Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 915/2020Usnesení NS ze dne 21.10.2020

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.915.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 915/2020-1300

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2020 o dovoláních obviněných V. Š., nar. XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice a P. V., nar. XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, č. j. 10 To 74/2020-1231, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 95/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. Š. a P. V. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Obvinění V. Š. a P. V. byli rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 1. 2020, č. j. 32 T 95/2019-1133, uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že:

v rozporu s ustanovením § 4 a § 8 zákona číslo 167/1998 Sb. o návykových látkách, ve znění pozdějších doplňků, poté, co si společně opatřili chemické prostředky, léky Galpseud/100tbl./60mg, laboratorní sklo, potřebné chemikálie a další pomůcky,

od přesně nezjištěné doby, nejméně však od 14. 3. 2019 do doby jejich zadržení policejním orgánem dne 22. 5. 2019, k němuž došlo v rodinném domě č. p. XY v XY ulici v Praze 4 – XY při nedokončeném procesu výroby pervitinu, při němž se nepodařilo zpracovat 112 ks krabiček léku Galpseud/100tbl./60mg obsahujících pseudoefedrin, které obž. V. Š. přechovával v místě svého bydliště v ulici XY č. p. XY v XY,

na tomto místě, tj. ve sklepě rodinného domu č. p. XY v XY ulici v Praze 4 – XY, dále v chatě č. e. XY v ulici XY v XY, okres Praha – východ, a v objektu opuštěného statku v ulici XY č. p. XY v obci XY vyrobili dosud přesně nezjištěné množství pervitinu,

přičemž pervitin je pod názvem metamfetamin psychotropní látkou zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a současně zařazen mezi psychotropní látky podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v platném znění,

a tohoto jednání se dopustili oba obžalovaní přes to, že byli za takový čin v posledních třech letech potrestáni,

tj. P. V. rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 190/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 31 To 540/2012, jenž nabyl právní moci dne 30. 11. 2012, ve znění rozsudku Okresního soudu v Lounech sp. zn. 15 T 165/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 411/2013, jenž nabyl právní moci dne 9. 12. 2013, když souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 78 měsíců vykonal dne 27. 12. 2018,

a V. Š. rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 86/2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 449/2013, jenž nabyl právní moci dne 11. 12. 2013, když nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let vykonal dne 27. 8. 2018.

2. Za shora uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil každému z obviněných podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil dále soud prvního stupně obviněnému V. i trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval a v neposlední řadě rozhodl i o uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 100 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jednotlivé zabrané věci opět ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť je shledal nedůvodnými.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení odvolacího soudu podávají nyní oba obvinění prostřednictvím svých obhájkyň dovolání.

5. Dovolání obviněného V. Š. směřuje výslovně proti usnesení odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně, které tento napadá v plném rozsahu (tj. všechny jejich výroky) a z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.

6. Stran výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítá jednak nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání, neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, dále nesprávné hodnocení zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem (v čemž obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku). Současně obviněný namítá, že došlo k vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel – odepření procesních práv – jež zakládají nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a tvrdí i tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. K uvedenému obviněný doplňuje, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily právo na řádnou obhajobu obou obviněných a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému posouzení všech pro rozhodnutí relevantních skutečností či okolností.

7. Obviněný následně namítá, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ podala v dané trestní věci obžalobu, přičemž před jejím podáním dala policejnímu orgánu pokyn, aby přípravné řízení bylo ukončeno, naplánované úkony (výslechy svědků) byly zrušeny a obvinění byli neprodleně seznámeni se spisem, a to bez faktické možnosti mít úspěch s návrhy na doplnění dokazování. Přitom za obviněného obhajoba navrhovala výslech jeho družky Z. L., která s ním žila ve společné domácnosti a společně užívali byt v ulici XY č. p. XY v obci XY (dále jen „byt v XY“) za obviněného V. pak výslech jeho družky A. T., které s ním žila ve společné domácnosti a měla uzavřenou nájemní smlouvu ke shora uvedenému rodinnému domu č. p. XY v XY ulici v Praze 4 – XY (dále jen „rodinný dům v Praze 4 – XY), kde byla nalezena varna. Obhajoba rovněž navrhovala i chemickou analýzu léčiv zajištěných v bytě v XY, vyhodnocení daktyloskopických stop na krabici s léčivy a dále na obalech daných léčiv. Obviněný dále namítá, že nebyla akceptována ani námitka obhajoby vyčkat na vypracování znaleckých posudků, resp. že z hlediska spravedlivého procesu nelze vycházet pouze z odborných vyjádření, která byla založena ve spise, když z nich nebylo mnohdy vůbec patrno, ke kterému místu, času a skutku se vztahují. I přesto však státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ – vědoma si toho, že pokud nepodá obžalobu včas, bude třeba spoluobviněného V. propustit z vazby – převzala do obžaloby vymezení skutku tak, jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně tuto podala u soudu prvního stupně. Návrhu na předběžné projednání obžaloby pak nebylo vyhověno.

8. Podle obviněného Š. dále státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ, ale i soudy obou stupňů, odhlédly od faktu, že trestným činem je pouze takový čin, který splňuje jak materiální, tak i formální znaky trestného činu. Ve vazbě na materiální podmínku nebezpečnosti trestného činu pro společnost obviněný odmítá skutková tvrzení, podle nichž měl v bytě v XY přechovávat lék Galpseud, aby z něho s pomocí obviněného V. vyrobili v rodinném domě v Praze 4 – XY pervitin. Přitom jeho návrh na provedení kvalitativní a kvantitativní analýzy byl soudem prvního stupně zamítnut a kpt. Ing. Petra Jenišťová, která zpracovávala příslušná odborná vyjádření, vycházela pouze z informací obsažených na obalech léčiv zajištěných v rodinném domě v Praze 4 – XY a v bytě v XY; zda krabičky označené jako Galpseud skutečně obsahovaly pseudoefedrin nebo zda šlo o atrapy, jež byly v poslední době z Polska dováženy a danou látku neobsahovaly, nebylo zjištěno. Obviněný v tomto směru odmítá i tvrzení, že se jakkoliv podílel na výrobě pervitinu ve sklepě rodinného domu v Praze 4 – XY (když na tomto místě sice byl zadržen, ale pouze jako návštěva, která v přízemí domu pila kávu), resp. že o výrobě pervitinu v tomto domě vůbec věděl. Odmítá i tvrzení, že se podílel na výrobě pervitinu v budově opuštěného statku v ulici XY č. p. XY v XY(dále jen „opuštěný statek“) [kam jezdil pouze pro dávku pervitinu, stejně jako řada jiných uživatelů, jejichž biologické stopy byly na místě zjištěny] a v chatě č. e. XY v ulici XY v XY (dále jen „chata“) [kde v rozhodné době nebyl a zde zajištěné věci, které mohly sloužit k výrobě pervitinu, nepatřily jemu, ale buď svědku Z. nebo E. P., která však z důvodu neznámého pobytu nebyla vyslechnuta].

9. Dále obviněný zdůrazňuje, že pokud bylo v trestním řízení prokázáno, že nakoupil ředidlo Toluen v drogerii ve XY, tak uvedené je volně prodejné na českém trhu a jeho samotné zakoupení a přechovávání není trestným činem. V případě krabiček léků Galpseud zajištěných v bytě v XY pak konstatuje, že nebylo zjištěno, zda tyto obsahovaly prekursor v množství uvedeném na obalu, ani komu patřily.

10. Vedle materiálních znaků trestného činu dle obviněného musí být naplněny i znaky formální, přičemž k tomu obviněný tvrdí, že mu nebylo prokázáno zavinění, tím méně úmysl, spáchat trestný čin shora uvedený. Soud prvního stupně vycházel z ničím nepodložené hypotézy, že si obviněný musel vydělávat na živobytí touto trestnou činností a zcela odhlédl od tvrzení pana J. Č., že u něho obviněný pracoval brigádně a že do společné domácnosti přispívala i Z. L., která měla peníze od rodičů z prodeje rodinné nemovitosti. Za hlavní důkaz viny tak dle obviněného soudy považovaly jeho trestní minulost. Ohledně objektivní stránky trestného činu obviněný tvrdí, že soudy nižších stupňů vůbec nevyhodnotily jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi – odhlédly od místa a času, tj. kde a kdy měly být vary realizovány a zda se na nich obviněný objektivně mohl podílet a jak.

11. Na základě shora uvedeného tak obviněný konstatuje, že pokud by bylo v trestním řízení prokázáno, že zajištěné krabičky léku Galpseud skutečně přechovával on sám, měl být daný skutek posouzen jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. V opačném případě měl být obžaloby zcela zproštěn.

12. Poslední dovolací námitka obviněného Š. spočívá v tvrzeném porušení jeho práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že přípravné řízení nebylo řádně dokončeno, když mělo být vyčkáno na vypracování znaleckých posudků a výslech důležitých svědků. Teprve poté měl být spis předložen obviněným k seznámení, vyjádření a k navržení dalších důkazů, což se ale nestalo. K uvedenému pak obviněný shrnuje, že porušení jeho uvedeného základního práva mělo následně vliv na samotnou právní kvalifikaci. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu.

13. Dovolání obviněného P. V. je podáno výslovně proti usnesení odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků. Co do důvodnosti jej obviněný opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Naplnění daného dovolacího důvodu pak obviněný spatřuje v tom, že provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, kdy navíc právní závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, jsou dle jeho přesvědčení v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění napadeného usnesení navíc podle obviněného nevyplývá ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a vytýká mu rovněž, že v rámci hodnocení důkazů nebyla vypořádána jeho námitka nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a nezákonnosti souvisejících protokolů.

14. V návaznosti na uvedené obviněný rozvíjí úvahu o vadě extrémního nesouladu, již rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýká (k čemuž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014), tvrdí, že soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů, dostatečně se nevypořádaly s provedenými důkazy co do jejich skutečné vypovídací hodnoty, kdy provedené hodnocení důkazů zcela odporuje pravidlům formální logiky. Důkazy prý soudy nižších stupňů nehodnotily ve vzájemné souvislosti a díky tomu neaplikovaly zásadu in dubio pro reo.

15. Navazující argumentace obviněného pak dále rozvíjí shora předestřené námitky. Obviněný tak tvrdí, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu postrádají náležité odůvodnění ve smyslu § 88 odst. 2 tr. řádu, přičemž obdobný nedostatek shledává i u protokolů k záznamům telekomunikačního provozu, když tyto neobsahují údaj o způsobu a obsahu provedeného záznamu (k čemuž obviněný odkazuje na § 88 odst. 6 tr. řádu). I přes tyto obviněným uváděné nedostatky však odvolací soud i soud prvního stupně vyhodnotily dané protokoly jako zákonné a důkazně použitelné, s čímž se obviněný neztotožňuje.

16. Další část konkrétní argumentace obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů ohledně neoprávněné výroby pervitinu v chatě a v objektu opuštěného statku. Obviněný ve vztahu k samotné výrobě pervitinu v těchto lokalitách namítá, že nebylo prokázáno (tj. není zřejmé, o jaké důkazy se související skutková zjištění soudů nižších stupňů opírají), že by jej zde vyráběl sám, či jakkoliv pomáhal při jeho výrobě. Je sice zřejmé, že se obviněný v těchto lokalitách nacházel, avšak ne z důvodu výroby pervitinu, přičemž má za to, že ve světle provedených důkazů tato jeho obhajoba nebyla vyvrácena.

17. Ohledně výroby pervitinu v chatě obviněný tvrdí, že se této nedopustil a tato se z provedených důkazů ani nepodává, přičemž důkazy opatřené odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu považuje za nezákonné. Z pohledu obviněného je pro posouzení jeho viny stěžejní výpověď svědka Z., který ale jakoukoliv výrobu pervitinu v dané chatě popřel, kdy ve věci konstantně vypovídal i v tom směru, že věci v uvedeném objektu nalezené při domovní prohlídce nepatřily obviněnému, ale danému svědkovi a paní P. Důkaznímu návrhu obviněného na výslech druhé z uvedených osob však nebylo vyhověno. Podle obviněného se tak soudy nižších stupňů s provedenými důkazy dostatečně nevypořádaly, zejména pokud jde o výpověď svědka Z., kterou považovaly za nevěrohodnou, a vycházely toliko z domněnek, k čemuž obviněný odkazuje na body 39. a 40. rozsudku soudu prvního stupně (což dovozuje z užitých formulací jako „zjevně“, či „lze předpokládat“). Obviněný tak má za to, že v posuzovaném případě po provedení všech důkazů nemohly soudy nižších stupňů bez důvodných pochybností dospět k závěru, že svým jednáním naplnil znaky shora uvedeného trestného činu, jímž byl následně uznán vinným. K tomu – co do hodnocení důkazů svědčících ve prospěch obviněného – poukazuje obviněný na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 6 Tdo 761/2018, z něhož se podává závěr, že soud musí při hodnocení důkazů reflektovat i skutečnosti svědčící obhajobě, nikoliv pouze takové, které vyznívají ve prospěch jím přijatého řešení, anebo které takové řešení zásadním způsobem nezpochybňují – to se však dle obviněného v nyní projednávané věci nestalo.

18. Jde-li o výrobu pervitinu v opuštěném statku, uvádí obviněný obdobnou argumentaci jako výše ve vztahu k výrobě pervitinu v objektu chaty (tj., že jediné důkazy ve vztahu k tomuto jednání plynou z provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jež však považuje za nezákonné). Za rozhodnou pak obviněný označuje výpověď svědka B., kterou soudy nižších stupňů hodnotily nesprávně, resp. ji nevzaly v potaz a nijak se nevyjádřily ke skutečnostem, které tento svědek uváděl ve prospěch obviněného (totiž, že do daného objektu mohl za jeho nepřítomnosti někdo jiný vlézt, mimo jiné tam několikrát přespával nějaký bezdomovec). Z výpovědi daného svědka tak podle obviněného vyplynulo, že do opuštěného statku mohl věci, které zde byly posléze při domovní prohlídce nalezeny, vnést kdokoliv jiný (to při absenci jakýchkoliv daktyloskopických, biologických či pachových stop obviněného na těchto věcech). I v tomto směru obviněný poukazuje na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kdy má za to, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností a ohledně výroby pervitinu obviněným v těchto lokalitách jsou závěry soudů nižších stupňů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (to v situaci, kdy jiné důkazy, krom těch, které se podávají ze záznamů telekomunikačního provozu, nejsou k dispozici, kdy však tyto obviněný považuje za nezákonné).

19. Obviněný tak uzavírá, že soud prvního stupně došel ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování, přičemž odvolací soud tento nedostatek nenapravil. Ačkoliv jsou dovolací námitky obviněného i skutkového charakteru, má tento za to, že Nejvyšší soud na základě své konstantní judikatury může v tomto případě zasáhnout, neboť bylo dotčeno ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu tak má podklad v článcích 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

20. S ohledem na výše uvedené proto obviněný Vondrák navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jím podanému dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a dále podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.

21. K dovolání obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek obou obviněných k těmto státní zástupkyně uvádí, že tito uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Státní zástupkyně přitom souhlasí s názorem odvolacího soudu, že s námitkami obviněných se již vypořádal velmi důsledně a přesvědčivě soud prvního stupně, když vysvětlil, z jakých důvodů opřel závěr o jejich vině zejména o výstupy uskutečněných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu s využitím lokalizačních údajů mobilních telefonů obou obviněných, výsledky sledování obviněných a současně o výstupy z domovních prohlídek, zájmových míst ve spojení s odbornými expertízami zde zajištěných věcí, včetně výslechu jejich zpracovatelky kpt. Ing. Jeništové a pokud jde o svědky především o výpověď svědka J. B. Rozbor jednotlivých důkazů je velmi podrobně rozebrán i v odůvodnění odvolacího soudu pod body 11. až 14.

22. K tomu považuje státní zástupkyně za nezbytné dále uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatelů o existenci jimi uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněná dovolání by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

23. Krom toho se podle mínění státní zástupkyně obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dovolání a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho usnesení je možno bez dalšího odkázat. Obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ve skutečnosti však dle státní zástupkyně uplatňují námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýkají způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jejich prospěch. Obvinění se tedy svými námitkami domáhají odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládají provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozují odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřují své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové proto podle státní zástupkyně nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

24. Z tohoto důvodu státní zástupkyně uzavírá, že výhrady uplatněné obviněnými není možno mít za důvodné a napadené usnesení není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Navrhuje, proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. řádu.

25. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obviněným, resp. jejich obhájkyním, k případným replikám, které však do dnešního dne neobdržel.

III.

Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

28. Oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních výslovně toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v těchto lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obvinění vztahují k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se lze zásadně v dovolacím řízení domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

29. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je přitom naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

30. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

31. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

32. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.

Důvodnost dovolání

33. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě obsahu usnesení odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně a po seznámení se s dosavadním průběhem trestního řízení, shledal, že dovolací námitky ani jednoho z obviněných neodpovídají jimi uplatněnému dovolacímu důvodu. Je tomu tak proto, jelikož dovolací argumentace obviněných je vystavěna na nesouhlasu se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené dokazování, popř. s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami obviněných (a to opět ve vazbě k hodnocení provedených důkazů). Teprve poté, co obvinění nabídnou Nejvyššímu soudu vlastní hodnotící úvahu stran jednotlivých důkazů, namítají, že právní posouzení shora popsaného skutku neodpovídá – jimi – učiněným skutkovým zjištěním. Jak však Nejvyšší soud vysvětlil již výše, takto formulované dovolací námitky obviněných nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

34. Obvinění do svých dovolání dále vtělili i námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, dále námitku nezákonnosti důkazů založenou na procesní nepoužitelnosti záznamů o telekomunikačním provozu a námitku nesprávného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, jež měl mít za následek porušení jejich práva na spravedlivý proces (ve vztahu k postupu státní zástupkyně před skončením vyšetřování). Ačkoliv platí, že výše uvedené námitky jsou ryze procesního charakteru, nemohl Nejvyšší soud přehlédnout, že v případě jejich důvodnosti by bylo zasaženo jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je pod ochrannou soudní moci ve smyslu článku 4 Ústavy. Proto Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněných odmítnout „bez dalšího“, toliko s odůvodněním, proč dovolací námitky obviněných neodpovídají žádným zákonným dovolacím důvodům, nýbrž musel přezkoumat napadená rozhodnutí, včetně postupu jim předcházejícího, a to ve světle daných námitek obviněných. Již nyní však Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru nekvalifikoval dovolání obviněných jako důvodná, když vytýkané procesní vady nezjistil.

IV. A

K dovolání obviněného V. Š.

35. Dovolání obviněného Š. v prvé řadě obsahuje obecné proklamace o tvrzeném nesprávném hodnocení otázky protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že zbývající část dovolání tyto námitky nijak z hlediska právní argumentace obviněného dále nerozvádí (s výjimkou nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jimž se Nejvyšší soud bude věnovat níže), a proto se k nim Nejvyšší soud nemohl nijak podrobněji vyslovit.

36. Lze toliko obecně konstatovat, že obviněnému je za vinu kladeno jednání spočívající v nedovolené výrobě pervitinu, kdy k této činnosti obviněný Š. – stejně jako spoluobviněný V. – neměl příslušné povolení ve smyslu § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (jak soud prvního stupně zjistil ze zprávy Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 11. 2019 – viz č. l. 1063 a bod 22. jeho rozsudku). Protiprávnost jednání obviněného, jakožto definiční znak trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, která má svůj výslovný odraz ve skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (srov. znak „neoprávněně“), tak byla v dané trestní věci zcela zjevně dána [srov. také bod 46. rozsudku soudu prvního stupně]. Pokud jde o otázku zavinění, obviněný nerozporuje právní posouzení jeho zavinění ve vztahu k jednání, následku, popř. příčinné souvislosti mezi těmito, či například ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, či ve vztahu ke společnému jednání obou spoluobviněných ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Naopak, toliko tvrdí, že mu nebylo prokázáno žádné zavinění a tedy opět brojí proti samotnému hodnocení provedených důkazů (z nějž však plyne jak vědomí obviněného o tom, že svým jednáním ohrožuje zájem chráněný zákonem, jakož i jeho zaměření se na takový následek – k tomu viz níže). Co do posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem pak platí, že ani zde obviněný nevznáší žádné námitky právního charakteru, pouze soudům nižších stupňů vytýká, že se danou otázkou vůbec nezabývaly (což však není pravda – k tomu srov. bod 46. rozsudku soudu prvního stupně). Lze sice souhlasit s obviněným v tom směru, že soud prvního stupně se výslovně nevěnoval otázce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem, avšak s ohledem na charakter jednání obviněného (výroba pervitinu) je zcela zjevné, že takové jednání obviněného bylo výlučnou příčinou ohrožení chráněného zájmu, jímž je u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory (srov. ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2862.).

37. Obviněný následně brojí proti postupu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ, kdy namítá, že přípravné řízení bylo v projednávané trestní věci skončeno, aniž by byl proveden obhajobou navržený výslech jeho družky Z. L. (popř. za obviněného V. navrhovaný výslech jeho družky A. T.), dále důkaz chemickou analýzou léčiv zajištěných v bytě v XY, vyhodnocení daktyloskopických stop na krabici s léčivy a na obalech daných léčiv a nebylo vyčkáno na vypracování znaleckých posudků, přičemž z hlediska spravedlivého procesu nelze vycházet pouze z odborných vyjádření.

38. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí, nezaznívá tato argumentace obviněného poprvé. Naopak, jeho výhradami vůči postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení se zabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, kdy tyto shodně uvedly – a Nejvyšší soud tento jejich závěr zcela kvituje –, že těžiště dokazování v trestním řízení leží v řízení před soudem (srov. body 45. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Proto nevyhovění důkazním návrhům obhajoby učiněným po seznámení se se spisem podle § 166 odst. 1 tr. řádu (srov. č. l. 801), o němž byli obviněný i jeho obhájkyně osobně vyrozuměni (viz č. l. 803), včetně poučení, že tyto mohou učinit v řízení před soudem, nelze označit za pochybení, natož porušující právo obviněného na spravedlivý proces.

39. V následném hlavním líčení přitom byly provedeny obhajobou požadované výslechy Z. L. a A. T., kdy obě byly předvolány k hlavnímu líčení jako svědkyně, přičemž svědkyně L. v hlavním líčení i vypovídala (srov. bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), svědkyně T. naopak svoji výpověď odmítla (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně).

40. V tomto hlavním líčení byly rovněž provedeny důkazy odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat ze dne 4. 7. 2019 (č. l. 722-728), z oboru kriminalistika, odvětví genetika ze dne 15. 7. 2019 (č. l. 767-770), z oboru kriminalistika, odvětví genetika ze dne 20. 8. 2019 (č. l. 905-907), z oboru kriminalistika, odvětví chemie ze dne 20. 9. 2019 (č. l. 1005-1015), z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie ze dne 3. 10. 2019 (č. l. 1016-1036), z oboru kriminalistika, odvětví chemie ze dne 15. 10. 2019 (č. l. 1037-1043) a z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie ze dne 10. 10. 2019 (č. l. 1044-1046). S výjimkou prvních tří odborných vyjádření byly tyto vypracovány po podání obžaloby, což státní zástupkyně vysvětlila počtem zajištěných věcí, které byly předloženy k odbornému posouzení (č. l. 991 verte). Lze toliko doplnit, že podle § 105 odst. 1 tr. řádu platí, že přibrání znalce je na místě jen tehdy, jestliže pro složitost posuzované otázky zpracování odborného vyjádření není dostačující. Obviněný však nenamítá, že by v dané trestí věci předmětem zkoumání byly takové skutečnosti, k jejichž objasnění nebylo dostatečné odborné vyjádření ve smyslu § 105 odst. 1 věta prvá tr. řádu. Pouze obecně namítá, že z hlediska spravedlivého procesu nelze vycházet pouze z odborných vyjádření, což je však – odhlédne-li Nejvyšší soud od charakteru zkoumaných otázek (chemická analýza a genetická a daktyloskopická identifikace) – paušální tvrzení, s nímž se nelze ztotožnit. Pro upřesnění lze pouze doplnit, že případné neshody ohledně toho, ke kterému místu, času a skutku se vztahovaly jednotlivé věci, které byly odbornému zkoumání podrobeny, byly objasněny již v rámci hlavního líčení (srov. č. l. 1118). Konečně je třeba dodat, že jiné návrhy na doplnění dokazování týkající se chemického složení zajištěných léčiv v hlavním líčení učiněny nebyly (srov. č. l. 1118 a 1118 verte).

41. Obviněný dále namítá, že jak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ, tak i soudy obou stupňů, odhlédly od faktu, že trestným činem je pouze takový čin, který splňuje jak materiální, tak i formální znaky trestného činu.

42. K této námitce je třeba říci, že ačkoliv obviněný hovoří o materiálním a formálním znaku trestného činu, zjevně odhlíží od skutečnosti, že takové vymezení pojmu (definice) trestného činu odpovídá ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění do 31. 12. 2009, podle něhož platilo, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (srov. také JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 139 a násl.). Současná právní úprava však trestný čin definuje odlišně, neboť podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Společenská nebezpečnost (resp. v současné terminologii tzv. společenská škodlivost) tak již není definičním znakem trestného činu a pojem trestného činu podle účinné právní úpravy neobsahuje znak materiální, ale toliko znaky formální. Na tom nic nemění ani tzv. materiální korektiv trestního bezpráví, jenž je zakotven v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a který formální pojem trestného činu doplňuje. K odlišnostem mezi pojmem trestného činu podle předchozí a současné právní úpravy viz blíže stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

43. Nadto je nutné doplnit, že obviněný se ve vazbě na jím zmíněnou materiální podmínku trestného činu nezabývá otázkou nebezpečnosti jeho činu pro společnost (ve smyslu hodnocení celkové závažnosti činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně posouzení své vlastní osoby jakožto pachatele trestného činu), popř. otázkou, zda je jeho jednání natolik společensky škodlivé, že nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Naopak, obviněný ve vazbě na vzpomenuté jen poukazuje na jednotlivá skutková zjištění soudů nižších stupňů, s nimiž se neztotožňuje, resp. naznačuje, že tato se z provedených důkazů nepodávají.

44. Jde-li o nález 112 ks krabiček léku Galpseud v bytě v XY, pak Nejvyšší soud plně odkazuje na body 26. a 44. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento zcela logicky vysvětlil, proč shledal, že uvedené léky patřily právě obviněnému. Uvedený závěr lze ostatně dát do kontextu cesty obviněného do Polska za účelem nákupu právě tohoto léku a poznatků zjištěných v rámci odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stran této cesty, popř. vyplynuvších z komunikace obviněného zajištěné v jeho mobilním telefonu (srov. bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). Jinými slovy závěr soudu prvního stupně o tom, že v bytě v XY nalezené léky patřily obviněnému, který je zde měl uskladněny za účelem další výroby pervitinu, má oporu v provedených důkazech a nelze jej považovat za excesivní.

45. Za excesivní rovněž nelze označit ani závěr o tom, že 112 ks krabiček léku Galpseud skutečně obsahovaly pseudoefedrin, přičemž k této otázce se velice obšírně vyjádřila svědkyně kpt. Ing. Petra Jeništová, která zpracovala shora označená odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie. Ta uvedla, že samotný lék Galpseud nebyl zkoumán, to však v situaci, kdy nalezené léky byly zapečetěné, nerozbalené a šlo o původní obaly, pročež vycházela pouze z informací o množství pseudoefedrinu uvedeného na etiketě či na příbalovém letáku. V zajištěných směsích, odpadních materiálech i ve znečištění, ale samotnou látku efedrin svědkyně jednoznačně identifikovala. Konečně se svědkyně vyjádřila i k otázce, proč nebyla prováděna kvantitativní analýza zajištěného metamfetaminu, neboť tento byl zjištěn pouze ve znečištění nebo ve stopovém množství, které nebylo pro odborné zkoumání dostačující (srov. bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Obhajobě obviněného, že se ve skutečnosti mohlo jednat o atrapy léku Galpseud, které pseudoefedrin neobsahovaly, soudy nižších stupňů jakožto zjevně účelovou a nezapadající do dalších poznatků vyplynuvších ze zajištěných a analyzovaných věcí, které prokazatelně byly užity k výrobě pervitinu, neuvěřily.

46. Obviněný dále namítá, že se nijak nepodílel na výrobě pervitinu v rodinném domě v Praze 4 – XY, v němž byl dne 22. 5. 2019 zadržen. Jak však Nejvyšší soud zjistil, a jak potvrdil již dříve i soud odvolací (srov. bod 14. jeho usnesení), závěr soudu prvního stupně o participaci obviněného na výrobě pervitinu v daném rodinném domě se zřetelně podává z provedených důkazů.

47. Předně je nezbytné poukázat na protokol o sledování osob a věcí ze dne 29. 5. 2019 (č. l. 322 a násl.), z něhož je zjevné, že obviněný k danému rodinnému domu dorazil dne 22. 5. 2019 v 11:34 hod., ze svého vozidla, spolu s obviněným V., postupně vyložili několik kanystrů, červený papírový pytel a převázanou papírovou krabici, načež byl obviněný ve 12:50 hod. v daném rodinném domě zadržen (viz č. l. 30, srov. také bod 42. rozsudku soudu prvního stupně). Při následné domovní prohlídce provedené následně v rodinném domě v Praze 4 – XY zde byla zajištěna funkční varna pervitinu, vč. veškerého potřebného náčiní, chemikálií, nádob se zbytky krystalických látek a byly zde také zajištěny odpadkové pytle plné prázdných krabiček od léku Galpseud (viz protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 22. 5. 2019, na č. l. 100 a násl. a související fotodokumentace na č. l. 163 a násl.). Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie ze dne 3. 10. 2019 se pak podává, že otisky obviněného byly zajištěny na černém pytli na odpadky, který obsahoval prázdné krabičky od léku Galpseud a na kanystrech s toluenem, které se nacházely ve sklepě rodinného domu (tedy tam, kde byla zajištěna i varna pervitinu) [srov. č. l. 1018 a bod 43. rozsudku soudu prvního stupně]. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika ze dne 15. 7. 2019 konečně byla zjištěna individuální shoda profilu DNA obviněného s profilem DNA zajištěným z vnitřní strany gumové rukavice nalezené v rodinném domě ve sportovní tašce, která byla plná náčiní potřebného k výrobě pervitinu (viz č. l. 769 a bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). Obhajoba obviněného, že o výrobě pervitinu v tomto objektu nevěděl a ocitl se zde vlastně jen náhodou, tak byla pochopitelně vyvrácena.

48. Konečně obviněný brojí i proti závěru soudu prvního stupně, že se podílel na výrobě pervitinu v opuštěném statku v XY a v chatě v XY, přičemž k tomuto Nejvyšší soud plně odkazuje na body 59. a násl. tohoto usnesení, kde se otázkou prokázání trestné činnosti obou obviněných ve vztahu k těmto objektům zabývá.

49. Obviněný dále konstatuje absenci naplnění formálních znaků trestného činu, kdy opětovně namítá, že mu nebylo prokázáno zavinění, tím méně úmysl, spáchat shora uvedený trestný čin. K uvedenému Nejvyšší soud odkazuje na shora, jakož i dále, předestřená skutková zjištění soudu prvního stupně, kdy z prokázaného jednání obviněného lze zcela zřetelně dovodit, že takto činil zcela vědomě, za účelem výroby drogy pervitin (viz bod 46. in fine rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další námitkou obviněného, totiž že soud prvního stupně vycházel z ničím nepodložené hypotézy, že si obviněný musel vydělávat na živobytí shora popsanou trestnou činností. Nelze totiž přehlédnout profesionální způsob výroby pervitinu, odlišný od amatérské „samozásobitelské“ výroby této drogy (viz bod 47. rozsudku soudu prvního stupně) a skutečnost, že žádný zákonný příjem v období od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, až do svého zadržení, obviněný neprokázal (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 12. 2019, č. j. 32 T 95/2019-1080, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 10 To 75/2020-1197). Hlavním důkazem viny ve vztahu k jeho osobě tak rozhodně nebyla jeho předchozí trestní minulost, byť tato našla svůj odraz v naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 46. rozsudku soudu prvního stupně).

50. Tvrdí-li obviněný, že soudy nižších stupňů vůbec nevyhodnotily jeho jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi – především odhlédly od místa a času, tj. kde a kdy měly být jednotlivé vary realizovány a zda se na nich obviněný objektivně mohl podílet a jak, pak nelze ani tuto výhradu obviněného přijmout. To proto, neboť trestná činnost obviněného byla zasazena do míst a do časového období, jež se podávaly z výstupů odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i z dalších důkazů (srov. body 31. a násl. – opuštěný statek, body 37. a násl. a body 42. a násl. – rodinný dům v Praze – XY a body 39. a násl. rozsudku soudu prvního stupně – chata v XY).

51. Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že v situaci, kdy hodnotící úvahy soudu prvního stupně, popř. soudu odvolacího, stran provedených důkazů neshledal nijak závadnými, nemohl ani přijmout námitku obviněného, že jeho jednání co do přechovávání krabiček léčiva Galpseud bylo namístě právně kvalifikovat jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Jak se totiž podává ze shora předestřeného dokazování, tyto obviněný zcela zjevně přechovával právě za účelem další výroby pervitinu, v níž mu zabránilo až jeho zadržení policejním orgánem dne 22. 5. 2019.

52. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentaci obviněného Š. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit, když ve vytýkaném postupu orgánů činných v trestním řízení nezjistil žádná pochybení, jež by byla s to porušit jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny a článku 6 Úmluvy. Jestliže současně Nejvyšší soud nezjistil ani žádné vady dokazování, jež by bylo možné podřadit pod pojem extrémního nesouladu, jak byl vyložen výše, přičemž zákonným způsobem učiněným a logickým skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odpovídala i jím užitá právní kvalifikace obviněného, nemohlo být dovolání obviněného Š. úspěšné.

IV. B

K dovolání obviněného P. V.

53. Dovolací argumentace obviněného V. směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jsou dle jeho přesvědčení v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž skutečnost, že soudy nižších stupňů nevyhodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti, má dle obviněného za následek rovněž neaplikování pravidla in dubio pro reo v dané trestní věci. Obviněný namítá rovněž nezákonnost provedených důkazů, již vyvozuje z absence zákonných náležitostí příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a protokolů připojených k záznamu o telekomunikačním provozu.

54. Jde-li o námitky obviněného týkající se příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a protokolů připojených k záznamům o telekomunikačním provozu, zjistil Nejvyšší soud, že těmito se již dříve na podkladu obhajoby obviněného zabýval soud prvního stupně (viz bod 30. jeho rozsudku) a následně i odvolací soud [srov. bod 9. jeho usnesení]. Pomine-li Nejvyšší soud, že dovolací námitky obviněného zcela zjevně nereflektují způsob, jakým se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů, považuje za potřebné (ve stručnosti) doplnit následující.

55. Tak ve vztahu k příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněný zcela obecně namítá (aniž by specifikoval, o jaké konkrétní příkazy jde), že tyto ve smyslu § 88 odst. 2 tr. řádu „dle mého názoru nejsou řádně odůvodněny“. Jak však konstatoval již soud prvního stupně, veškeré příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané v dané trestní věci obsahují náležité odůvodnění, a to včetně posouzení zákonných podmínek nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. řádu, stanovení uživatelských adres či zařízení, osoby uživatele a doby, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn. V odůvodnění příkazů jsou dle soudu prvního stupně náležitým způsobem vylíčeny konkrétní skutkové okolnosti, které jejich vydání, včetně doby jejich trvání, odůvodňovaly (viz bod 30. rozsudku soudu prvního stupně). Přitom platí, že s ohledem na naprosto nekonkrétní námitku obviněného ve smyslu toho, že by namítal, v čem konkrétně shledává rozporované odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, se touto Nejvyšší soud nemohl nijak věcně zabývat.

56. Co se týče protokolů připojených k záznamům o telekomunikačním provozu ve smyslu § 88 odst. 6 tr. řádu, platí, že obviněný těmto již konkrétně vytýká, že neobsahují údaj o způsobu a obsahu provedeného záznamu. Jak však Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu (viz č. l. 330, 332, 334, 336 a 338, 554 a dále č. l. 340 až 553 a 556 až 702) a jak již dříve konstatovaly shodně soud prvního stupně [viz bod 30. jeho rozsudku] a odvolací soud (srov. bod 9. in fine jeho usnesení), předmětné protokoly obsahují jak údaje o způsobu provedeného záznamu – když tyto byly pořizovány automatizovaným záznamovým zařízením, bez přímé účasti konkrétní osoby –, tak i o jeho obsahu (těmi jsou vybrané záznamy telekomunikačního provozu pořízené v rámci akcí S. a B., a to s uvedením názvu akce a času pořízení záznamu). Přílohu jednotlivých protokolů pak vždy tvoří 1 ks uzavřeného nepřepisovatelného nosiče (CD), jehož obsahem jsou právě výše zmíněné vybrané záznamy telekomunikačního provozu pořízené na základě předchozího příkazu soudce. Tyto záznamy pak v tištěné podobě navazují na samotné protokoly a CD disky.

57. Stran otázky zákonnosti důkazů (poznatků o trestné činnosti obou spoluobviněných), jež vyplynuly z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 1, 2, 6 tr. řádu, tak Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněného je třeba označit za liché a předmětné důkazy z hlediska posouzení zákonnosti procesního postupu při jejich vyhledání a zajištění jednoznačně obstojí.

58. Zbývající část dovolací argumentace obviněného pak směřuje do oblasti hodnocení provedených důkazů, přičemž obviněný tuto opírá rovněž o námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů co se týče výroby pervitinu v objektech chaty a opuštěného statku, kdy má za to, že jeho údajná trestná činnost nebyla prokázána, resp. jeho obhajoba vyvrácena. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující:

59. Stran výroby pervitinu obviněnými (tj. nejen obviněným V., ale i obviněným Š.) v objektu výše uvedené chaty platí, že tato je prokázána na základě vícera provedených důkazů. Především jde o výstupy ve věci provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jež soud prvního stupně hodnotí v bodech 37. a zvláště pak 39. svého rozsudku. Z hovoru ze dne 3. 5. 2019 mezi obviněným V. a svědkyní A. T. se tak podává, že obviněný této sdělil „musím jít dodělat to, co jsme nedodělali s V. (…) ještě nevím, nechce se mi to dělat doma (…) tak na tom statku, jak jsme dělali… ještě nevim.“ (viz č. l. 489 verte), načež dne 4. 5. 2019 obviněný V. komunikuje se svědkem M. Z., kterého se ptá „Si doma? Si tam sám? Potřebuju něco dodělat. Přijedu v půl osmý.“, s čímž tento svědek souhlasí (viz č. l. 493 verte) [srov. bod 37. rozsudku soudu prvního stupně]. Téhož dne večer dorazil obviněný V. ke svědku Z., kdy ještě před svým příjezdem informoval svědkyni A. T., že „tam měl něco rozdělaného, tak to musel dodělat“, načež hovoří se spoluobviněným Š., kterého se ptá „Myslíš, že se to vejde do dvojky?“, na což obviněný Š. odpovídá „Nevim kolik je tam těch vořechů.“, kdy obviněný V. odpovídá „Bylo jich 252“, načež obviněný Š. s navrhovaným postupem souhlasí a obviněnému V. dále k jeho dotazu sděluje čísla 0,2/0,75/09; obviněný rovněž spoluobviněnému Š. hlásí „Ono je to už nakrmený, tak jsem nechtěl to …“, načež mu obviněný Š. odpovídá „Tak ne že to zprasíš“ (viz č. l. 494; k hodnocení slangových výrazů užívaných obviněnými, které se pojí právě s výrobou drog, srov. bod 13. usnesení odvolacího soudu). Svědkyně A. T. následně obviněnému přiváží jím požadované věci (měrku, kilo „soli“, která se má nacházet v jednom ze dvou kanystrů uložených v jím specifikované tašce), přičemž obviněný ji instruuje, aby za ním přijela ke svědkovi Z., na adresu XY (viz č. l. 494 verte). Později téhož večera obviněný sděluje svědkyni M. H. „Akorát to chladim, udělal jsem to jenom do tý pětky“ (viz č. l. 495 verte). Obviněného V. přitom v předmětné době snímala buňka ve XY, parc. č. XY (srov. bod 39. rozsudku soudu prvního stupně).

60. Soud prvního stupně stran dané výroby pervitinu dále vycházel rovněž z odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat a z úředních záznamů o vyhodnocení dat ze zajištěných mobilních telefonů, vč. fotokopie zajištěné dokumentace, z nichž se (mimo jiné) podává i komunikace svědkyně A. T. s I. M., ze které vyplývá, že svědkyně pro danou osobu a jejího přítele zařizuje prodej pervitinu vyrobeného obviněným, kdy je řešena i „kvalita“ dané drogy (srov. body 18. a 39. rozsudku soudu prvního stupně). V neposlední řadě je třeba zmínit i zjištění učiněná na základě domovní prohlídky provedené v chatě svědka Z., při níž bylo nalezeno (mimo jiné) toluenové rozpouštědlo ve čtyřlitrové plechovce, toluen v plechovce o objemu 9 litrů bez víčka s obsahem 1/3 a dvouplotýnkový elektrický vařič (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů lze odkázat rovněž na body 12. a 13. usnesení odvolacího soudu.

61. Uvádí-li dále obviněný V., že pro posouzení jeho viny je stěžejní výpověď svědka Z., pak musí Nejvyšší soud k této připomenout, že ve světle shora učiněných objektivních zjištění (zvláště uskutečněných hovorů a elektronické komunikace) jí soudy nižších stupňů zcela pochopitelně neuvěřily, když svědek je dlouholetým známým obviněného, s nímž tento nejprve telefonicky domlouval svoji návštěvu dne 4. 5. 2019 s tím, zda je tento doma sám, že „potřebuje něco dodělat“, přičemž o charakteru jeho následné činnosti s ohledem na shora uvedené nelze mít jakékoliv důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud proto výhrady obviněného V. – co do posouzení věrohodnosti výpovědi svědka Z. stran toho, jaká činnost v předmětné chatě probíhala (když svědek uvedl, že obviněný za ním jezdil skoro každý pátek, složil si u něj věci a šli na pivo do XY, kdy byli většinou až do rána – viz č. l. 992) nemohl akceptovat a plně se ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně prezentovaným v bodu 40. jeho rozsudku.

62. Pokud jde o výrobu pervitinu obviněnými Š. a V. v objektu opuštěného statku, pak jsou z této usvědčováni v prvé řadě na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu svědkyně N. K., která – mimo jiné – svědku B. vysvětluje, proč se „návštěva“ obviněných v opuštěném statku nečekaně protáhla na několik dní:„Víš honzo ono není jen tak dělat to. Stačí jen sebemensi chybička a nebo starší přísada, vycpela přísada a celé se ti to bohužel o několik hodin dokáže zbrzdit. Musí z toho co tam mají dostat nějaký celkový výsledek a pokud jim to nejde tak musí dělat tak dlouhk dokud to z toho nevytřepou. Chápeš to? Taky nikomu nechtějí dluzit statisíce atd …. (….)“ (srov. č. l. 553), přičemž termín „výtřep“ je slangový výraz pro fázi výroby metamfetaminu (k tomu srov. body 13. až 15. a dále 32. a 33. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze však pominout ani odposlech a záznam telekomunikačního provozu obviněného V. a obviněného Š., který prokazuje cesty obviněných na daný opuštěný statek a dále to, že zde obviněný V. „něco“ dělal, když informuje další osoby o tom, že „to ještě nemají hotové, snad zítra“, „že mají asi půlku, tak zítra to snad bude“ apod. [viz bod 34. rozsudku soudu prvního stupně, ale také již výše vzpomenutý bod 37. rozsudku soudu prvního stupně týkající se primárně objektu chaty].

63. Opomenout dále nelze ani poznatky vyplynuvší z ohledání místa činu a odborného vyjádření z odvětví chemie ze dne 15. 10. 2019 (viz bod 35. rozsudku soudu prvního stupně), kdy v objektu opuštěného statku byla nalezena řada věcí sloužících k výrobě pervitinu, vč. deseti čtyřlitrových prázdných kanystrů od toluenového rozpouštědla, dvou dvouplotýnkových plynových vařičů, kanystrů, nádob se zbytky bílé krystalické látky, gumových rukavic, úlomků varného skla, prasklé trojhrdlé skleněné baňky o objemu 6 000 ml, či černého odpadkového pytle s obsahem 552 ks prázdných blistrů a 2 ks plných blistrů od léku Apselan 10 tbl. s deklarovaným obsahem 60 mg pseudoefedrin hydrochloridu a další. Přítomnost spoluobviněných V. i Š. na místě činu pak lze dokumentovat i ze zajištěných lokalizačních údajů mobilních telefonů obviněných a v neposlední řadě z výpovědi svědka J. B. (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Ten – mimo jiné – dosvědčil, že objekt pronajal za 3 000 Kč obviněným Š. a V., kteří si jej původně měli pronajmout na jednu noc, avšak nakonec „se to protáhlo“. Svědek dále popsal, že obviněné viděl několikrát v objektu opuštěného statku, viděl zde i vozidlo Volkswagen Touareg, z něhož vystupoval jeden z obviněných, přičemž poté, co na opuštěném statku utichl ruch a obvinění zde jeden den nebyli, se tam šel podívat a nalezl plnou tašku blistrů s prášky, kýble s růžovou hmotou, hadry od toluenu či černé pytle na odpadky. Je tak zřejmé, že výpověď svědka B. plně koresponduje jak s poznatky získanými na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ale i se zjištěními orgánů činných v trestním řízení, které vyplynuly z následného ohledání místa činu, při němž byly nalezeny předměty sloužící k výrobě pervitinu (viz body 35. a 36. rozsudku soudu prvního stupně). V podrobnostech ohledně shrnutí důkazní situace v dané trestní věci lze odkázat také na bod 11. usnesení odvolacího soudu.

64. K uvedenému je nutné dodat, že ačkoliv svědek B. připustil, že do daného objektu mohl za jeho nepřítomnosti někdo jiný vstoupit, případně tam i několikrát přespával blíže neurčený bezdomovec, platí, že tyto poznatky ve světle dalších skutečností uvedených svědkem B. nejsou s to vyvrátit zjištění, že obviněný se v daném objektu podílel na výrobě pervitinu. V tomto směru je třeba zvláště připomenout tvrzení svědka, že poté, co na opuštěném statku utichl ruch a obvinění tam celý den nebyli, nalezl zde věci připomenuté výše, z nichž lze zcela jednoznačně usuzovat na výrobu pervitinu obviněnými, kteří se zde předtím nacházeli (k tomu srov. výpověď svědka B. z hlavního líčení na č. l. 992 a násl.).

65. Nezbývá než doplnit, že o případ, kdy by se soudy nižších stupňů zcela nezabývaly hodnocením některého z provedených důkazů jako takového, jak namítá obviněný V. a jako tomu bylo ve věci, jíž se zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 6 Tdo 761/2018 (srov. body 36. a 38. jeho odůvodnění), v nyní projednávané trestní věci nejde.

66. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněným rozporovaná skutková zjištění soudu prvního stupně (a to platí i ve vztahu ke skutkovým zjištěním stran obviněného Š. co se týče objektu opuštěného statku a chaty) mají pevnou oporu v provedeném dokazování, přičemž o něm nepanují ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu žádné důvodné pochybnosti (samotný nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů totiž pochybnost ve smyslu pravidla in dubio pro reo považovat nelze). Protože soud prvního stupně k výše prezentovaným závěrům dospěl procesně bezvadným postupem, kdy své hodnotící úvahy, jež se nijak nevymykají požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. řádu, zcela pečlivě, logicky a přesvědčivě vyložil v odůvodnění svého rozsudku (a tedy v souladu s požadavky § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu), platí, že takovým řádným postupem soudů nižších stupňů pak zákonitě nemohlo být dotčeno ústavně zaručené právo obviněných na spravedlivý proces.

V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

67. Nejvyšší soud uzavírá, že uplatněným dovolacím námitkám obviněných nepřisvědčil, neboť jak vyplývá z jeho ustálené rozhodovací praxe, tzv. extrémní nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018).

68. Protože Nejvyšší soud neshledal dovolací námitky obviněných V. Š. a P. V. podřaditelné pod jimi uplatněný, ale ani žádný jiný, zákonný dovolací důvod, a protože nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, nezbylo mu, než podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, což učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. 10. 2020

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru