Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tvo 15/2017Usnesení NS ze dne 23.08.2017

HeslaŘízení o stížnosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.15.2017.1
Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tvo 15/2017-13

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 stížnost obviněného B. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného B. P. zamítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 61 T 3/2017, byl obviněný B. P. uznán vinným ad 1) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ad 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a ad 3) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost (a sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 260/2014) byl obviněnému jednak podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ze použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku též úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Pro úplnost pak lze uvést, že citovaným rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 260/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena rovněž povinnost zaplatit poškozeným částku ve výši 10 285 000 Kč.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně však podal obviněný B. P. odvolání a vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení byla tak ve smyslu § 72 odst. 4 tr. ř. založena, s ohledem na běh vazební lhůty, příslušnost Vrchního soudu v Olomouci k rozhodnutí o otázce dalšího trvání či netrvání vazby obviněného.

3. S ohledem na výše uvedené Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, rozhodl podle § 72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru a závažnosti stíhané trestné činnosti, jakož i osobě obviněného, existuje stále důvodná obava, že by po propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Tato obava byla navíc umocněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného, a to jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a jednak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, přičemž škoda, kterou měl poškozené způsobit, dosahovala částky téměř 12 milionů Kč. Důvodnost vazby předstižné vrchní soud vyvodil i ze skutečnosti, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, přičemž části nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Obviněný si tak opakovaně získával prostředky ke své obživě trestnou činností, navíc je osobou nezaměstnanou, se zřejmými sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Vrchní soud pak dále dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo ani k žádným průtahům. Vzhledem k těmto okolnostem, osobě obviněného a závažnosti trestných činů, pro které je stíhán, vrchní soud rovněž shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout ani jiným opatřením, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, podal obviněný B. P. stížnost, v níž předně zdůraznil, že se závěry vrchního soudu o důvodnosti dalšího trvání vazby nesouhlasí. Stran trvání vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. pak obviněný namítl, že je objektivně vyloučeno, aby se dopustil obdobného jednání vůči poškozené, když takové případné jednání by s ohledem na povahu věci již nemohlo rozhodně naplnit znaky trestného činu. Stejně tak obava, že by se mohl dopouštět podvodného jednání vůči dalším osobám je lichá a není podložená žádným dosud opatřeným důkazem. Důvod vazby však dle obviněného nelze opřít o pouhé domněnky, nýbrž je vždy třeba pečlivě posuzovat, zda další trvání vazby je nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Obviněný rovněž poukázal, že vrchní soud se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal se zásadou zdrženlivosti, neboť z jeho rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu není možné vazbu obviněného nahradit jiným opatřením. Pouhý poukaz na vysoký stupeň společenské škodlivosti totiž v tomto směru nemůže být sám o sobě dostačující. Stejně tak nemůže obstát ani odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, které není dosud pravomocné, a to z důvodu zásady presumpce neviny. Závěrem pak obviněný poukázal, že k jeho předchozím odsouzením došlo před značnou dobou, a proto tyto skutečnosti nemůžou vystihovat jeho aktuální sklony k páchání trestné činnosti. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a aby sám rozhodl o propuštění obviněného z vazby na svobodu.

5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného B. P. není důvodná.

6. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí dostatečně vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil i okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a osobě obviněného totiž existuje zcela důvodná obava, že by obviněný v případě propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Nelze rovněž opomenout, že nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 61 T 3/2017, byl obviněný uznán vinným ad 1) zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ad 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a ad 3) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž za tuto trestnou činnost mu byl uložen poměrně citelný trest, a to jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a jednak úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců.

7. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. 152/04).

8. Důvodná obava, že by obviněný v případě propuštění z vazby na svobodu opakoval trestnou činnost ve smyslu § 67 písm. c) tr. zákoníku, pak konkrétně vyplývá i z vysoké míry společenské škodlivosti trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu, neboť se jí obviněný měl dopouštět po delší dobu, byl stíhán pro více skutků a svým jednáním měl způsobit škodu dosahující téměř 12 milionů Kč. V této souvislosti pak nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný byl již v minulosti opakovaně soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, přičemž části nyní projednávané trestné činnosti se obviněný měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení, kdy byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 260/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 2 To 121/2015, odsouzen rovněž pro trestnou činnost majetkového charakteru. Vrchní soud v tomto směru též důvodně poukázal, že předchozí odsouzení nesplnila svůj výchovný účel, neboť si obviněný opakovaně získával prostředky ke své obživě trestnou činností, je osobou nezaměstnanou a jsou zde zřejmé i jeho sklony k páchání majetkové trestné činnosti. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem se proto Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem vrchního soudu, že i v současné fázi řízení hrozí nebezpečí, že by obviněný po případném propuštění z vazby mohl opakovat trestnou činnost obdobného charakteru, pro kterou je stíhán. Námitky obviněného tak rozhodně neopodstatňují jeho propuštění na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem páchání trestné činnosti, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení § 67 písm. c) tr. ř.

9. Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu § 67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (jež mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědích poškozených, výpovědích dalších svědků, listinných důkazech atd.) vyplývá, že předmětné skutky, pro které je vedeno trestní stíhání obviněného, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny zákonné znaky trestných činů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad 1), podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ad 2) a podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad 3), a je zde i důvodné podezření, že je spáchal právě obviněný B. P.

10. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř.

11. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěrem vrchního soudu, že vazbu obviněného nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit ani mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezamezilo páchání trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř.

12. Závěrem lze konstatovat, že trestní řízení vedené proti obviněnému vzhledem k charakteru a náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a nebyly zde zjištěny ani žádné průtahy. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby podle § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř.

13. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017. Stížnost obviněného B. P. se tak nemohla setkat s úspěchem a Nejvyšší soud ji proto podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 8. 2017

JUDr. Stanislav Rizman

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru