stupně nepravomocně shledán vinným „toliko“ ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na aktuální procesní situaci je podle Nejvyššího soudu proto zřejmé, že obviněný je i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (viz § 240 odst. 3 tr. zákoníku).

30. Podle § 67 písm. a) tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

31. V rámci námitek proti vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) tr. řádu lze obviněnému přisvědčit v tom směru, že odvolací soud zcela nesprávně v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že obviněný je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky. Nejvyšší soud v rámci provedeného přezkumu tuto námitku obviněného shledal důvodnou, neboť ze spisového materiálu a dalších podkladů, které si za tímto účelem opatřil, vyplývá, že obviněný D. V. je občanem České republiky.

32. Pokud jde o další námitku obviněného týkající se nesprávnosti závěru odvolacího soudu o povaze zázemí obviněného v České republice (viz bod 16. tohoto usnesení), k tomuto Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud z této zásadně dovozuje reálnou obavu, že obviněný v případě propuštění na svobodu uprchne do zahraničí, konkrétně do Velké Británie, kde žije část jeho rodiny (děti), která by případně byla schopna se o něj postarat. V tomto ohledu je nutné odůvodnění odvolacího soudu vyhodnocovat v návaznosti na konkrétní argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v předchozích rozhodnutích o vazbě (srov. bod 6. napadeného usnesení odvolacího soudu), např. v usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480, bodu 9.

33. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu konstatuje, že se s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu v zásadě ztotožňuje, když mimo jiné poukazuje také na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14) a Evropského soudu pro lidská práva [dále též jen „ESLP“], dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).

34. Podle názoru Nejvyššího soudu odsouzení soudem prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, byť se jedná o odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi významně zesiluje obavu, že obviněný v případě propuštění na svobodu uprchne, případně se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo výkonu uloženého trestu. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o existenci daného vazebního důvodu. Na uvedeném závěru podle Nejvyššího soudu nemůže (v tomto konkrétním případě) změnit ničeho ani skutečnost, že shora uložený trest odnětí svobody nelze považovat za „vysoký trest“ ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu a příslušné judikatury Ústavního soudu. Je tomu tak proto, že v dané trestní věci bylo v mezidobí podáno státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, a to (mimo jiné) v neprospěch obviněného do výroku o vině i o trestu, pročež je obviněný i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku) a z tohoto titulu mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01. V tomto směru tak lze říci, že v mezidobí došlo k významné skutečnosti z hlediska posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby obviněného.

35. Dále Nejvyšší soud toliko dodává, že zbývající stížnostní námitky obviněného, týkající se jeho majetkových poměrů, popř. toho, zda si trestnou činností získával podstatný zdroj obživy či nikoliv, nemají pro posouzení uplatněného vazebního důvodu [§ 67 písm. a) tr. řádu] podstatný význam [když tyto se vztahují k vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu, který však již u obviněného nebyl soudy nižších stupňů shledán].

36. Konečně má-li obviněný za to, že odvolací soud se v napadeném usnesení vyjádřil způsobem, který zakládá pochybnosti o respektování principu presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, tak podle Nejvyššího soudu je třeba shora rozporované vyjádření odvolacího soudu (viz bod 16. tohoto usnesení) odmítnout s tím, že tento zřejmě toliko nekriticky převzal hodnotící úvahu soudu prvního stupně formulovanou v jeho usnesení ze dne 22. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480 (bod 8.), která se týká zhodnocení důkazní situace v probíhajícím hlavním líčení a posouzení důvodnosti podezření obviněného jako takového. Jinými slovy na základě uvedené skutečnosti (tj. že obviněný svoji vinu popírá), nelze – bez dalšího – dovozovat naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Uvedeným způsobem proto dle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud toliko – byť nesprávně – hodnotil existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, nikoliv snad, že by se vyjadřoval k otázce viny obviněného, dosud pravomocně neuzavřené.

37. Nejvyšší soud proto uzavírá, že navzdory důvodnosti některých stížnostních námitek obviněného napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6215, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu základním způsobem obstála, a proto stížnost obviněného D. V. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

soudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru