Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 92/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.92.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 92/2020-186

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného Z. D., narozeného XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 5 To 358/2019-151, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod zp. zn. 8 T 77/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Z. D. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný Z. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 8. 2019, č. j. 8 T 77/2019-128, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil takto:

dne 6. 6. 2019 v době kolem 14:20 hod. v XY, XY, na lavičce ve vrchní části parku XY poblíž památníku XY, měl u sebe za účelem dalšího prodeje papírové psaníčko s obsahem hnědé sypké látky o hmotnosti 0,216 g netto, ve které byl zjištěn diacetylmorfin (heroin) spolu s dalšími opiovými alkaloidy, papírové psaníčko s obsahem žluté krystalické látky o hmotnosti 0,016 g netto, ve které byl zjištěn metamfetamin (pervitin), papírové psaníčko s obsahem světle hnědé sypké látky o hmotnosti 0,039 netto, ve které byl zjištěn diacetylmorfin (heroin) doprovázený dalšími opiovými alkaloidy, načež A. T., nar. XY, po předchozí domluvě prodal za částku 1.000,- Kč papírové psaníčko s obsahem hnědé sypké látky o hmotnosti 0,216 g netto obsahující diacetylmorfin (heroin) spolu s dalšími opiovými alkaloidy, a to tak, že psaníčko položil mezi sebe a A. T., který psaníčko vzal, prohlédl jej a následně položil na lavičku složenou bankovku v nominální hodnotě 1.000,- Kč, kterou obžalovaný z lavičky sebral a schoval si ji do černé tašky nesené přes rameno,

přičemž účinná látka diacetylmorfin (heroin), je uvedena v příloze č. 3 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, jako látka omamná, a účinná látka metamfetamin (pervitin) je uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní,

a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 38 T 113/2015, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2016, odsouzen pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, a byl mu uložen mimo jiné trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou, který vykonal dne 24. 8. 2018.

2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 1 275 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obviněný odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a současně namítá porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod.

5. Obviněný předně namítá, že skutková zjištění soudů nižšího stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, k čemuž doplňuje, že si je vědom toho, že úlohou Nejvyššího soudu není další přezkum skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Současně ale obviněný poukazuje na výjimky z tohoto pravidla vymezené Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a připomíná, že právě námitka extrémního nesouladu podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. In concreto má obviněný za to, že v jeho trestní věci nastala situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp., že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

6. Konkrétní pochybení mající kvalitu extrémního nesouladu pak obviněný shledává ve skutkových zjištěních týkajících se samotného prodeje drogy. Odsouzení je totiž v tomto případě založeno toliko na výpovědích svědků N. a S., tedy policistů, kteří údajně viděli prodej drogy svědku T., kdy však tito podle obviněného neměli na prodej drogy dobrý výhled, když sami vypověděli, že stáli ve vzdálenosti asi 5 metrů od předmětné lavičky, a to navíc „bokem“, přičemž se dívali na záda osob na lavičce (k tomu obviněný poukázal na příslušnou pasáž protokolu z hlavního líčení). Podle obviněného přitom platí, že z tohoto „bočního či zadního“ pohledu policisté nemohli vidět způsob předání drogy či platbu za ni, natož aby mohli s určitostí tvrdit, že prodávajícím byl právě on. Uvedené následně obviněný demonstruje na skutečnosti, že tito svědci neměli ponětí o tom, že současně mělo dojít i k nabídce prodeje mobilního telefonu, což potvrdil i svědek T., a dále upozorňuje na rozpor ve výpovědích policistů a svědka T., když tento uvedl, že peníze položil na stejné místo, jako byl předtím položen balíček s drogou, kdežto podle policistů měly být peníze předány odsouzenému. Zároveň svědek T. i obviněný shodně vypověděli, že drogu svědkovi neprodal ani nepodal obviněný, ale další osoby, které seděly na lavičce a které policisté neidentifikovali. Obviněný dále namítá, že soud neměl důvod pochybovat o pravdivosti výpovědi svědka T. a bez jakéhokoliv důkazu dovozovat, že se tento snažil svou výpovědí odsouzenému pomáhat, což označuje za pouhou spekulaci. Jestliže totiž ve výpovědi svědka T. nezaznělo, že by od obviněného někdy kupoval drogy, nelze uvažovat o tom, že by obviněný byl pro svědka T. zdrojem drog a tento měl důvod jej svou výpovědí „chránit“. Co se týče skutečnosti, že obviněný u sebe měl 1 000 Kč, které svědek T. zaplatil za drogu neztotožněným osobám, má za to, že i to bylo v hlavním líčení vysvětleno, když uvádí, že předmětnou bankovku – kterou předtím svědek T. položil na lavičku – chtěl podat neztotožněným osobám, které drogu svědkovi prodaly, což však již nestihl a bankovka (stejně jako ostatní drogy, které obviněný od daných osob kupoval pro svoji potřebu) již zůstala u něj. To lze ostatně dovodit i z výpovědi svědka T., který uvedl, že se s obviněným setkal na nádraží, avšak obviněný u sebe žádné drogy neměl a svědkovi žádné nenabízel.

7. Obviněný má tedy za to, že tímto postupem při hodnocení důkazů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, dále porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo (k čemuž poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, stran zásady materiální pravdy a související míry důkazů nezbytné pro uznání určité osoby vinnou konkrétním trestným činem; popř. na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016). Pokud existují dvě rovnocenné skutkové verze, je nutné se vždy, s ohledem na zásady ovládající trestní řízení, přiklonit k té pro obviněného nejpříznivější, což se podle obviněného v projednávané trestní věci nestalo.

8. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušené části obsahově navazující a sám rozhodl podle § 265m tr. řádu tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 265m tr. řádu, navrhuje obviněný, aby tento rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. řádu.

9. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po rekapitulaci dovolacích námitek obviněného stručně uvedl, že tyto se ocitají mimo dosah jím uplatněného dovolacího důvodu, a to i přes námitku tzv. extrémního nesouladu. Uvedenou vadu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem totiž podle státního zástupce shledávat nelze, neboť obviněný se domáhá toliko přehodnocení provedených důkazů podle svých vlastních měřítek v tom smyslu, aby v souladu s pravidlem in dubio pro reo byla vyslovena jeho nevina. Taková argumentace však podle státního zástupce pod uplatněný, ale ani jiný zákonný dovolací důvod, nespadá. Z těchto důvodů proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

10. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k případné replice, již ale do dnešního dne neobdržel.

III.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

12. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

13. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento je přitom naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

14. I při respektování shora uvedeného vymezení daného dovolacího důvodu však Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.

Důvodnost dovolání

15. Poté, co se Nejvyšší soud podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu dovoláním vytýkanými vadami netrpí. Obviněný sice svoji dovolací argumentaci vystavěl na tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry soudu prvního stupně na straně druhé, avšak ten dovozuje v podstatě na základě vlastního hodnocení své výpovědi a výpovědi svědka T. (jimž však soud prvního stupně v tomto směru neuvěřil) a rozporování výpovědí svědků N. a S. Podle Nejvyššího soudu však z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a to i ve světle usnesení odvolacího soudu) vyplývá jednoznačná a přesvědčivá vazba mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy související hodnotící úvaze soudu prvního stupně v tomto směru nelze ničeho vytknout. Ke konkrétním námitkám obviněného pak Nejvyšší soud uvádí následující.

16. První z námitek obviněného směřuje proti výpovědím svědků N. a S., kdy podle obviněného tito nemohli vidět způsob předání drogy či platbu za ni, natož aby mohli s určitostí tvrdit, že prodávajícím byl právě on. K tomu je třeba říci, že danou námitkou obviněného se soud prvního stupně podrobně zabýval v bodu 9. na s. 9 svého rozsudku. Tak svědci N. a S. shodně uvedli (č. l. 124 a 124 verte), že prodej drogy obviněným sledovali z pravé strany lavičky (tj. z boku, kdy k nim dané osoby byly zády, nikoliv čelem) ze vzdálenosti pěti metrů, přičemž shodně jako sám obviněný (č. l. 122 verte) i svědek T. (č. l. 123), popsali, že psaníčko s drogou bylo položeno na lavičku, z níž si jej svědek T. vzal a následně na stejné místo položil bankovku o nominální hodnotě 1 000 Kč (obviněný však popřel, že by zde drogu položil on, svědek T. pak uvedl, že neví, kdo tam psaníčko s drogou položil). Jestliže přitom obviněný uváděl, že psaníčko s drogou na lavičku položila žena, která vedle něj seděla, a musela se přitom nahnout přes obviněného (neboť ten seděl nejblíže ke svědkovi T.) [viz č. l. 122 verte], pak je třeba říci, že toto tvrzení obviněného je zcela osamoceno, když svědek T. uvedl, že neví, kdo psaníčko s drogou vedle něj položil. Svědci N. i S. pak vypověděli, že viděli, jak obviněný vytáhl z tašky psaníčko a položil jej mezi sebe a svědka T. (viz č. l. 123 verte a 124 verte), načež si svědek psaníčko prohlédl a vytáhl bankovku a tuto položil zpět na lavičku, odkud si ji vzal obviněný, což i on sám potvrzuje (č. l. 122 verte). Svědci N. a S. pak dále uvedli, že neviděli, že by svědkovi někdo jiný (myšleno muž a žena, kteří rovněž seděli na lavičce a od nichž měla podle obviněného droga pocházet) něco nabízel [č. l. 124 a 124 verte].

17. Jak je ze shora uvedeného zřejmé, výpovědi svědků N. a S. se – co do popisu průběhu prodeje drogy svědku T. – shodovaly v podstatných bodech i s výpovědí svědka T. a samotného obviněného. Jestliže za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný prodal svědku T. drogu heroin výše popsaným způsobem, nelze dané zjištění podle Nejvyššího soudu považovat za jakkoliv extrémní v tom směru, že by z provedeného dokazování neplynulo. Lze toliko doplnit, jak správně podotkl odvolací soud v bodu 14. svého usnesení, že svědci N. a S. zasahovali právě s ohledem na skutečnosti, které přímo pozorovali, proti osobě obviněného a nikoliv proti dalším dvěma osobám, které na dané lavičce také seděly.

18. Pokud jde o související námitky týkající se údajné nabídky prodeje telefonu, pak je třeba říci, že svědek T. k tomuto uvedl: „nabízeli mi, nebo mluvilo se o nějakém mobilním telefonu“ (č. l. 123), kdy však svědkyně N. uvedla, že dané osoby toliko viděla, ale neslyšela (č. l. 124), popř. svědek S. uvedl, že podezřelé osoby určitě nenabízely nic jiného (č. l. 124 verte). Z uvedeného přitom podle Nejvyššího soudu nelze dovozovat, že svědci N. a S. nebyli schopni sledovat průběh trestné činnosti obviněného, toliko, že neslyšeli, popř. neviděli jinou činnost osob na lavičce, která by rovněž upoutala jejich pozornost, krom samotného prodeje drogy (k tomu viz také bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně poukazuje-li obviněný na údajný rozpor ve výpovědi svědka S. a svědka T., je třeba říci, že svědek S. uvedl (č. l. 124 verte), že si nepamatuje přesně, jestli svědek T. dal peníze přímo obviněnému, anebo je pouze položil na lavičku. V uvedeném podle Nejvyššího soudu nelze spatřovat rozpor v tom směru, jaký naznačuje obviněný, tedy že výpověď svědka S. by z tohoto důvodu neměla být věrohodná.

19. Jestliže dále obviněný tvrdí, že drogu svědkovi T. neprodal on, ale další osoby, které s ním seděly na dané lavičce (dlužno dodat, že svědek T. uvedl, že neví, od koho droga pocházela, a proto nelze tvrdit, že by jeho výpověď byla v tomto směru ve shodě s výpovědí obviněného, jak se tento domnívá), pak postačí poukázat na výše uvedené závěry, popř. na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně (bod 9. jeho rozsudku). Nelze ostatně ani přijmout úvahu obviněného o tom, že pokud ve výpovědi svědka T. nezaznělo, že by od něj někdy kupoval drogy, neměl daný svědek důvod jej svou výpovědí chránit, jakožto svůj zdroj drogy. Nejvyšší soud se naopak ztotožňuje s tezí soudu prvního stupně o účelovosti části výpovědi svědka T., k níž lze dodat, že sám svědek připustil, že jej obviněný zavedl k osobám, které mu údajně měly drogu prodat, přičemž z tohoto zprostředkování mohl obviněný chtít provizi (což ostatně ve své výpovědi zprvu uváděl i sám obviněný – viz č. l. 122 verte a bod 2. rozsudku soudu prvního stupně). Konečně namítá-li obviněný, že v rámci své výpovědi vysvětlil, proč měl u sebe bankovku v nominální hodnotě 1 000 Kč, kterou svědek T. zaplatil za poskytnutou drogu heroin, je třeba říci, že jeho vysvětlení soud prvního stupně neuvěřil, což i náležitě vysvětlil (viz bod 9. na s. 7 jeho rozsudku, jakož i bod 15. usnesení odvolacího soudu).

20. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v dané trestní věci neshledal žádných procesních nesrovnalostí při hodnocení důkazů, natož dosahujících „kvality“ extrémního nesouladu, pro které by musel přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí. Stejně tak je třeba říci, že nelze přitakat tvrzení obviněného, že v trestním řízení vedle sebe stály dvě rovnocenné skutkové verze, pročež se soudy měly přiklonit k té, která je pro něj příznivější, neboť tvrzení obviněného (a dílčí tvrzení svědka T.) nebyla shledána – ve světle dalších důkazů - jako pravdivá. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného nevyhověl.

V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

21. Protože Nejvyšší soud neshledal dovolací námitky obviněného Z. D. jako způsobilé dovodit závěr o nezbytnosti jeho kasačního zásahu, nezbylo mu, než dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, což učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru